Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Peroutka přirovnán k filmovým děvám protektorátu. Jako politický komentátor ale neuvěřitelně selhal. Co zaujalo Jiřího Macků

20.09.2020
Peroutka přirovnán k filmovým děvám protektorátu. Jako politický komentátor ale neuvěřitelně selhal. Co zaujalo Jiřího Macků

Autor: ferdinandperoutka.cz

Popisek: Ferdinand Peroutka

Už se zdálo, že se tady v polovině druhého desetiletí nového tisíciletí z nedostatku celospolečenských témat unudíme, když tu, a znovu úspěšně, vstoupil do hry aktuální první muž země. Stalo se 27. ledna 2015 u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, když na konferenci Let My People Live! mj. uvedl – jako příklad údajné „fascinace intelektuálů zrůdným učením“ (myšleno fascinace českých intelektuálů zrůdným německým nacistickým učením), že významný novinář prvorepublikové žurnalistiky Ferdinand Peroutka, šéfredaktor a vydavatel revue Přítomnost, v ní údajně zveřejnil článek Hitler je gentleman, čímž se pravděpodobně oné fascinace dopustil.

Tento Zemanův výrok (jak poté chaoticky nekonkrétně rozvádí Wikipedie) vzbudil mezi historiky (kterými?) a částí veřejnosti (jakou a které?) rozhořčení (aniž bylo nějak podložené) tvrdíce, že Peroutka takový text nikdy nenapsal (aniž to kdo doložil). A vyzvali Zemana k omluvě (aniž ji nějak doporučeně formulovali), přičemž sama Wikipedie jen pár řádků předtím uvádí, že Peroutka měl údajně článek pouze zveřejnit.

Omluvy se dočkali alespoň částečné, zato já od oslovených členů Společnosti F. Peroutky na otázky – jak byly zveřejněné ve středu – odpovědi ani jedné.

Rozhovor pět let starý, leč stále aktuální a objevný

Kauza Rath byla zapomenuta, následující Nečas - Nagyová operativně přesunuta na druhou příčku aktuálních společenských průšvihů. Politici byli znovu v pohotovosti, novináři patřičně nadrženi, soudy zapleveleny novým sporem ´zásadního charakteru´ a sociální sítě fotografiemi jedné z mnoha v této zemi žijících vnuček. Zamyslet se nad tím, jak dlouho to potrvá, nenašel odvahu nikdo.

František Štambera, historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea, se o to po několika měsících v prosinci 2016 pokusil: „Stále nevycházím z údivu, jak dlouho žije kauza s údajnými Peroutkovými výroky na adresu Adolfa Hitlera. Je neustále živena a oživována oběma stranami a zřejmě nebude pohřbena minimálně do příštích prezidentských voleb.“

A tak se i stalo… Každopádně já už to balím. Řešit v dnešní době, kdy jde o zdraví, existenci a životy, něco tak okrajového, jako je nejen údajně pokaňhaná čest jednoho novináře plus dodatečně nafouknutá uražená ješitnost jeho prapotomka, jeví se mi býti nezodpovědným. Osobnost Ferdinanda Peroutky a záběr jeho díla je ovšem tak široké téma, že jsem se v závěrečném shrnutí musel nutně a rád opřít o názory odborníka.

Obsáhlý rozhovor s historikem a politologem prof. PhDr. Janem Ratajem, CSc., nazvaný Selhal Ferdinand Peroutka?, vyšel 18. května 2015, tedy již pár měsíců po ´objevu´ Miloše Zemana. Kdyby si ho už dříve přečetli všichni na této přetahované zainteresovaní, mohl být dávno klid. Rozhovor je to příliš obsáhlý, proto některá použitá fakta a citace budou nutně vypadat jako vytržená z kontextu. Zájemci o objektivní pohled by se proto měli seznámit s textem kompletním.

Koho z nacistů měl Peroutka za gentlemana?

Dlouho se tradovala verze, kterou v roce 2002 jako první použil tehdejší ministr kultury (ZDE) Pavel Dostál (ZDE), když v televizním pořadu, věnovaném sudetským Němcům (ZDE), citoval údajný Peroutkův výrok „Vždyť je to gentleman, určitě se domluvíme…“, aniž by tvrzení nějak dál rozvedl.

Tím, koho spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka nazval ´gentlemanem´, nebyl ovšem podle Ústavu pro českou literaturu AV ČR zřejmě Adolf Hitler, ale německý velvyslanec v Československu (tuto informaci 9. května 2015 přinesly zprávy.tiscali.cz). Akademici se tak domnívali na základě článku spisovatele Jana Drdy (více ZDE), který vyšel v roce 1958 v Literárních novinách. Spisovatel v něm kritizoval některá Peroutkova konání včetně jeho častých styků s předválečným německým velvyslancem v Československu Ernstem Eisenlohrem v letech 1937 a 1938. V článku ´Dupli si na propadlišti´ Drda vzpomíná, že Peroutka (více ZDE) o něm údajně po Mnichovu prohlásil: „Eisenlohr byl gentleman, který to myslel dobře, ale nic nemohl zmoci.“

Podle pracovníků Ústavu pro českou literaturu právě tento článek mohl v prezidentu Miloši Zemanovi (více ZDE) vyvolat dojem, že četl Peroutkův článek s titulkem Hitler je gentleman, který dosud nikdo v archivu Přítomnosti nedohledal. „Že by toto byla ta osudná věta, která již několik měsíců zaměstnává hradní poradce a novináře?“ rýpli si škodolibě akademici. Nabízí se ovšem i otázka druhá: není jedno považovat za gentlemana vzdáleného Hitlera stejně jako jeho pražského velvyslance, s nímž si Peroutka tak dlouhodobě a zřejmě dobře rozuměl?

Kdo byl fascinován nástupem nacismu?

Beranova vláda (v období 1. 12. 1938 – 15. 3. 1939) se chtěla vlichotit do přízně nacistického Německa a opakovaně nabízela jeho kladný obraz, jenž prý bude vůči zbytku Československa korektní, pakliže k němu najdeme správný vstřícný poměr. Od Hitlerovy III. říše, v jejíž geopolitické sféře se Češi po Mnichovu ocitli – jak pravila oficiální politika –, se prý mohou mnohému naučit a mnohé vyzískat, že nám z poměru s nacistickou mocností dokonce poplynou nějaké výhody (např. v článku Nový poměr k Německu, Přítomnost 29. 12. 1938).

Prof. J. Rataj: „Z politologického hlediska mě překvapuje, že Peroutka neodhadl, že si Hitler nemíní druhou republiku nějak pěstovat. Peroutka prostě jako politický komentátor selhává, až je to neuvěřitelné. Probíhala přece nacistická propaganda, která vůči nám byla velice nelítostná, kdy bylo jasně opakováno, že z rasových hledisek a geopolitických nároků jsme pro III. říši jako partneři a spojenci, a to i v podřízeném postavení, naprosto nepřijatelní.

Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Formulace o Němci-gentlemanovi se netýká jen Hitlera, ale obecného obrazu Němce nového totalitního nacistického Německa, pána střední Evropy, jímž jsme byli poraženi. Takový obraz říká, že nám od něho nic nehrozí a že nacisté korektně dodrží to, k čemu se zavázali v Mnichově, protože jsou v podstatě seriózní protivníci. Záleží jen na nás, zda se vůči nim změníme, jak nabádal Peroutka, protože za Mnichov je prý vinen celý český národ. O vině Německa nenapsal však ve spojitosti s mnichovským diktátem nic.“

Kde poletují andělé a pobíhají vlci

Dalším zádrhelem v Zemanově vystoupení bylo tvrzení, že Peroutka byl po podepsání Mnichovské dohody rovněž autorem výroku „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Opět přešlap, i když ne tak hrozný, jak byl kategoricky ohodnocen třeba 23. dubna 2016 na stejskal.estranky.cz: „V tomto případě není sebemenších pochyb o tom, že si to Miloš Zeman vycucal z prstu. Že neříkal pravdu. Že lhal.“

Stalo se ovšem až poté, kdy se proti Zemanovi ohradil vydavatel současné Přítomnosti Jan M. Stránský - a i on chybně! V textu, poskytnutém dva dny předtím do tisku (mj. Forum24), uvedl: „Článek s výrokem 'nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky' napsal můj otec Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý. Vyšel v Lidových novinách, které založil můj praděd Adolf. Článek visí v originále na zdi v mé kanceláři.“

Není divné, že reagoval až po dlouhých patnácti měsících, ačkoli mu zmíněný článek visí v kanceláři doslova před očima? A ještě víc zaráží, že tak důležitý výrok svého dědy, kolem něhož se vše točí, pozměnil. Sice v jediném slově, ale významově podstatně.

M. Zeman mohl z autorství mylně označit F. Peroutku, aniž si to musel násilně vycucat z prstu. Peroutka byl politickým komentátorem a úvodníkářem Lidových novin, v nichž 4. října 1938, necelý týden po podpisu Mnichovské smlouvy, vyšel článek Nová Evropa i s touto pasáží: „...Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku, a nemůžeme-l zpívat s anděly, budeme výti s vlky...“

Článek byl zveřejněný pod zmíněným pseudonymem, pod nímž si každý nezasvěcený čtenář automaticky jako autora mohl spíš představit novináře a spisovatele F. Peroutku než řadového dopisovatele Lidovek. Každopádně duch a politická linie listu byly zachovány, na jménu autora až tak nezáleželo. Proč však nyní jeho vnuk tvrdí, že  výrok zněl „Nemůžeme-li zpívat s anděl,y musíme výti s vlky“, je záhada. Nebo taky něco vycucaného z prstu? Protože v chápání sloves 'musíme' a 'budeme' (tedy nemusíme, leč co nám v této situaci zbývá?) je zatracený rozdíl. Co je v podobných případech lež a co jenom omyl? A kdo se komu má také omlouvat?

Informace známá přes půl století

Je ovšem pravda, že jinak sečtělý M. Zeman se mohl seznámit jak s výrokem (byť rovněž ne zcela přesným), tak s jeho autorem už s notným předstihem v roce 1960 v pamětech V. Kopeckého ČSR a KSČ (str. 293). Přední komunistický funkcionář však s odstupem času výrok nejen poněkud pozměnil, ale udělal z něj i titul článku: „Tehdy, na počátku října 1938, uveřejnily Lidové noviny senzační pomnichovský článek. Měl název 'Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky'. Jako autor byl uveden Bílý. Bylo však zjištěno a všeobecně známo, že autorem tohoto článku je dr. Jan Stránský.“

Zajímavé je i stanovisko komunistů: „Článek byl psán v duchu 'Když nás západní mocnosti zradily, půjdeme teď otevřeně s Německem', to znamená s hitlerovským nacistickým Německem. Těmi anděly byly myšleny západní mocnosti, na rozdíl od vlků, jimiž byli hitlerovci.“

Prof. J. Rataj má ovšem jiný názor: „Když Stránský říká 'výti s vlky', nemyslí tím tedy jednoduše 'výti s Hitlerem', ale s představiteli světových Nových pořádků. Taky je nespravedlivé tvrdit, že by byl ovlivněn Hitlerovým učením. Byl jen, jak se mi zdá, podobně jako mnoho lidí v Evropě na chvíli příliš oslněn Hitlerovými tehdejšími snadnými a efektními úspěchy.“

Historik F. Štambera: „Teď ale přidejme onen nutný kontext. Je závěr dubna 1939, tedy měsíc a půl po pohlcení zbytku republiky Německem a půl roku po Mnichovské dohodě. Už v tom mezidobí bylo zjevné, že Češi a Němci musí najít nějaký modus vivendi, který jim umožní vedle sebe existovat. Republika zbavená vojenské i doplomatické obrany a obklíčená za všech stran nepřítelem se v nastalé atmosféře měnila. Řečeno dobovým slangem: měla se 'odbenešit'. Veřejné a agresivní projevy frustrace vůči minulému establishmentu byly čím dál četnější a časem také stále oficiálnější. A Peroutka byl s tím selhavším a poraženým establishmentem spojen po celou svou dosavadní kariéru.“

Republiku nahradil Protektorát, český novinář to vítá

Protektorát Čechy a Morava byl v Praze vyhlášen 16. března 1939, přičemž Němci k tomuto aktu vůbec nepozvali české politiky. Peroutka na tuto skutečnost, dílo nacistů a německých právníků, reagoval zcela absurdně a zprávu o vyhlášení protektorátu opatřil titulkem Naše ústava (Přítomnost 5. dubna 1939). Prof. J. Rataj: „To byl skutečně bizarní nápad. Diktátorský čin cizí totalitní mocnosti po vojenském vpádu a český novinář nazve tento pakt okupantů ústavou, a dokonce naší. Peroutka vyjmenovává, co je nám tou ´ústavou´ zaručeno, přitom šlo o naprostou fikci, která nám nezaručovala nic, protože už v té době existovaly záměry konečného řešení české otázky.“

Naprosto nepatřičný je i poslední Peroutkův článek v Lidových novinách z 27. srpna 1939, umístěný hned vedle článku říšského protektora s názvem ´Výstraha´, v němž von Neurath varuje české obyvatelstvo před dosavadními nepokoji a projevy odporu. „Český novinář Peroutka ovšem protektorovi sekunduje, v článku ´Povinnost je jasná´ varuje před jakýmkoli odporem a vyzývá naše obyvatelstvo, aby si uvědomilo realitu a pracovalo, pracovalo a pracovalo. V podstatě tím podepřel vyhlášení říšského protektora, a přihlásil se k Háchově výzvě Buďme dobří Češi a věrní příslušníci Říše," zdůrazňuje prof. J. Rataj.

Ferdinand Peroutka byl jako muž Hradu (důvěrník prezidentů T. G. Masaryka i E. Beneše a člen Pátečníků, představitelů inteligence) zcela ve vleku politických událostí. Václav Kopecký na tu dobu vzpomíná: „V roce 1935, kdy dr. E. Beneš uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, snad čs. buržoasie ještě věřila, že se bude republika proti agresi hitlerovského Německa bránit, ale již rok poté začal spojeneckou smlouvu s SSSR zapírat a Hitlerovi nadbíhat. Mj. si vyžádal příjezd představitelů Německa do Prahy, které ubezpečoval, že smlouva s SSSR byla jen plodem momentu, že nikdy nebyla vážně míněna, že Československo nikdy ´pomoci bolševiků´ nepoužije, že o tom může být ´pan Hitler´ ujištěn.

Č. na nějakou vojenskou srážku s Německem nepomýšlí a nepřipravuje se k ní. A Hitlerovy posly požádal, aby v Berlínu tlumočili, že Č. se bude řídit tím, co budou dělat západní mocnosti, a jestliže ty usilují o dohodu s hitlerovským N., tak Č. nebude této dohodě bránit a podrobí se každému rozhodnutí, i kdyby to měl být příkaz k dobrovolnému zřeknutí se samostatnosti Č. Na počátku října 1938 vzbudilo pozornost vystoupení bývalého příslušníka čsl. legií v Rusku a plukovníka generálního štábu čsl. armády Emanuela Moravce, jenž léta pod pseudonymem Stanislav Yester psal do Stránského a Peroutkových Lidových novin vojensko-politické články. Moravec provokoval duchem svých článků i po Mnichovu již pod svým jménem, a v tomto duchu psaly i po říjnu 1938 LN i Přítomnost.“

Josef Čapek viděl v Peroutkově psaní bezcharakternost a lež

„Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí. Když už v roce 1937 napsal do Lidových novin článek ´Nesněme´, v němž poraženecky tvrdil, že nelze nic jiného než ustoupit Německu v otázce požadavků Sudetoněmecké strany, český nacionalista Vlastimil Klíma na něho podal žalobu podle zákona na ochranu republiky.

Svou profesní kariéru sice spojil se vzestupem E. Beneše, byl představitelem novin, které prosazovaly a popularizovaly jeho hradní zahraniční i vnitřní politiku, nezůstal však názorově konzistentní. V dalších etapách československého vývoje se přizpůsobil novým politickým systémům a režimům. Provedl viditelné názorové zvraty. Za druhé republiky, když přešel na stranu Rudolfa Berana, přivítal politické změny, rozpad soutěživého pluralitního stranického systému, parlamentarismu i demokratického volebního systému… Novinářsky se účastnil demontáže demokratických institucí a systému. A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 30. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.

Realismus Stránského Lidových novin a F. Peroutky pokládal prof. Václav Černý za „neupřímnou službu pochybné věci“. Josef Čapek šel ve svém odsudku ještě dále, když „reálné přizpůsobení se poměrům" spojoval s "bezcharakterností, licoměrným prospěchářstvím, lstí a lží“.

Peroutka se přizpůsobil, aby mohl dál pokračovat jako novinář a zachovat si vybudované společenské postavení. Kdybych mohl jeho přístup k někomu přirovnat, a dělám to nerad, tak bych Peroutku přirovnal k divadelním a filmovým děvám z protektorátu, které se také velmi přizpůsobily, protože představa, že se nedostanou na jeviště a před veřejnost, byla pro ně absolutně nemyslitelná,“ uzavírá prof. J. Rataj.

V koncentráku jako demokrat, jako čestný rukojmí

V Peroutkův prospěch v otázce, zda obdivoval německý nacionální socialismus a Hitlera samotného, má zapůsobit i fakt, že byl přece celou dobu války internován v německém táboře. Proč? A za co? Snad za nenalezený článek Hitler je gentleman, nebo za ten k fýrerovým padesátinám ´Dynamický život´? Například autoři P. Kubištová a J. Kopecký tvrdili v dubnu 2015 pro i.DNES.cz: „Hrad na Peroutku vytáhl text, za který musel do koncentráku.“

Bylo tomu tak, pane profesore? Prý Peroutku za tento článek vyslýchalo gestapo a skončil v koncentračním táboře, takže nikdo ho nemůže považovat za kontroverzní nebo sympatizující s nacisty…

„Tak to opravdu nebylo, protože v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Demokratické Německo, zahnané do exilu či do koncentračních táborů, jakoby neexistovalo. V oslavné stati na Hitlera přebírá věrně floskule nacistické propagandy, přebírá i slogan, že Německo je Hitler a Hitler je Německo. On prý přinesl německému národu ´pronikavé úspěchy´, a proto není větší hrdina v německé síni slávy. Diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939, v době, kdy už jsme byli okupováni. Říšskoněmeckou státní loajalitu osvědčuje zdůrazněním, že Hitler je také ´český státní vůdce´. Českou kulturně národní svébytnost v nacistickém státě se Peroutka snaží obhájit pomocí ekvilibristiky, která nadbíhá nacistickému myšlení.“

Zatímco sám Peroutka po válce tvrdil, že tento článek byl hlavním důvodem jeho pozdějšího uvěznění, historik Martin Groman má jiný názor: „Byl vězněn jako reprezentant první republiky. Nikoliv jako novinář, ale jako demokrat.“ Když to tvrdí sám předseda Společnosti F. Peroutky, těžko s ním polemizovat.

Zatčení nemělo nic společného s psaním, natož s odbojem

K Peroutkovu prvnímu zatčení došlo už v prvních dnech okupace. Zatímco komunisté (ZDE), sociální demokraté (ZDE) a němečtí antifašisté (ZDE) byli tehdy ve většině případů odtransportováni do koncentračních táborů (více ZDE), občané nespadající do těchto kategorií byli většinou po několika dnech propuštěni (více ZDE). To byl i Peroutkův případ. O několik měsíců později byl však začátkem září 1939 (ZDE) zatčen znovu. Jakmile totiž Německo rozpoutalo válku s Polskem, mělo eminentní zájem na tom, aby v protektorátu nedošlo k povstání. Nacistická policie se proto rozhodla všechny potenicální protivníky preventivně pozatýkat (mj. i P. Zenkla, J. Čapka, E. Fillu - více ZDE).

„Příčina, proč se dostal do vězení, spočívá však zejména v tom, že nacisté ve své potlačovatelské politice jednali trochu jinak, než byly ostatní národy zvyklé,“ upřesňuje profesor J. Rataj. „Nacisté zavedli vazbu i jako preventivní internaci. Vytvořili kategorii čestných rukojmích, do níž spadala i reprezentace zbývajících povolených českých institucí, každá musela být mezi rukojmími zastoupena. A to bylo něco jiného než političtí vězni nebo odbojáři. Tito rukojmí měli ve vězení trochu lepší podmínky.Ferdinand Peroutka tak byl internován po celou dobu okupace.“

V koncentračním táboru až do konce války zůstal i Peroutkův blízký spolupracovník, šéfredaktor brněnské redakce Lidových novin Ivan Herben - ten ovšem za účast v odboji. „V té souvislosti musíme konstatovat, že Peroutka odboj nedělal. Neuznával ho jako určitou formu romantismu, která se marně zpěčuje skutečnosti, realitě. Kdybychom si jeho druhorepublikové a protektorátní články všechny prošli, tak v každém odrazuje Čechy od odboje či odporu a protestu zahraničního i domácího,“ dodává prof. Rataj.

Rukopisy Peroutkovské, i po pěti letech svěží evergreen

Přesně tak staré, a to zdůrazňuji, jsou i poslední tři dotazy z původního rozhovoru. Přesto jako kdyby byly položeny včera… Především jak se na celou tu kauzu často až zarytého hájení Peroutky, pane profesore, díváte? Vnímáte to jako politický prostředek k boji proti prezidentu republiky?

„Ano. A obecně si myslím, že se historie hrozně zneužívá a chápou se jí politici, kteří jí nerozumí, nemají příslušné vzdělání, a jsou k ní bezohlední. O Peroutku jim vůbec nejde. Je to současný politický boj a politici a některá média k tomu přistupují populisticky, protože Peroutka v povědomí veřejnosti, která není informována, působí jako symbol první republiky, demokracie a našeho zlatého věku. A jestliže se řekne, že někdo Peroutku haní, plive na něj špínu, tak populisticky se tím získávají body. Tím se mýtus stává obuškem na politického protivníka. Proto také mýtus vzniká, aby někoho integroval a houfoval proti někomu druhému.“

Co Sdružení Ferdinanda Peroutky, které se proti prezidentu Zemanovi tak ostře ozvalo?

„Já je chápu. Jsou to lidé, kteří stejně jako se dřív hájily Rukopisy, hájí kaskádou empatie a omlouvání žulový odkaz Peroutky. Mají zbytečné starosti. Celistvý obraz Peroutky, se všemi peripetiemi a problémy, nezmenší jeho velký význam v dějinách české žurnalistiky a první republiky. Ferdinand Peroutka se alespoň přiblíží jako člověk, který se také někdy velmi mýlil a chyboval. Od vyznavačů nemůžete nikdy čekat objektivní pohled.“

Některá média téměř denně tuto kauzu rozebírají a řada z nich tvrdí, že prezident hodil na Peroutku špínu a nemá to čím podložit. Jak to vidíte?

„Přece není podstatný titulek, ale obsah inkriminovaných článků. Sledoval jsem kampaň proti prezidentovi, jak se všichni jeho kritici až hnidopišsky pídili po titulku, ale podstatná záležitost – obsah Peroutkových článků – je nezajímal, či v horším případě uvedené články dokonce nepatřičně a slepě glorifikovali. Ale podstatné v této kampani patrně není historické poznání, ale hanobící kampaň proti hlavě státu. Po Peroutkovi se najde bezesporu zase něco dalšího.“

Dlouho přezíraný problém náhodně prezidentem otevřený

Vystoupení Miloše Zemana na zmíněné konferenci nebylo z jeho strany faktograficky zcela připravené a logicky se – protože se čeká na cokoli – obrátilo proti němu. Bylo však zcela na nic? Myslím, že ne, a shoduji se v tom s názorem literárního kritika a politického komentátora Bohumila Doležala:

„Ve skutečnosti Zeman zejména tím, že vlastně omylem upozornil na článek Jana Stránského z roku 1938, bezděky a nedopatřením otevřel vážný problém, kterému se tu nikdo dlouho nevěnoval a o němž by bylo dobré mluvit zrovna dnes, protože je totiž mimořádně aktuální. Totiž otázku, jak a nakolik opravdu selhala česká politika a česká intelektuální elita ve dvou klíčových a zároveň pro naši společnost strašlivě nebezpečných dobách: v letech 1938-9 a 1945-8, tedy ve chvílích, kdy se pro nás dvakrát těsně po sobě tak říkajíc dokořán otevřela pekelná brána.“

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace