Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zpráva o jednom vydařeném dialogu Lidových milicí s lidem. K tomu lidová fraška Tahanice o čepice. Fejeton Jiřího Macků

01.11.2020
Zpráva o jednom vydařeném dialogu Lidových milicí s lidem. K tomu lidová fraška Tahanice o čepice. Fejeton Jiřího Macků

Foto: prague.eu

Popisek: Významné historické události se vždy prohnaly pražským Staroměstským náměstím

Jak je to vlastně s tou historií: opakuje se, nebo ne? Karel Marx tvrdil, že jo: nejprve prý jako tragédie, a pak jako fraška. Nu, vážený zakladateli dialektického materialismu, dovolte, abych vaše přesvědčení alespoň částečně zpochybnil.

Činím tak na základě osobních jednak starších a současně i zcela čerstvých dojmů z pokaždé účastí poněkud omezené připomínce jednoho slavného dne, konané vždy na témže slavném náměstí. Na připomínku 28. října 1918, kdy byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát; mezi oběma vzpomínkovými událostmi však proběhlo plných jedenatřicet let budování nevyspělého kapitalismu. Ukázalo se, že fraška to může někdy být i napoprvé, zatímco napodruhé, v minulých dnech, bylo možná od tragédie kousek.

Rok 1989 byl dost hektický

Začal v lednu dramatickými střety v rámci Palachova týdne, celé léto pokračoval celkem v poklidu sběrem podpisů pod Několik vět, překvapivě ničím zásadním nerušenou zmíněnou říjnovou připomínkou na Staroměstském náměstí, až vygradoval nečekaně ostře listopadovým střetem s režimní mocí na Národní. Nikde nešlo chybět, bylo to tak vzrušující… Následující fejeton vznikl hned druhý den po událostech na zmíněném náměstí, vyjít však mohl až za pár týdnů.

V propadlišti dějin tehdy rázem zmizely ještě nedávné dny, kdy jsme neměli odvahu mluvit, natož křičet, kdy jsme chtěli alespoň diskutovat, ale ti zatvrzelí na protivné straně byli nad námi ideově povzneseni, a tím pádem hluší. Přesto právě ten říjnový den roku 1989 došlo k prvním vydařeným pokusům společenského dialogu, i když stále ještě nedokonalého a na nevysoké úrovni. V hodinách, kdy jsme sice už něco tušili, ale ničím jsme si stále ještě nebyli jisti. Nuže, bylo to takhle…

Od sv. Václava ke sv. Janu Husovi

Je zhruba půl čtvrté odpoledne na Václavském náměstí. Několik hodin poté, co zde ve vzorných zákrytech disciplinovaně nastoupili vojenští branci ke slavnostní přísaze, a pouhých několik minut poté, co do stejných prostor neméně disciplinovaně naklusali jejich vrstevníci v bílých přilbách a s obřími obušky, aby si splnili čestnou povinnost v žoldu ministerstva též životního prostředí. Teď už je srdce velkoměsta znovu k usmutnění prázdné, znovu nepatří svým Pražanům, rozešli se i přičumující turisté. Dav se ukázněně vsákl do okolních ulic, já s mnoha dalšími mířím na Staroměstské náměstí. Za Janem Husem zeptat se, jak je to s tou pravdou, kterou je třeba hledat a také slyšet, učit se ji a milovat, taky ji pravit, držet ji a bránit až do smrti. Jak vést skutečně demokratický dialog.

Jenže průchod z uzoučké Melantrichovy je zablokovaný, stačila na to ramena několika urostlých příslušníků pořádkových sil. Od Rotta z Malého náměstí rovněž nelze, stojí tam napříč zátarasy a mladíci v uniformách. Synové tohoto národa, s neskrývaným nezájmem hledící přes naše hlavy kamsi do jasné budoucnosti povyšování hodností i příjmů. Ani tady zřejmě k dialogu nedojde. Zato severní část náměstí je nečekaně přístupná jak z Kaprovy či Pařížské, tak i z Dlouhé. A právě tam, uprostřed rozbouřeného města, vznikla neuvěřitelná oáza klidu. Lidé korzují křížem krážem přes pražský poledník, posedávají Husovi u nohou, fotografují děti, krmí holuby. Boží pohoda.

Tu od orloje zazní nikoli vyzvánění kostlivce,

leč nesmělé skandování hloučku, čítajícího sotva dvě desítky hlav. O tom, co chceme, i o těch, které nechceme. Reakce veškerá žádná, byť opodál blokují ústí Železné a Celetné další strážci pořádku a klidné cesty ke komunismu, kterou si nedáme narušovat. Naproti na začátku Pařížské zase číhá žlutobílá lada s ampliónem na střeše, záda jí kryjí dva plné autobusy s kladenskou poznávací značkou. Na boku nápis SONP, uvnitř šedomodré uniformy proti lidu nasazených Lidových milicí.

