Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stydlín, nebo exhibicionista? Chtěli ho potrestat, místo toho mu splnili dětský sen. Tajnosti slavných

11.09.2020
Stydlín, nebo exhibicionista? Chtěli ho potrestat, místo toho mu splnili dětský sen. Tajnosti slavných

Foto: FSB - Jiří Kučera

Popisek: Jiří Menzel v roce 1978, jako fotograf Jakub Kolenatý v rozmarné komedii o počátcích kinematografie v Čechách Báječní muži s klikou

FOTO Normalizace znamenala zákaz tvorby pro řadu umělců a ani oscarový režisér nebyl výjimkou, přestože to nikdo nevyslovil nahlas. Mělo to ale jeden pozitivní důsledek – konečně se mohl věnovat tomu, po čem odmalička toužil. (Pokračování ze středy 9. září)

Jak odstavit filmového génia? Do zahraničí Jiří Menzel od počátku normalizace nesměl, i když se vzhledem k jeho úspěchům a popularitě nikdo neodvážil vyslovit zákaz nahlas. Když se ale chce, způsob se vždy najde, takže veškeré nabídky, které dostával, na Barrandově vždy odpálkovali tvrzením, že má moc práce. „Řešili to tak, že mi vždycky poslali scénář, abych ho prostudoval. Byly to kraviny, z žádného takového scénáře se pak žádný film neudělal. Takhle se mnou válčili a říkali, že Menzel nechce dělat,“ zavzpomínal před ledy v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy. Díky tomu se konečně dostal k divadlu, o němž odjakživa snil.

 

S Helenou Bártlovou v komedii Seana O'Caseyho Penzion pro svobodné pány – Činoherní klub 1975

S Helenou Bártlovou v komedii Seana O'Caseyho Penzion pro svobodné pány – Činoherní klub 1975; foto vis.idu.cz / Miroslav Pokorný

Ani jevišti neodolal

Svůj život spojil s pražským Činoherním klubem, kde mu nabídl režisérský post tehdejší ředitel Jaroslav Vostrý. Do ‘Činoheráku‘ se tenkrát chodilo především kvůli špičkovému souboru, v němž byli mimo jiné Petr Čepek, Josef Abrhám, Jiří Hrzán či Pavel Landovský. „Já jsem v životě divadlo nerežíroval – a že bych mohl, dokonce v takovém divadle a s takovými herci, to bylo něco nepředstavitelného,“ komentoval nabídku. Jeho nejúspěšnější inscenací se stala Machiavelliho Mandragora, která se hrála devět let a Menzel díky ní dostával nabídky na divadelní režii i ze zahraničí. A stejně jako si odskakoval u filmu před kameru, ani v divadle neodolal jevišti, přestože byl stydlín, a navíc přesvědčený, že špatně artikuluje. „Když jsem čekal na představení, třásl jsem se strachy a říkal jsem si, jestli mám zapotřebí tam lézt a dělat si ostudu. Ale pak jsem tam vstoupil – a najednou to ze mě spadlo a zjistil jsem, že jsem exhibicionista, že se strašně rád ukazuju lidem a dělám kotrmelce pro jejich potěšení.“

 

MEnzel, Bláhová, Hra o jablko

Asistent MUDr. Josef John a zdravotní sestra Anna Šímová (Dagmar Bláhová) v hořké komedii Věry Chytilové z roku 1976 Hra o jablko, o hledání odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s city a kdy už přestává být hrou; foto KF Praha

Úlitba soudruhům

Koncem sedmdesátých let působil krátce i v Divadle Járy Cimrmana, kde se zrodilo přátelství s tamním principálem Zdeňkem Svěrákem. A také další tvůrčí tandem. Sice neustále dostával nabídky ze zahraničí, Barrandov mu je ale dál sabotoval. Až dostal scénář o stavbě ropovodu a oslovil Svěráka, jestli by mu nepomohl „srazit blbost tak, aby to bylo snesitelný“. Díky tomu se v roce 1974 zrodilo budovatelské drama o stavbě přehrady Kdo hledá zlaté dno. „Já se za ten film nestydím. Udělal jsem, co jsem mohl, co by mně pomohlo, abych mohl dělat to, co jsem chtěl, totiž točit český film,“ prohlásil. Díky tomu se vrátil k filmové režii a o rok později se zrodila ve spolupráci s tvůrčím duem Smoljak – Svěrák kouzelná a nesmrtelná komedie Na samotě u lesa. Pak se vyzpovídal ze své lásky k filmu v nostalgické komedii Báječní muži s klikou a v roce 1980 daroval českému publiku další poetickou komedii podle literární předlohy Bohumila Hrabala Postřižiny, kterou s úsměvem a příjemným pocitem pohody můžeme sledovat stále dokola.

 

Natáčení Hrabalova pohlazení po duši – poetické komedie Postřižiny

Natáčení Hrabalova pohlazení po duši – poetické komedie Postřižiny; foto FSB

Další světový úspěch

V roce 1985 nadělilo naladění na stejnou notu se Zdeňkem Svěrákem divákům další skvost, komedii Vesničko má středisková, na kterou se do kina vypravily čtyři miliony diváků. Posbírala řadu různých ocenění na zahraničních festivalech, dostala se až do užší nominace na Oscara a představitel Otíka János Bán získal v roce 1987 v Paříži cenu pro nejlepšího herce. Jiří Menzel se netajil tím, že hlavním měřítkem úspěchu je pro něj inteligentní publikum. Pocty sice přijímal, považoval je ale za součást svého řemesla. Například o tolik sledovaném ceremoniálu předávání Oscarů, které kdysi zažil na vlastní kůži, se nechal slyšet, že je to doslova cirkus. A díky úspěchům pokračoval v práci i po listopadu 1989, přestože mu kdekdo vyčítal, že v roce 1977 podepsal takzvanou antichartu. Prohlásil, že se za to nehodlá stydět, protože stydět by se měli naopak ti, kteří ho tehdy k podpisu donutili.

 

Menzel Bez roucha

Ve frašce anglického dramatika Michaela Frayna Bez roucha, o tom, jak těžký je herecký chlebíček, ale zároveň je to veliká legrace – Divadlo na Vinohradech 1986; foto vis.idu.cz / Miroslav Pokorný

Konec starých časů?

Úsměvná, opět hvězdně obsazená komedie, která mu vynesla na mezinárodním festivalu v kanadském Montrealu cenu pro nejlepšího režiséra, jakoby o pár měsíců předběhla dobu. Menzel ji natočil podle stejnojmenné literární předlohy Vladislava Vančury, jehož dílo kdekdo považoval kvůli archaickému jazyku za nezfilmovatelné. A jakoby znamenala konec starých časů i pro Menzela filmaře. Po listopadu sice získal uměleckou svobodu, ale ztratil dosavadní tvůrčí jistotu, jeho lyrickou duši poznamenalo rozčarování z nové, nastupující společnosti. „Máme v sobě zděděnou mentalitu čeledínů. Je tu spousta lidí, kteří se té plebejské mentality zřekli, ale řekl bych, že tak půlka národa jsou burani, kteří rádi porušují předpisy, rádi šidí, rádi kradou tužky. A nezáleží na tom, jestli jsou vzdělaní nebo mají vysoký politický post. Jsou zvyklí mluvit sprostě, nemají v sobě důstojnost, nemají v sobě ušlechtilost,“ konstatoval v roce 2013 v pořadu Hyde Park.

(Pokračování v pondělí 14. září)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská