Trefnými vtípky jen odpoutával pozornost. Velkého trápení se totiž až do smrti nezbavil. Tajnosti slavných
30.10.2020
Foto: Foto AB
Popisek: Pětadvacetiletý Ladislav Pešek na oficiální fotosce ke komedii Loupežník, natočené v roce 1931 podle stejnojmenné první divadelní hry Karla Čapka
VIDEO Přátelé o něm říkávali, že vlastně nikdy nepřestává hrát. Za každou cenu se totiž snažil odpoutat pozornost od svého soukromí, které zas až tak moc veselé nebylo. A navíc ho sužoval celoživotní problém, který nedokázal překonat ani dokonalou přípravou.
V divadle mu láskyplně říkali jeho dávnou přezdívkou Lála, kterou dostal už v raném dětství. Měl velké osobní kouzlo, vždy byl slušný, zdvořilý, galantní a úslužný, zkrátka pravý prvorepublikový gentleman. Přitom hrával většinou prosťáčky z nižších společenských vrstev. Vždycky se ale dříve či později ukázalo, že jsou to chytří lišáci s fištrónem, takže dokázali zpravidla mnohem silnějšího protivníka přechytračit. O všech svých rolích dlouho a do hloubky přemýšlel a byl vždy dokonale připraven. Ladislav Pešek byl nejen mistrem slova, ale také pohybu, i v pozdějším věku dokázal zvládnout fyzicky náročná představení. Po celý život trpěl obrovskou trémou, ještě mnohem silnější ale byla touha hrát, strhnout na sebe pozornost a být odměněn potleskem. Díky tomu vždy dokázal úzkostné stavy překonat.
Uličnice:
Fotbalový sen
Narodil se jako 4. října 1906 jako Ladislav Pech v Brně, do významné umělecké rodiny. Otec Ladislav i matka Ema, rozená Pešková, byli herci. Navíc k jeho předkům z matčiny strany patřil i Václav Thám, zakladatel slavné české divadelní společnosti. Ladislav měl ještě o devět let starší sestru Marii, později provdanou Waltrovou, která se stala rovněž herečkou. Poprvé se ocitl v divadle v pouhých ve čtyřech letech. Oba jeho rodiče totiž tenkrát hráli, a protože nesehnali nikoho na hlídání, vzali ho s sebou a posadili do budky nápovědy. Nestalo se to pouze jednou, takže si malý Lála brzy na divadelní prostředí zvykl. V dětství se ale věnoval i jiným zálibám, především sportu, a snil o kariéře fotbalisty. Tatínek ho ale podvědomě připravoval na hereckou dráhu. Radil mu, aby pozoroval na ulici lidi, a pak doma zkusil napodobit jejich mimiku, výraz a činnost.
Děti na zakázku:
Nenapravitelný prúšvihář
Nakonec se rodiče shodli, že by pro Lálu bylo lepší mít solidní povolání, a tak nastoupil na živnostenskou školu. Patřil mezi vyhlášené darebáky a neustále vyváděl různá alotria, podobná těm, které později předváděl ve slavných studentských veselohrách. Po škole měl nastoupit v papírenském obchodě, rázně se ale vzepřel a přes nesouhlas rodičů se přihlásil na brněnskou konzervatoř. Hereckou dráhu pak odstartoval v tamním Zemském divadle, a aby si ho diváci nepletli s otcem, přijal jako pseudonym matčino jméno za svobodna. A byl opravdu dobrý. Svědčí o tom i fakt, že mu bylo pouhých třiadvacet, když mu legendární režisér Karel Hugo Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, a tak se Ladislav Pešek stěhoval v roce 1929 do Prahy. Hilar ho přijal pod svá křídla a vychoval z něj velkého herce s výrazným komediálním potenciálem. Divadlo ale nejen hrál, ale od roku 1947 také učil herectví na DAMU.
