Před volbami kádrují hudební texty a zděšená Mirka už se nebojí. Taky hustý pivní humor z Reflexu. Fejeton Jiřího Macků
27.09.2020
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zděšení a občas i slzička jsou léta neodmyslitelnou součástí politické 'kultury' někdejší majitelky knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou. Teď prý Mirka Němcová konečně našla odvahu bojovat, protože prý pro své vnuky musí něco udělat. Logiku to má, v Senátu by měla vystaráno na dalších šest let a platy tam taky tak hezky rostou.
Drama vrcholí, politici se tetelí, sliby se slibují a my – blázni – se radujeme. Událost podzimu je tu, a vůbec to není derby Sparta – Slavia, i když na účast to asi bude fifty-fifty. Co nového na sekretariátech pár hodin před otevřením volebních místností, zjišťoval náš nedůvěryhodný zpravodaj.
Například na přání jedné z politických stran (jež si zde nepřeje být zmíněna) vyřadí během předvolební kampaně Český rozhlas Mínus na druhou ze svého playlistu jistou druhdy oblíbenou píseň o malém stanu. VÍT RAKUŠAN a další ustaraní standové ve vedení se totiž obávají, aby použitá zmínka nezazněla jako nevhodná narážka na nevelkou členskou základnu a případné nové voliče tím od obětování svého hlasu neodradila.
Nové pravicově-katolické seskupení se srdcem na dlani
Jaké má tato koalice opravdové ambice svůj program lidem nacpat do palice se ukáže, až se za účelem registrace sejde někde na pasece. Organizační svolavatelskou stránku si vzal na starost Mikuláš I., politický background jistí Mikuláš II. a o patřičný pyj-ár se postará Mikuláš III. První pracovní schůzky se v kostele sv. Mikuláše zúčastní všichni zainteresovaní, tedy MINÁŘ, FERJENČÍK i nezávisle hlídající KROUPA, což jistě není myšlenka hloupá. Součásti setkání bude předčasná mikulášská naďýlka, protože 6. prosince se prý už nemusejí v tomto složení dožít.
S navýšeným názvem k senátním výšinám
Stagnující počet členů zájmového sdružení Trikolóra dávají v ústředí za vinu jejímu příliš skromnému a ciferně omezujícímu názvu, což prý psychologicky brání předpokládanému návalu. Proto se na základě střízlivé matematické úvahy (jak také VÁCLAV KLAUS II. na mučidlech ČT24 vynuceně přiznal) rozhodl šéf původní málo ambiciózně postavený název ještě do voleb vyřešit matematickým navýšením. Na periferiích byla tato revoluční myšlenka přijata vstřícně, v jednom nevelkém severočeském městě se již dokonce k volbám chystá Čtyřkolora Semily. V občanských konglomerátech rozsáhlých může jít název ciferně ještě výš.
Kdo se děsí, ještě nemusí mít strach
Největší umění je překonat strach sám v sobě, a politická matadorka MIROSLAVA NĚMCOVÁ by v tom mohla jít každému příkladem. Už na tom pracuje roky, před sedmi v říjnu 2013 se v souvislosti s předčasnými volbami svěřila: „Nejvíce mě děsí postup nesystémových stran, jako je ANO či Úsvit – to považuji za naprostou ránu do vazu demokratickému parlamentnímu systému v ČR.“ Skutečně zděšená byla od té doby při různých příležitostech ještě mnohokrát, ale dnes už prý má pro strach uděláno: senát je výzva!
Něco na tom určitě je. Moci proklimbat šest let v státem nejlépe dotovaném zaopatřovacím zařízení 'pro starší a pokročilé' – to je opravdu výzva!; repro Instagram
S nadějnou vizí do kroku k volebním urnám
Jistá rovněž nejmenovaná strana, tradiční účastník voleb všelikých, zvažuje po odchodu dvou svých nejvýraznějších představitelů přejmenování na TOP 07, pokud to ovšem nepoškodí autorská práva jistého agenta. I ona má za lubem nakráčet kolektivně za doprovodu známé melodie, určité rozpaky jsou však nad přežívajícím, nepříliš optimistickým textem:
Top sem, top tam, s náma už to nevyhrajou,
Top sem, top tam, nám už je to fuk.
Zas ráno, zas ráno, až bude bílý den,
v parlamentu nebudem, už tam nebudem.
Na dalších úpravách, především vyřazení záporů, se intenzivně pracuje.
Reflex, pramen hustého nachmeleného humoru
Miluji srandu, zvláště v novinařině. Autor, jenž dokáže vtipem, ironií či sarkasmem opepřit svůj fejeton (tam je to ale spíš povinnost), rozhovor (kde se to většinou samo nabízí), reportáž (tam už obtížněji) či ekonomický komentář (což si zaslouží hlubokosklon) je u mě frajer. Kdo však ze sebe chrlí na desítkách řádků slovesné obraty, jenom aby byl za každou cenu a v každé větě jakoby vtipný (respektive urážlivě vtipný), je u mě trouba. Třeba jako Dominik Landsman z Reflexu v článku z brku Divokého kačera nazvaného ´Tatíček Andrej vnesl klid a mír do našich srdcí. Brečel jsem dojetím, tvrdí čtyři z pěti Čechů“.
Týdeník Reflex jsem měl rád, svého času jsem si považoval s ním spolupracovat, články jsem osobně nosil do redakce sídlící tehdy na Žižkově. Avšak poté, co se redaktoři přestěhovali do přešupačeného areálu holešovického pivovaru, dělá na mě v současnosti (zemanovsko-babišovské současnosti…) jejich politicky jednosměrné žlučovité psaní dojem tvůrčí činnosti poněkud vypité pivní party. A to už se přitom chodbami neprohání marjánkový odér.
Nemám doma oltářík s ikonou Andreje Babiše (že autor seriózně se tvářícího periodika uvádí jméno Bureš, už jaksi patří k věci a jeho novinářské úrovni) stejně jako žádného jiného důležitého z této oblasti. Každého si totiž šetřím, protože každý z nich je a bude i nadále vděčným objektem vtipkování podle toho, jak vypadá, jak se chová, jak se vyjadřuje a jak málo toho leckdy o své profesi ví. Z každého si lze udělat inteligentně legraci. Ale chrlit jenom samé rádoby vtipné takové ty, jak to samy sociální sítě pojmenovaly, výblitky?
Nebudu z té bohapusté srandy nic citovat, zájemci si ji najdou na internetu. Zastavím se jenom u skutečnosti, jak může naše rodná řeč dostávat na frak i na honosném téměř křídovém papíře, v pestrých barvách a nápadité grafické úpravě – to je ten svár formy a obsahu. Podle onoho česky píšícího autora je například správně formulace ´se celou republikou rozezněli sirény´ stejně jako třeba konstatování ´nad Prahou se vzneslo tisíc býlích holubic´. Použití velkého písmene v přídavném jménu ´Slovenská´ (v souvislosti s tamní hymnou, jež měla zaznít na B. počest, asi nějaké rejpnutí) mně zůstalo utajeno, stejně jako logika věty se zmatením čísel a ošizenou interpunkcí ´…státní policista z Brna, který už od rána spolu s celou rodinou seděli u obrazovky aby projev náhodou nezmeškali´. Humorně v textu vypadá i slůvko ´večeř´; ne autore, skutečně ze země toho strašného Slovačiska se ne všechna slůvka s ´r´ překládají do češtiny tímto způsobem.
Takže závěrem (když už ´obstrouhám´ profesní zvědavost, kdo v této pivovarské partě kontroluje materiály do tisku, kdo provádí korektury a kdo za všechno do čísla odpovídá), chtěl bych zájemcům o tento specifický druh kačeřího fakt hustýho humoru doporučit audioknihy Dominika Landsmana v reflexáckém Idiotkiosku. Ale ať se potom nediví, tento autor – přeložíme-li jeho jméno – nestojí vůbec pevně na zemi v otázce novinářských žánrů, a ke všemu se – nechť ráčí dovolit při svém vzdělání – docela obstojně plácá v české gramatice.
(Omluva autora fejetonu. Tak i mně se to bohužel stalo, nikdo není dokonalý. Omlouvám se za překlep, ty audioknihy jsou k poslechu v reflexáckém Ikiosku, ne Idiotkiosku…)
Vložil: Jiří Macků