Měl našlápnuto na post krále českého jazzu, pak se ale něco zvrtlo. Kam se ztratil český Satchmo? Tajnosti slavných
02.10.2020
Foto: Supraphon
Popisek: Jiří Jelínek
AUDIO / VIDEO Knírek italského mafiána, vizáž sňatkového podvodníka, sametový baryton, a k tomu ještě kouzelná trubka. Když skvělý jazzový muzikant nahradil zbožňovaného Matušku, zrodil se další fenomén – český Armstrong. A byl tak dobrý, že jeho výkon ocenil i americký originál.
Proslavil se jako skvělý imitátor jazzové legendy Louise Armstronga, a dokonce dostal příležitost osobně mu svůj kumšt předvést při jeho návštěvě Prahy v šedesátých letech minulého století. Málokdo ale ví, že výborný muzikant, zpěvák a herec Jiří Jelínek nejenže původně vystudoval na vysoké škole malířství, ale také se průběžně jako malíř a ilustrátor živil. Muzika, a především jazz ale byly jeho srdeční záležitostí, které se nikdy nedokázal vzdát. V době normalizace však svým fanouškům téměř zmizel z očí. Odmítl se totiž podrobit takzvané rekvalifikační zkoušce, což byl v podstatě politický pohovor. A nechybělo mnoho, aby se této doby ani nedožil. Řízením osudu unikl o vlásek tragické havárii, kterou zaplatila životem řada jeho kolegů a kamarádů.
Miss Otis lituje:
Zpívající ilustrátor
Narodil se 6. července 1922 v malé obci Tis u Blatna, pár kilometrů od Žlutic v Plzeňském kraji. Odmalička se u něj naplno projevovala dvě rozhodně nezanedbatelná nadání – bezvadně kreslil a současně tíhl k hudbě. Nejprve dal přednost výtvarnému umění a stal se na Vysoké škole uměleckoprůmyslové žákem známého malíře, grafika a jevištního výtvarníka Františka Tichého. Už v útlém mládí ale současně začal i hrát. Nejprve vystupoval s několika amatérskými jazzovými soubory, konec druhé světové války pak pro něj znamenal start profesionální kariéry. V roce 1945 začal hrát s orchestry Gustava Broma a Karla Vlacha, současně i zpíval a jeho charakteristický, mírně chraplavý hlas nemohl uniknout pozornosti. Od Vlacha se dostal do Tanečního orchestru Československého rozhlasu, nadále ale působil také jako profesionální výtvarník a ilustroval celou řadu knížek.
Čím dál víc:
Převálcoval Matušku
V první polovině šedesátých let vyvstal velký problém v úspěšném divadle Semafor, když se dvě jeho tehdejší hvězdy Eva Pilarová a Waldemar Matuška rozhodli změnit stáj a odešli ke konkurenci. Jen naproti přes Vodičkovu ulici se totiž Divadlo Rokoko právě profilovalo pod vedením Darka Vostřela ve vyhledávanou hudební scénu. A semaforská zakladatelská a vůdčí dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr měla rázem problém. Nutně potřebovala za dva ‘dezertéry‘náhradu, a tak místo nich na jevišti stanul Jiří Jelínek se zpěvačkou a herečkou Janou Malknechtovou. Startovní pozici měli velmi těžkou, protože Pilarová s Matuškou tvořilizbožňovaný pár díky hitu Ach, ta láska nebeská, a tak se Suchý se Šlitrem pokusili tenhle jejich úspěch přebít. Složili pro novou dvojici písničku Motýl a povedlo se – hit obsadil v žebříčku prodejnosti desek druhé místo, přičemž Pilarová a Matuška s novinkou Tam za vodou v rákosí skončili až bronzoví.
Motýl:
Nadšený Satchmo
Pamětníci na Jelínka vzpomínají také jako na velkého recesistu, největší úspěch sklízel s parodiemi slavného amerického jazzmana Louise Armstronga. A dokonce se mu povedlo předvést tento svůj kumšt originálu. Armstrong přijel do Prahy v březnu 1965 a o jeho cestu do obrozujícího se Československa se tenkrát zasloužil František Spurný, syn legendárního impresária z dob první republiky Karla Spurného. Populární Satchmo pobyl v naší metropoli celých deset dnů, jeho průvodcem a tlumočníkem se stal hudební publicista Lubomír Dorůžka a jeho velkolepý koncert v pražské Lucerně moderovali právě Suchý se Šlitrem. Logicky tudíž Armstrong zamířil i do jejch divadla Semafor, kde mu Jiří Jelínek předvedl s Evou Pilarovou, jak zprostředkovává jeho hudbu a zpěv českému publiku. A sklidil obrovský úspěch.
Hallo Satchmo:
Přežil díky droždí
Jedním z osudových milníků v jeho životě se stal 21. srpen 1968, i když paradoxně o událostech v Československu neměl v té chvíli ani ponětí. V pondělí 19. srpna totiž odletěl se studiovou skupinou Karla Duby, která patřila k tehdejším špičkám populární hudby, do mongolského Ulánbátaru. Odpoledne 21. srpna nastoupili všichni do autobusu, který je měl odvézt k pomníku padlých vojáků. Za pár minut si ale Jelínek vzpomněl, že vlastně musí doručit jedné paní na ambasádu droždí, které jí po něm poslala z Prahy sousedka. Prohlásil, že třeba za něj dostane panáka, a vystoupil, čímž si nejspíš zachránil život. Autobus, který měl zjevně problémy s brzdami, totiž cestou do hor havaroval a pád do vyschlého říčního koryta nepřežilo šest českých umělců včetně kapelníka Karla Duby. „Když jsem se v podvečer 21. srpna probral v nemocnici po utišujících lécích a s ovázanou hlavou, seděl na mé posteli Jiří Jelínek a se slzami v očích mi sdělil, že jsou u nás tanky. Ruský tanky. Řekl jsem mu, co to blábolí, a on mi potvrdil, že je okupace,“ zavzpomínal po letech pro ahaonline.cz na osudový den Karel Vágner, kterému tehdy bylo šestadvacet a zájezdu se zúčastnil jako kontrabasista. Mongolská tragédie českých umělců však tenkrát ve stínu dramatických událostí v Československu zapadla.
Reklamní blues:
Prostě si vzal tužku a jel
Oženil se s herečkou, takže jeho syn Jiří odmalička vyrůstal v bohémském prostředí a užíval si ho. S maminkou prý chodíval do Stavovského divadla, kde poznal v zákulisí řasu slavných herců, s otcem pro změnu do Hudebního divadla Karlín, v němž Jiří starší hrál s orchestrem Karla Vlacha. Především ale kreslil. Prakticky neustále a všude, i když nikdy žádný ateliér neměl. „On v podstatě pomaloval celé orchestřiště, kterému se říkalo Ponorka,“ prozradil Jelínek mladší před časem Janu Rosákovi v pořadu Českého rozhlasu Tandem s tím, že věrné zpodobnění celého orchestru při pozdější rekonstrukci bohužel vzalo definitivně zasvé. Po roce 1968 ale začal Jiří postupně mizet fanouškům z očí. Stála za tím tehdejší umělecká ‘vrchnost‘, před níž museli umělci od roku 1970 pravidelně skládat takzvané rekvalifikační zkoušky. Ve skutečnosti se jednalo o politický pohovor, a to Jelínek odmítl. Zastupující agentura ho pak přestala nabízet, a tak se vrátil k původní profesi.
Nejlepší léta mého života:
Smutek topil na dně lahve
Přijal nabídku Československých státních drah, stal se propagačním pracovníkem a byl mu přidělen ateliér, v němž vytvořil celou řadu kreseb, ilustrací i olejomaleb. Zúčastnil se také řady vernisáží svých děl, která vystavoval nejčastěji společně s hercem a výtvarníkem Jiřím Šaškem. Postupný úpadek kariéry ale bohužel odstartoval už v šedesátých letech, kdy se začal příliš přátelit s alkoholem. Po opakovaných výpadcích v představeních dostal v Semaforu výpověď, do roku 1967 ale ještě pravidelně vystupoval s vlastním septetem a občas se objevoval i v televizi a rozhlasu. Přelom desetiletí pak znamenal definitivní konec muziky, s čímž se nedokázal vyrovnat a smutný konec kariéry dál vytrvale zapíjel. Přidružila se špatná životospráva, což se časem projevilo i na jeho zdravotním stavu. Po opakované operaci žaludku nakonec 16. října 1984 svým potížím podlehl. Bylo mu pouhých dvaašedesát let.
Střílejte!
Vložil: Adina Janovská