Sedmdesát let od likvidace hokejových šampiónů. Za světový titul kus ztraceného života na uranu. Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: Archiv autora

Popisek: Autor v soudní síni při natáčení televizního dokumentu. Ani v takovém případě to nebyl příjemný pocit

FOTOGALERIE Začátek května 1950. Hokejisté, reprezentanti Československa, pro nějž rok před tím vybojovali titul světového šampióna, sedí již několik týdnů za mřížemi a absolvují mnohahodinové výslechy. Hráči civilních klubů za výrazně příznivějších podmínek na Pankráci, vojáci z ATK vystaveni bití, hladu a nedostatku spánku ve vojenském vězení na Hradčanech hned vedle Lorety. Úkol pro vyšetřovatele ministerstva vnitra a 5. oddělení Hlavního štábu čsl. armády je jasný: získat za jakýchkoli okolností přiznání ke všemu, z čeho je státní moc hodlá obžalovat. Není toho málo zvláště v případě vojáků: plánování emigrace, spojení s cizí mocí, a tedy zrada a špionáž, dezerce, kontakt s emigranty, pašování.

Leč stále se nedaří, vyslýchaní se odmítají přiznat k činům, které nespáchali. V budově ministerstva vnitra roste nespokojenost zainteresovaných úředníků, jak 5. května potvrzuje Útvar 701-A:

„Obdrželi jsme Vaší závěrečnou zprávu čj.A – 19267/302405-50 ze dne 27. IV. o zadržených hráčích národního hockeyového mužstva. Celá zpráva ukazuje na to, že šetření bylo provedeno nedostatečně a zdlouhavě. Skutková podstata trestných činů Modrého a Bubníka není úplná a u soudu může přispět k jejich osvobození. Žádáme důrazně, aby celý případ byl znovu důkladně zrekapitulován a byla nám předložena závěrečná zpráva, která bude plně vyčerpávat skutkovou podstatu trestních činů všech zúčastněných osob.“

Bohumil Modrý, Velikonoce 1950. To nejsou fotografie do nového občanského průkazu…

Je třeba obžalované donutit k přiznání dalších trestných činů. Podklady pro obžalobu se tak podaří dokompletovat až 8. července, kdy ´světlo světa´ kanceláří ministerstev vnitra a spravedlnosti, Hlavního štábu armády, a především hlavního místa určení, sekretariátu ÚV KSČ, spatří

Zpráva o protistátní akci čs. hockeyového mužstva

(K seznámení od prvního do posledního slova zveřejněna ve fotogalerii.) Za zdůraznění stojí příkaz vést trestní řízení společně s oběma složkami, civilní i vojenskou, přičemž ještě nebyla došetřena role kapitána mužstva Vladimíra Zábrodského, „proti němuž nebylo dosud zjištěno žádných konkrétních důkazů opodstatňujících jeho zatčení“. Jeho zásadní podíl na jednání s představiteli emigrace během Spenglerova poháru koncem roku 1948 o kolektivní emigraci mužstva LTC a vytvoření exilového týmu ČSR a následném hlasování hráčů nikoho ´tam nahoře´ nezajímal, ačkoli jsou známé výpovědi vyšetřovatelů, kteří se pozastavili nad tím, že Zábrodský nebyl také zatčen a obviněn (viz mj. autorova publikace Obětovaní šampióni).

Tak se stalo, že v následujícím dodatku spisů, který putoval ze Státní prokuratury v Praze k rukám dr. Smetany na Ministerstvu vnitra, je rukou připsaný příkaz soudit vojáky a civily společně, zatímco případ Zábrodského zůstává v utajení (viz fotogalerie).

Soudružská veřejnost nás podpoří

Bylo to horké léto roku padesátého, v zainteresovaných institucích vyšetřujících a soudních nebyl čas vybírat dovolenou. Komunistická moc už se ´úspěšně vypořádala´ s Miladou Horákovou, soudci pokračovali v řešení vykonstruovaných případů nejrůznějších velezrad. Především důstojníků, obviněných z kontaktů s představiteli cizí moci, či tzv. kulaků, kteří zatajili pár pytlů obilí a sveřepě odmítali předat veškerý majetek do zakládaných družstev, čímž podkopávali snahy o kolektivizaci zemědělství.

Podrobný popis průběhu jednotlivých procesů před Státním soudem plnil stránky Rudého práva, v případě hokejistů to však mělo být jinak: ten jejich měl být co nejvíce utajen. Zdůraznila to již zmíněná Zpráva o protistátní akci:

„Na hlavní přelíčení organizovat soudružskou veřejnost a případ v tisku vůbec nezveřejňovat. Tiskovým zveřejněním případu poskytli bychom jak domácí tak zahraniční reakci jenom podklad pro další vylhaná tvrzení o poměrech v našem sportu a o tom, že se ČSR nezúčastnila mistrovství světa v Londýně proto, že rozhlasovým reportérům nebyla vydána vstupní víza, ale z obavy před tím, aby naši hockeysté nezůstali v Londýně. Nelze také přehlížet, jak bylo u StB zjištěno, že většina obviněných bude se snažit před státním soudem zapírat. Důvodů, proč by se měl celý případ publikovat v tisku, není, poněvadž z něho nelze politicky vytěžit tolik, aby to převažovalo nebezpečí shora uvedené.“

Proces ve stínu pankrácké šibenice

Když jsme před deseti lety natáčeli s režisérem Ivanem Bielem televizní film Postavení mimo hru, poseděl jsem také chvíli v řadách pro veřejnost velké soudní síně a snažil se vžít do pocitů případu neznalé, leč předem zmanipulované ´soudružské veřejnosti´, která zasedla i místa pro rodinné příslušníky a přátele souzených. Ti nebyli k jednání vůbec připuštěni, na rozsudek čekali před budovou Pankráckého soudu. V síni ovšem chyběl i hlavní, i když nechtěný strůjce celého dramatu, kapitán mužstva Vladimír Zábrodský. Nebyl zatčen ani obviněn, z procesu byl na příkaz ´shora´ vyňat, a tak nemohl – případně - obžalovaným pomoci jako svědek. Ale asi by ani nechtěl, až do konce života tvrdil, že si hráči všechno zavinili sami.

Jednání trvalo dva dny. Protože vynášení rozsudků trestů smrti ten rok nekončilo, lněná smyčka se dlouho symbolicky houpala i nad hlavami dvou mistrů světa, čtyřiatřicetiletého inženýra vodních staveb Bohumila Modrého a jednadvacetiletého vyučeného řezníka a uzenáře Augustina Bubníka, označených za vůdčí osoby tohoto protistátního spiknutí. Už jen obvinění ze špionáže, velezrady a plánované dezerce na to bohatě stačilo. Nakonec oba vyvázli a skončili v ´nižší kategorii´ z ÚV objednávaných trestů. Tak, jak si hranici pro sebe určil prokurátor Karel Vaš v korespondenci s odpovědnými partajními špičkami: „Hlavně řekni, jestli potřebuješ patnáct nebo provaz, abych podle toho sestavil obžalobu.“

Věznice Plzeň-Bory

Šibenice tak hokejové mistry světa naštěstí minula. Modrý dostal nakonec oněch zavedených patnáct roků, Bubník o jeden míň, Konopásek dvanáct, Roziňák a Kobranov po deseti, Jirka šest. Další, kteří nebyli u hlasování v Davosu, nejvíc tři. A taky hostinský Ujčík - jenom za to, že nechal hráče ve své hospůdce ztropit protistátní výtržnost. Rozsudek padl 7. října přesně před 70 lety…

Další cesta odsouzených vedla v okovech z Pankráce na plzeňské Bory, kde ještě tři měsíce trávili nad tvrdými normami při draní peří a leštění stříbra, zrekvírovaného v zabavených zámcích a klášterech. Začátkem roku všechny čekal přesun do jáchymovských uranových lágrů. Ti s nejvyššími tresty se dočkali svobody až po prezidentské amnestii začátkem jara 1955.

Vložil: Jiří Macků