K divadlu ho nechtěli pro nedostatek talentu. Dvě životní lásky tvrdohlavého romantika. Tajnosti slavných
09.09.2020
Foto: Instagram
Popisek: Jiří Menzel
FOTO / VIDEO Na dvě velké celoživotní lásky mu nikdo nesměl sáhnout – herce a diváky. Sázel na jejich inteligenci, o níž byl přesvědčen, a na oplátku inkasoval bezmeznou oddanost. Pocty sice přijímal rád jako součást svého řemesla, velkolepou oscarovou ceremonii ale označoval za cirkus.
„Až na stará kolena jsem zjistil, jaký jsem byl blbec,“ s oblibou o sobě říkával v posledních letech, když přišla řeč na jeho pozdní otcovství. Život zasvětil práci a po dětech nikdy netoužil, vlastně na něco takového mu ani nezbýval čas. To ale rozhodně neznamená, že by si neužíval života, vždy se ale držel své pevně stanovené míry vkusu, a když měl trable, nechodil s nimi na trh. Nejmladší režisér generace takzvané nové vlny Jiří Menzel točil filmy, které spolehlivě dokázaly hřát u srdce, sám ale dovedl být i nesnesitelný, pedantský, přísný a jízlivý. A když byl o své pravdě přesvědčen, nejel přes ni vlak. Jeho komedie se nepodbízely ani nepovyšovaly, nebály se poezie, oslavovaly krásu a vyhýbaly se vulgaritám. Prostě jemné, poetické, leckdy až nostalgické – stejně jako on sám.
Obhájce Horáček v dramatu legendární režisérské dvojice Ján Kadár – Elmar Klos z roku 1964 Obžalovaný; foto FSB
Nevzali ho pro nedostatek talentu
Syn novináře, překladatele a autora dětských knih Josefa Menzela se narodil 23. února 1938 v Praze. Maminka byla dámskou krejčovou, otec publikoval za války pod pseudonymem Jan Vik a přinejmenším jedno jeho dílo určitě znáte – seriál kouzelných příběhů pro malé děti Míša Kulička. V pražských Strašnicích bydleli hned naproti biografu, kam celá rodina často chodila. „Filmařem jsem ale být nechtěl. Nějak se mi to zdálo strašně složitý,“ prozradil před osmi lety v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy. „Chtěl jsem jít na divadelní školu, na režii, ale tam mě nevzali. Řekli mi, že pro nedostatek talentu. Takže jsem šel na rok do televize, a protože mi pak hrozila vojna, zkusil jsem to ještě jednou, už ale na FAMU. A tam mě vzal Vávra, takže ze mě udělali filmaře.“ Absolvoval v roce 1962 krátkometrážním poetickým filmem, nazvaným Umřel nám pan Foerster, k němuž napsal scénář společně s Jindřiškou Smetanovou. A zatímco se jeho kolegové předháněli, kdo natočí angažovanější drama, Jiří si pohrál s něžnou, lenivou náladou letního dne, v němž se z hlediska hlavních postav vlastně vůbec nic převratného nestalo.
Vojenský zběh Schulze v legendárním filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů; foto repro / youtube.com
Autor pro život
Už na FAMU potkal svého budoucího dvorního kameramana Jaromíra Šofra, s nímž si prý padli do oka ve vlaku, cestou na bramborovou brigádu. Poznal i celou řadu spolužáků, kteří pak v šedesátých letech tvořili ‘novou vlnu‘ a výrazně proměnili naši kinematografii. A také mimo jiné i Věru Chytilovou, která ho v roce 1961 poprvé postavila před kameru jako studenta se stravenkou ve svém absolventském dramatu Strop. Vzápětí na sebe Jiří upozornil coby jeden z pětice mladých režisérů povídkového filmu Perličky na dně, natočeného podle povídek Bohumila Hrabala Pábitelé. Bylo to první setkání s autorem, jehož poetika mu vyloženě sedla, i když na druhou stranu typicky hrabalovské prostředí, tedy družné hospody, zahalené do pachu hektolitrů piva a oblaků kouře, naprosto nesnášel. Přesto se právě Hrabalovy texty staly hlavním tématem jeho režijní tvorby. „Je to ten vztah k životu, že je život komický i tragický zároveň,“ vysvětlil, co je podle něj je v Hrabalových příbězích zajímavé v jakékoli době.
S Josefem Abrhámem v televizní inscenaci komedie Seana O'Caseyho z roku 1965 Penzion pro svobodné pány; foto ČT / Přiba Mrázová
Oscarový cirkus
Hrabalovy tragikomické postavy, které ho tak zaujaly, vlastně živořily, působily zpravidla uboze a směšně, rozhodně jim ale nechyběly emoce a prožitky gigantických hrdinů velkých dramat. Stejně jako autor i Menzel pochopil, že se současná dramata neodehrávají pod drobnohledem celého světa a neprojevují se teatrálními gesty. Dokázal svléknout donaha každodenní realitu obyčejného života, odplavit šeď a jemně zdůraznit mnohostrannost a bohatost jejich existence. Jeho hrdinové se klidně obešli bez dramatických událostí, k vyjádření podstaty jim stačil nepatrný detail. V roce 1965 poprvé vyšla Hrabalova novela Ostře sledované vlaky, inspirovaná skutečnou událostí z období protektorátu, odpálením německého muničního skladu podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko nedaleko stanice Stratov. Současně se do ní promítly i autorovy zkušenosti ze stanice Kostomlaty nad Labem, kde koncem války pracoval jako výpravčí. „Já jsem věděl, co knížka potřebuje, aby byla přístupná i těm hlupákům, co chodí do kina,“ prohlásil o ní Menzel, který podle ní natočil svůj první stejnojmenný celovečerní film. A stalo se nevídané – získal za něj Oscara, kterého také v dubnu 1968 osobně v Santa Monica Civic Auditorum převzal, doma ale zpráva ve víru událostí žádný velký dojem neudělala.
Doktor Brabec a Miloš Hrma (Václav Neckář) v slavné oscarové tragikomedii Ostře sledované vlaky; foto FSB
Monopol na Hrabala
Získat nejvyšší filmové ocenění hned na počátku kariéry může být pořádně zavazující nervák, Jiří se ale z míry vyvést nenechal. „Oscar je věc náhody, prostě jsem vyhrál v loterii,“ prohlásil později. „Důležité je, že je ten film dobrý. Tolik dobrých filmů je, které o Oscara nezavadily, a tolik blbostí dostalo Oscara. Já jen vím, že jsem měl, jako obvykle, vždycky větší štěstí, než si zasloužím.“ Nechal se dál unášet zaujetím Hrabalovými texty a tvořil filmy, postavené mnohem víc na jeho slovní poetice než na ději. Chtělo to pořádnou odvahu, tu ale měl. Velmi často se podílel na scénáři a také si dopřál nějakou tu vedlejší postavu. A rád si zahrál i ve filmech domácích i zahraničních kolegů, koneckonců v jeho herecké filmografii najdeme více než osmdesát filmových a televizních postav, což by mu mohl nejeden herec tiše závidět.
Předávání Oscara za nejlepší zahraniční film – Ostře sledované vlaky:
Skřivánci rovnou do trezoru
S Hrabalovými texty si průběžně dopřával tvůrčí radost čtyřicet let a vyloženě miloval Karla Čapka, jehož pozitivistický humanismus byl zřejmě jeho vnímání světa nejbližší. Na českou literaturu prostě nedal dopustit, říkával, že záleží především na režisérovi, jak ji dokáže divákovi v kině zpřístupnit. Mimo jiné přispěl například k popularitě díla Vladislava Vančury, podle jehož knih natočil komedii Rozmarné léto či Konec starých časů. Dvakrát také sáhl po díle Josefa Škvoreckého. Právě v jeho Zločinu v dívčí škole stanuli díky Menzelovi v roce 1965 poprvé před kamerou synové Miloše Formana Matěj a Petr, obrovský úspěch měl o tři roky později i Zločin v šantánu s písničkami Jiřího Suchého. Po získání Oscara Jiří Menzel odmítal nabídky ze zámoří, protože začal pracovat na Hrabalově novele Skřivánci na niti. Mezitím k nám ale dorazila ‘spřátelená vojska‘, takže mu začalo být brzy jasné, že sebou bude muset hodit, pokud chce vůbec film dokončit. Nakonec snímek stejně skončil v trezoru a diváci ho mohli ocenit až po roce 1989. A na vlásku kvůli němu visela i celá Menzelova další kariéra.
(Pokračování v pátek 11. září)
Vložil: Adina Janovská