Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Don Juan, nebo spíš Casanova? Žádnou příležitost si nenechal ujít, vinu za smrt krásné blondýnky ale odmítal. Tajnosti slavných

07.09.2020
Don Juan, nebo spíš Casanova? Žádnou příležitost si nenechal ujít, vinu za smrt krásné blondýnky ale odmítal. Tajnosti slavných

Foto: archiv.narodni-divadlo.cz / Jaromír Svoboda

Popisek: Přemysl Kočí v opeře hudebního skladatele a pedagoga AMU Pavla Bořkovce Paleček – Smetanovo divadlo 1958

AUDIO / VIDEO Proslavil se jako nenapravitelný svůdník, o jeho aférkách se vyprávěly legendy, jen manželka se tvářila, že o ničem neví. (Pokračování z pátku 4. září)

Patří k významným osobnostem českého operního umění dvacátého století, i když jeho uměleckou dráhu zatemňuje éra normalizace, v níž se angažoval i politicky. Ještě mnohem víc ale pošramotily jeho pověst milostné aférky, které se staly koníčkem. S věrností si Přemysl Kočí hlavu nelámal, že by ale měl situaci řešit, o tom neuvažoval ani na okamžik. „Já jen doufal, že mě manželka jednoho dne vykopne. Co se mnou, když jsem takový grázl,“ prozradil po letech v dokumentu České televize z cyklu Příběhy slavných – Nelze umírat štěstím. Pořádně mu zatopila jen aféra, kterou odstartovala romantická pohádka režiséra Václava Kršky. Legenda o lásce působila v jednotvárné akční šedi budovatelských příběhů jako z jiného světa a její láskyplný náboj byl téměř nakažlivý.

 

Letecká:

Horší než bulvár

Nakažlivý byl přinejmenším právě pro Kočího, do kterého se bezhlavě zamilovala o devatenáct let mladší vycházející hvězda Jana Rybářová. Jejich vztah sice nikdy nepřekročil hranice platonické lásky a bulvární tisk v tehdejším Československu neexistoval, agentura JePAPo (jedna paní povídala) byla ale ještě mocnější. Bojovat s pomluvou je odjakživa předem marné. ‘Zaručené‘ zprávy dorazily z natáčení v Bulharsku do Prahy mnohem rychleji než oba protagonisté. Jejich vztah skončil v únoru 1957 Janinou sebevraždou, a přestože měla psychicky labilní, teprve jednadvacetiletá plavovláska důvodů víc, společenská šeptanda označovala dlouho Kočího za viníka. Ten ale celý život sebemenší podíl na její smrti rázně popíral. Byl v té době ženatý, jeho první manželkou byla Milena Křístková, druhou o osmnáct let mladší Astrid Štúrová, dlouholetá hvězda baletního souboru Národního divadla, taneční pedagožka a v druhé polovině sedmdesátých let šéfka Baletu Československé televize.

 

Dárek na památku:

Ve Vídni to nevyšlo

Další husarský kousek se mu povedl v roce 1956 – v době, kdy si o hostování ve vídeňské Státní opeře mohla většina umělců nechat jenom zdát, dostal pozvání na deset vystoupení jako Escamillo v inscenaci Bizetovy Carmen. Jak se mu to povedlo, je dodnes záhadou. Hlavní roli tehdy ztvárnila špičková světová mezzosopranistka, Američanka Jean Madeira, a Dona Josého neméně slavný Rudolf Schock. V této konkurenci Kočí neuspěl, takže z původně plánovaných deseti představení nakonec zbyla pouze dvě, 19. a 26. listopadu 1956. Jeho ješitnost mu ale tento neúspěch nikdy nedovolila přiznat. Stejně záhadným zůstalo i údajné pozvání do newyorské Met, o němž se sice zmínil ve svých vzpomínkách, není ale ničím doloženo. Celou kariéru až do oficiálního odchodu do penze strávil v Národním divadle s jedinou výjimkou, od druhé poloviny roku 1968 do října 1969 působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize pro umělecký program.

 

Sulika:

Nechtěný ředitel

V roce 1966 si poprvé vyzkoušel i operní režii, režíroval i pro Tokio, Sydney a Nizozemsko. Doma i v zahraničí účinkoval i na písňových, oratorních a kantátových koncertech, pilně nahrával gramofonové desky a léta také učil zpěv na Akademii múzických umění. V roce 1969 byl přes protest uměleckých svazů jmenován ředitelem Národního divadla, dál se věnoval režii, jako pěvec pak už ale vystupoval na jevišti jen výjimečně. Občas se vracel i před kameru a vedle filmových adaptací oper má na kontě i pár ‘klasických‘ filmových postav, například sovětského politruka ve válečné tragikomedii režiséra Ivo Nováka z roku 1968 Maratón či trestance v romantickém dramatu Lady Macbeth z Mcenského újezdu. V populární komedii Víta Olmera Ještě větší blbec než jsme doufali, si pro změnu zahrál ředitele Národního divadla, šestnáct let poté, co tento post oficiálně opustil.

 

Evžen Oněgin:

Zrušené rozloučení

Během kariéry posbíral řadu titulů a ocenění, mimo jiné byl v roce 1963 jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 1977 obdržel Řád práce, o dva roky později se stal Národním umělcem a v roce 2000 získal Evropskou cenu Gustava Mahlera za uměleckou činnost. Je autorem významné odborné publikace Základy pěvecké techniky a v roce 1986 vyšla jeho autobiografie, nazvaná Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak. Přemysl Kočí zemřel 15. ledna 2003 v Praze a veřejnost se s ním měla původně rozloučit ve foyer Národního divadla, umělecká veřejnost se ale postavila proti. Poslední poctu mu tudíž vzdali přátelé a kolegové v krematoriu v pražských Strašnicích a za všechny se s ním rozloučila herečka Jiřina Petrovická.

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská