Jak jsem pod osobním krytím soudruhů vyzrál na pozornou komunistickou cenzuru. Fejeton Jiřího Macků
13.09.2020
Foto: Facebook
Popisek: Populární králíci Vladimíra Jiránka
FOTOGALERIE Čtu, co se dá a co stíhám, a protože jsem již člověk věkovitý, můžu srovnávat, a tím pádem se tu bavit, tu rozčilovat nad výrony některých představitelů současné žurnalistiky. Zvláště zajímavé a pro pamětníky poučné jsou názory autorů, dnes zasvěceně píšících o letech předlistopadových, takzvaně komunisticko-totalitních, protože o nich možná leccos zásadního slyšeli od svých rodičů či prarodičů.
Mediální analytik Petr Žantovský část z té doby prožil, a má tedy nárok si pamatovat, leč přesto má o plných dvaadvacet let prožitků míň než já. Proto jsem se s podivem pozastavil nad tím, jak v jedné větě spláchl existenci něčeho tak k době patřícího, jako byl devizový příslib (Ťopku, musíš vyrazit do ulic! A jednoduchý návod, jak bylo lze vyzrát i na posrpnový režim.), i co za – zřejmě pouze smutný - humor nám poskytoval jistý partajní časopis.
Co před Listopadem fungovalo perfektně, byla cenzura
Neboli kontrola a dohled, zvláště nad tiskem. Tehdy, tedy pod komunistickými šéfy a komunistickým dozorem, kdy jsem prožil a tvořil prvních téměř třicet let svého novinářského života, jsem si jí užil vrchovatě. A to jsem byl skoro čtvrtstoletí nedůležitým (subalterním, služebně podřízeným) redaktorem subalterního časopisu IV. neboli poslední kategorie, jenž řešil problematiku všeho všudy fotbalu a hokeje. I když vlastně ani ne tak okrajovou, protože ke sportu a kultuře se lidé v těch časech docela vděčně uchylovali.
Zkoušeli jsme, co se dalo, ale moc toho nebylo a ještě méně z toho vyšlo. Vydavatelem týdeníku Kopaná-hokej a od podzimu 1968 poté Gól (vycházel v nakladatelství Olympia) byl ÚV ČSTV, neboli Čs. svaz tělesné výchovy a sportu. Sídlil v Praze Na poříčí 12 (dříve a nyní zase Palác YMCA) a byl plný důležitých lidiček, tzv. bafuňářů, kteří naše celonárodní tělocvičení řídili, o všem na sportovních polích rozhodovali a k masovosti nás nabádali.
Do socialistické tělovýchovy se nikdo trefovat nebude!
Strana se o to starat nemusela, vždyť tělovýchovný předseda Antonín Himl byl členem ÚV KSČ, tedy spolehlivě fungující převodová páka v nejvyšších politických patrech. A jeho podřízení, předsedy jednotlivých svazů počínaje, si dávali zatraceně majzla, aby se někdo otíral o ně či ´jejich´ sport, byť i pro maličkosti. Na to byli náramně choulostiví i dva naši přímí nadřízení, šéfové fotbalu Rudolf Kocek a hokeje dr. Zdeněk Andršt, či autor a ´upravovatel´(spíše příkladný cenzor) hokejové historie Karel Gut.
Jednou jsem to zkusil: psát (s laskavou ironií a potřebnou dávkou autocenzury, podotýkám, takové to Werichovo ´nic proti ničemu´) fejetonovitě pojatý měsíční přehled událostí v obou nejoblíbenějších sportech, s fakty a jmény mírně zakamuflovanými tak jako i název ´Z letopisů Vlnajských´ neboli Vltavsko-Dunajských. Cenzorským okem šéfredaktora námět prošel, první díl vyšel, další už však na dohledné doporučení shora (a tihle lidi z tělovýchovy se všichni znali, vyhověli si) ne. Jelikož ani socialistické sportování není žádná sranda. Na tribuně jsme si nahlas leccos dovolili, v telefonátu redakcím už z toho nebyla ani polovina.
A potom ať se někdo diví, že zcela v hlubinách zákulisí dějů na této adrese zůstala dokonale utajena třeba činnost místopředsedy ÚV ČSTV dr. Rudolfa Duška, jehož jméno se mezi zasvěcenými, ovšem zcela potichu, vyslovovalo jedním dechem se státně řízeným dopingem.
Štěstí přeje připraveným, říká se
Tím mým, byť zcela náhodným, bylo setkání s jedním docela nenápadným člověkem. Stalo se na nějaké sportovní akci a hned jsme si při ironizování sledovaného sportovního děje padli do noty. Nečekaně se z něj vyklubal ideologický tajemník MV KSČ Praha 1, právě jedno z koleček dohledového aparátu. Rozhodující však bylo, že chodil na pivo s Jindřichem Beštou, což byl za komunistů ze své pozice neodstřelitelný šéfredaktor Dikobrazu (1971-89) - a Dikobraz zase orgánem ÚV KSČ. A když už něco zaštiťovali soudruzi ´tam nahoře´, leccos prošlo. Dikobrazu se to dařilo, a tak vedle občas tuctové bezzubé komunální satiry jeho stránky zdobily a národ bavily nezapomenutelné vtipy Jiránka, Renčína, Neprakty, Kantorka, Pálky, Juřeny, Vyčítala a řady dalších.
Pravidelná sportovní 'dikobrazí' příloha KOHO?
Tak se na jeho stránkách uchytila i pravidelná příloha KOHO? (kopaná – hokej), jež však, kryta anonymitou autora, mířila své ironické dikobrazí ostny i do sportů dalších. Nebrala si servítky, nebála se tělovýchovné vrchnosti, a tím budila rozruch, zvláště v zaskočené a také závidějící, autocenzurou ovládané novinářské obci. Dodnes nechápu, jak se naše autorství (kolega ideolog přispíval pod přezdívkou Randt) celou dobu podařilo ututlat. Šéfredaktor mě odhodlaně kryl přede všemi a vším, v opačném případě by to určitě mělo existenční následky.
Cenzura pochopitelně nebyla výmyslem komunistů, ta s lidstvem spolužije v různé formě od začátku věků a vždy k potřebě vládnoucí třídy. Přetrvává dodnes, ba se už zase utužuje, stačí se rozhlédnout, zaposlouchat, začíst. Překonat ji bývá obtížné a někdy až nemožné. Dikobrazu se to i v době tak cenzuře přející alespoň zčásti dařilo. Pokud je dnes tento časopis pro někoho synonymem éry socialismu, tak já si ho vždy rád připomenu. Když se něco chtělo, tak se i někdy dalo.
Vložil: Jiří Macků