Každý má právo na kousek štěstí
(s Richardem Antonínem Strejkou v romantické komedii z roku 1939 Dobře situovaný pán):
Film nepovažoval za umění
Po prvních zkušenostech před kamerou nabídky zprvu odmítal, protože film nepovažoval za umění. Brzy ale zjistil, že oč je méně hodnotný, o to je ekonomicky výhodnější. Navíc ho začala přemlouvat i tehdejší partnerka Jiřina Štěpničková, takže se od roku 1934 začal objevovat až několikrát do roka na stříbrném plátně. Většinou ale pouze ve vedlejších komických rolích. Až na sklonku třicátých let, v roce 1938, se navždy zapsal do paměti diváků jako septimán Áda Čuřil v komedii režiséra Martina Friče Škola základ života! A o rok později ho Frič obsadil jako Vojtu Kulíka v další studentské komedii Cesta do hlubin študákovy duše. A pak už byly jeho další postavy nepřehlédnutelné, ať už to byl autor brakových detektivek Kryšpín v krimikomedii Těžký život dobrodruha, redaktor Jan Valtera v komedii Roztomilý člověk, úředník-vtipálek Bejšovec v komedii Valentin Dobrotivý, kominík Vašek v komedii Karel a já nebo jako malíř Holec ve veselohře U pěti veverek. Stejně rychle se plnila jeho filmografie i po válce, koncem padesátých let začal spolupracovat i s Československou televizí a hrál až do poslední chvíle. Zatímco na jevišti vytvořil zhruba osmdesát postav, před filmovou a televizní kamerou jich bylo více než tři stovky. Naposledy ztvárnil postavu kouzelného dědečka v roce 1985 v televizní pohádce A co ten ruksak, králi?
Já s písničkou jdu jako ptáček
(v pohádce z roku 1955 Obušku, z pytle ven, kterou natočil režisér Jaromír Pleskot na námět klasické pohádky Karla Jaromíra Erbena):
Divá Bára ho uhnala
Lála byl mimořádně společenský, zábavný kumpán a výborný vypravěč, ve skutečnosti prý ale nikdy nepřestával mezi lidmi hrát. Říkalo se o něm, že si jen tak někoho nepustí k tělu, a na spoustu lidí působil jako osamělý muž se smutnou duší. Nádech tajemnosti mu dodával i fakt, že velmi důsledně střežil své soukromí. Jeho velkou láskou byla kolegyně Jiřina Štěpničková, s níž v polovině třicátých let několik let žil, nakonec se ale stal obětí citového vydírání nepříčetné fanynky. Žena, která se podepisovala Divá Bára, by dnes nejspíš skončila před soudem za stalking, tenkrát ale právo takový trestný čin zdaleka ještě neznalo. Zprvu mu posílala zamilované básničky, a když na ně nereagoval, přitvrdila. Začala vyhrožovat sebevraždou, takže jemný gentleman, zahnaný do kouta, se s ní nakonec z donucení oženil. Z vynuceného svazku mohl odejít až po válce, když se jeho žena zaměřila na někoho dalšího a mohl se rozvést. Po čase se znovu oženil se vzdělanou a moudrou profesorkou, s níž měl dceru Zuzanu.
Pluj, planá růže, dál a dál
(v televizní inscenaci pohádky Karla Jaromíra Erbena Zlatovláska z roku 1973):
Radost až do smrti
Za své mimořádné výkony Ladislav Pešek samozřejmě posbíral celou řadu ocenění, titul Zasloužilý umělec mu byl udělen už v roce 1954, o čtyři roky později se stal Národním umělcem a v roce 1981 obdržel Řád republiky. Své vzpomínky shrnul do knížky Tvář bez masky, která vyšla poprvé v roce 1977. Kromě dalších profilových publikací s ním už v roce 1959 natočil režisér Jiří Patočka medailon, nazvaný jednoduše Národní umělec Ladislav Pešek. Koncem sedmdesátých let ho začala sužovat vážná choroba, přesto dál rozdával kolem radost a energii. I díky tomu dokázal hrát studenty a rozverné mladíky až do čtyřiceti let. V roce 1976 sice odešel oficiálně do důchodu, dál ale vystupoval například v pražské Viole a řadě mimopražských divadel. Zemřel 13. července 1986 a je odpočívá na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Vložil: Adina Janovská