Hlouček od orloje se mezitím rozrostl, už je ho malý dav, a tleskaje do rytmu náhle mění místo. Konečně důvod k zásahu! Lada dychtivě zapíná reflektory, plíživě vjíždí jakoby symbolicky do míst exekuce českých pánů a hlasem českého pána, soudruha velitele zásahu, nařizuje: „Rozejděte se!“ Ale komu ten příkaz patří? Dav se pouze rozestupuje a z něj dvojstupem, jako z Blaníku, rozvážně vycházejí tři desítky milicionářů, většinou postarší seriózní a dobrosrdečně se tvářící pánové. Jakoby úmyslně seřazeni ne podle velikosti, jakoby záměrně nekráčející spořádaně kupředu levá. Dav se srdečně směje, ale kupodivu neposmívá, je to všechno tak absurdní. Franzi Kafko, jenž máš několik desítek metrů odsud pamětní desku, srdce by vám zaplesalo. A vám, Václave Havle, jenž ležíte v nemocnici Na Františku sotva deset minut chůze, určitě taky.

Vedle kostela sv. Mikuláše je nás už několik ,

ostražitě sledujíce manévr milicionářů. Docela sympatičtí strejdové kordonem zavřeli vstup do Pařížské, zatímco lada naviguje na náměstí oba kladenské autobusy. Další dělníci i nedělníci Poldovky opouštějí jejich azyl, disciplinovaně se řadí do rojnice a vláčným krokem začínají zbavovat okolí Mistra Jana nevítaných živlů. Ty ustupují krok po kroku, pouze jeden mladík se rozhodne zůstat, zvedá ruce nad hlavu a kapituluje čelem k milicionářské mase. Když k němu kladenští strýci dokráčí, docela přátelsky ho štulci postrkují za ostatními. K nám, do jednoho šiku. A my zase do nich skandovaným přáním, aby byli zrušeni. Nejsou tím nijak vzrušeni, nereagují mrknutím oka, snad si to i někteří přejí. A najednou ta kacířská myšlenka: vždyť vlastně nebýt těch myších uniforem, byli by jako jedni z nás, docela obyčejní lidé!

Amplión se nedočkal posily, a tak znovu jenom chraptivě vybízí a žádá, na vyhrožování se necítí. Jenže už není, kdo by podrážděně reagoval. Necháme ho povídat a kontrujeme: „My jsme tady doma!“ Amplión nám to nevyvrací, výměna názorů se pořád nedaří. Jenže… Mladík stojící opodál má zjevně pod čepicí, byť žádnou nevlastní. Nejistým krokem přivrávorá k šedomodré dělnické hrázi a neomylným citem bracha z mokré čtvrti v ní nachází spřízněnou duši. Muž za rukáv vytažený z monolitu milicionářského kolektivu rázem ztrácí stabilitu. Teď už má jenom jedinou oporu, vzájemně se přidržují jeden druhého – a až teď konečně dochází k vytouženému dialogu: „Puč mi tu čepici!“ – „Nepučím!“ – „A já si ji stejně vemu!“ – „Ale já ti ji nedám!“ Franzi Kafko, Václave Havle a taky ty Járo Cimrmane – kde k čertu vězíte?

Ten, co měl zprvu jenom pod čepicí, má už i onu,

neboť jeho věkem málem otec o svou nafasovanou přišel. Fascinovaně přihlížíme absurdnímu představení, muži v milicionářských uniformách svorně s námi. Čest jejich bratra ve zbrani je v nenávratnu, ale neprotestují, jenom mlčky přihlížejí. „Běžte raději dělat!“ kazí kouzelné okamžiky nové skandování. „To by mě zajímalo, kolik tady za to máte!?“ vybafne ze souseda odvážná otázka na pravé křídlo rozpačité formace. „Budete se divit, ale vůbec nic…“ zazní odpověď, unavená a rezignovaná. Přišli chránit vymoženosti socialismu proti třídnímu nepříteli, a teď mají možná problémy uchránit se před výčitkami vlastního svědomí.

Je něco k páté, davy houstnou a tma s nimi. Pařížskou se osmělených valí už zástupy. Cestu mezi nimi si nervózně klestí novoučký mercedes, stříbrná metalíza s pražskou značkou a snadno zapamatovatelným číslem. Pohledný řidič, v němž je davem poznán populární zpěvák, se tváří otráveně, dnes mu lidi nefandí, ale naštěstí jsou tolerantní, nevadí jim, že musejí uhýbat. A že fáro jede v protisměru, nevadí zase příslušníkům.

Všichni dnes prostě mají jiné starosti. Je totiž sobota 28. října 1989 a národ si, k nelibosti vedení státu, opatrně připomíná svůj státní svátek… 

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace