Hoď kamenem, kdo jsi bez viru. Komentář Štěpána Chába
komentář
15.09.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Roman Prymula, strůjce karantény
Vraťme se do březnových dní, kdy médii probublávaly první nesmělé výkřiky plné hysterie. V Itálii jsou lidé zalígrovaní, po večerních zprávách v osm hodin chodí tleskat na balkóny a když se přes den nudí, lezou na balkóny zpívat světu. Všichni jsme na to koukali prakticky v online přenosech. Vůbec balkóny se staly pro Itálii nadmíru užitečným vynálezem. Pak začalo probublávat, že se také zalígrujeme a pustíme si, třeba… třeba Svěrákovo Není nutno. A zazpíváme si ho z balkónů. Jen to tleskání se příliš neujalo. Máme u nás přece tradici doktora Chocholouška a samovolně a bez příčiny tleskající člověk je pro drtivou většinu populace přinejmenším sprostý podezřelý. Zavřeli jsme tedy společnost. A bez tleskání sledovali čísla nakažených. S hrůzou v oku.
Bylo totiž nějakých 200 otestovaných nových nákaz denně. Zavřelo se všechno, co zavřít šlo. Premiér země pronesl v parlamentu modlitbu, chytil si tak srdce nás všech, protože to vypadalo, že začíná středověká morová rána. Všichni umřeme, už i premiér nejateističtější země světa se začal modlit. A co víc, politická opozice jej bezzubě podporovala, což vypadalo jako amen za premiérovou modlitbou. Člověk získal pocit, že koronavirus budeme mít všichni ve své pitevní zprávě přinejmenším do konce roku.
Odhalení šunek
Je začátek září. Nikoho nijak nevzrušuje, že na nás čísla křičí – 1500 nakažených denně, které naše laboratoře stihly otestovat. Za tu dobu vláda udělala půlbiliónovou sekeru do státního rozpočtu, k tomu biliónovou sekeru skrze EU, protentokrát v eurech. Zemřelo všehovšudy na 400 lidí, v drtivé většině lidí, kteří stejně měli na kahánku. Přesto se zamkla celá společnost, ekonomika dostala silnou dávku toxického otrušíku, abychom se my všichni zjevili dokonale vyjevení po sociálně-mediálním experimentu, který ve výsledku podkopal důvěru ve zdravotnictví. Březnová panika se točila kolem jedné nebo dvou stovek denně nakažených a otestovaných. Nyní máme mnohonásobně větší čísla a premiér už se v parlamentu nemodlí při historicky zásadních projevech. Protože jde, promiňte mi, o hovno. Jako v březnu. Ale to se to ještě nevědělo.
Důvěra ve zdravotnictví
Švédsko, které společnost nezalígrovalo, žije dál, a na pohodu, čísla mrtvých nejdou do statisíců a milionů, jak by se dalo podle rétoriky uplynulých měsíců předpokládat. Nám čísla nakažených a otestovaných stoupají, jim klesají. Důležité porovnání. Ano, jistě, některým lidem pomohl vir do hrobu. Ne, nedostal je tam, jen pomohl silnějším hráčům v chorobopisu postižených zatlačit na hrobníkovu lopatu. Ale s tím nutno počítat. Život končí smrtí. Všechen život končí smrtí. Mnohé z nás to netěší, ale udělat s tím můžeme kulové. Dobře, ne kulové, můžeme se s premiérem naší země pomodlit, třeba nám to na umírání připraví semišové papuče a ono to půjde snáz a s menší mírou paniky.
Ale trochu mě děsí, že zdravotnictví, jako celek, se stalo součástí politické hry jménem covid-19. Neztratí tím část důvěry? Co když příští rok přijde jiná pandemie. Skutečně vražedná? Co když to bude opravdu průšvih biblických rozměrů a kolem se bude pohybovat 50 % populace, která bude křičet – cože, zase covidujete? Jděte s tím do prioru – co pak? Na autority se nemůžeme už teď spolehnout, protože i na tak jasné věci, jako je globální ohrožení virem, se nedokážou shodnout. Jeden tvrdí, že je to už teď problém biblických rozměrů, druhý tvrdí, že je to pitomá chřipečka. Střed v té názorové plískanici vidět není. Na pandemii, té skutečné, nejde hledat názorové střety, ale utkat se s fakty. Je tu Prymula, který na vyvolávání strachu nejspíš a se vší pravděpodobností a také údajně (to je prosím obrana proti žalobě) vydělává reálně peníze i vliv, je tu Peková, která na viru nevydělá prakticky nic podstatného a teď na ní klečí státní moloch a hrozí jí deseti lety kriminálu. Ano, u obou můžeme spekulovat, co je pravdou. Vydělává Prymula? Podváděla Peková? Nic není, jak to tak bývá, jasné. Ani to, s čím se ze zdravotního hlediska potýkáme. Za vším jsou prachy, novodobý mor v tom hraje jen druhé housle.
Žaloba proti rouškám
Je tu ovšem druhý aspekt celé věci. Roušky a podvolení se tomu, že si je nandáme. A tady bych si dovolil upozornit na elementární ohled vůči oslabeným, nemocným. Je skutečně takové příkoří si ten kus hadru nasadit, když jde člověk do obchodu nebo na poštu? Je to ubírání svobody? Skutečně to až tak bolí, mít pár minut roušku? Neřekl bych. Není to ubírání svobody, je to prostě ohled vůči jiným. Ač covid není španělská chřipka, nekosí obyvatele po milionech, přesto kosí a rozhodně není příjemné si jím projít. Proto považuju hromadnou žalobu proti nařízení nosit roušky za absurditu roku. Výraz skutečného a nadoblačného sobectví. K žalobě se můžete propracovat ZDE. Žaloba vzešla z pera advokáta, který se na jaře pokusil zažalovat vládu stran karantény.
Vložil: Štěpán Cháb