Cermat? ´Teroristická organizace placená státem, která se živí krví dětí.´ Komentář Štěpána Chába
komentář
12.09.2020
Foto: Ilustrační foto Facebook
Popisek: Školství, prázdnota, biflování a nekonečná nuda, prokládaná stresem
Maturant se soudil o výsledek své maturity. Cermat jej neuznal způsobilým života dospělých, protože namísto Povídky malostranské napsal do maturitního testu Povídky malostránke. Ministerstvo školství, které má v gesci vzdělávání potomků obyvatel republiky, k tomu uvedlo: „Dílo s názvem Povídky malostránke neexistuje, a tedy se nemohlo jednat o správnou odpověď.“ Teď otázka stojí úplně jednoduše – kdo je tu kretén?
Soudkyně Viera Horčicová z Městského soudu v Praze se studenta zastala a zadala ministerstvu, aby se otázkou ještě jednou důkladně zabývalo: „Ze zápisu jeho odpovědi na otázku je zjevné, že si prostor pro odpověď špatně rozvrhl, a proto musel poslední písmena ve slově ´malostranské´ zmenšit, aby se mu do rámečku vešla. Pravděpodobně v důsledku této skutečnosti pak žalobce buď opomněl ve slově napsat písmeno S, nebo jej zapsal tak, že bylo překryto následujícím písmenem K,“ řekla vyznavačka bohyně Themis, a rozšířila tak řadu těch, u kterých jsme povinni definovat, kdo je tu kretén. Proč, když se toho nebožáka zastala? Protože nezpochybnila celou tu závadnou záležitost plnou cholery, ale hledala důvody, jak z toho maturanta vylhat. To je esence byrokratického šílenství. Naprosté nepříčetnosti razítka, které už dokonale ztratilo soudnost.
Úleková fixace?
U tohoto konkrétního maturanta tak společnost dosáhla toho, že si Povídky malostranské doživotně vypálí do paměti, protože u něj proběhla naplno úleková fixace Járy Cimrmana, kdy podle českého génia stačí studenta při předávání důležité informace patřičně vylekat a jemu zůstane informace vypálená do mozku. K čemu jej metoda ovšem nedonutí? K přečtení Povídek malostranských. Natož k lásce k nim. Případně k celé literatuře.
A víte co? Já vím o Povídkách malostranských také kulové. Jednou jsem se je pokoušel číst, ale ta bodrá atmosféra mě prostě krkala a knihu jsem odhodil do zapomnění. Přesto se na mě horda učitelek v průběhu školních docházek vrhala a tvrdě žádala, abych věděl, kolik těch povídek je, kdo je napsal, co dalšího napsal, kdy žil. Ne, vlastně po mně nikdy příliš nechtěly, abych četl, a tím získával cit pro literaturu, většinou po mně vyžadovaly, abych věděl, kdy se který z autorů narodil a co napsal. Samozřejmě bez dodaného materiálu pro vytvoření zájmu o daný předmět zkoumání. Jen mrtvá a nicneříkající data. Četl jsem navzdory učitelkám, nikoliv za jejich přispění. A to je definice školství. Nevede – diktuje, neukazuje – trestá, nevychovává – deformuje. Ač to bude znít z mé cynismem postižené huby podivně, tak škola nedokáže vychovávat k lásce k jakémukoliv vědění. To zní hrozivě.
Systém šelem
Vlastně si tím budujeme systém šelem, u kterého dítě vložíme do instituce, která permanentně číhá, kdy dítě selže, aby jej mohla zdeptat. Systém jako takový, se vším tím testováním a známkováním, se k dětem chová jako k nepřátelské entitě, kterou je třeba rozcupovat. Jako šelma čeká, až oběť sebeméně klopýtne, aby jí mohla skočit po hrdle. Hele, máš tam chybu, dáme sníženou známečku, nenecháme tě dokončit maturitu, na které jsi dělal celé zahozené čtyři roky svého mladého života. Donutíme tě nenávidět Povídky malostranské a s nimi pravděpodobně i celou literaturu. Potlesk vestoje, přátelé. Fakt jste mu to předali tou nejlepší formou.
A pozor, mnozí studenti odpověděli u stejné otázky 'Povídky Malostranské' nebo 'Malostranské povídky', což je, samozřejmě, také špatně. Nejde o to, že ty děti měly povědomí, o co kráčí, bylo potřeba je ztrestat, nachytat, donutit je k bezchybnému papouškování. Copak nikdo nevnímá, že to žádné z těch dětí skutečně nedovede k tomu, aby si ty povídky přečetlo?
A že jde o to, abychom měli jako společnost všeobecné povědomí? Hovnajs, 90 procent toho, co do nás škola cpala a cpe, se ztratilo a ztratí v díře zapomnění. Výsledná díra se přirozeně zaplní vědomostmi, které získáváme našimi zájmy a každodenním životem.
Vložil: Štěpán Cháb