Don Juan, nebo spíš Casanova? Žádnou příležitost si nenechal ujít, vinu za smrt krásné blondýnky ale odmítal. Tajnosti slavných
07.09.2020
Foto: archiv.narodni-divadlo.cz / Jaromír Svoboda
Popisek: Přemysl Kočí v opeře hudebního skladatele a pedagoga AMU Pavla Bořkovce Paleček – Smetanovo divadlo 1958
AUDIO / VIDEO Proslavil se jako nenapravitelný svůdník, o jeho aférkách se vyprávěly legendy, jen manželka se tvářila, že o ničem neví. (Pokračování z pátku 4. září)
Patří k významným osobnostem českého operního umění dvacátého století, i když jeho uměleckou dráhu zatemňuje éra normalizace, v níž se angažoval i politicky. Ještě mnohem víc ale pošramotily jeho pověst milostné aférky, které se staly koníčkem. S věrností si Přemysl Kočí hlavu nelámal, že by ale měl situaci řešit, o tom neuvažoval ani na okamžik. „Já jen doufal, že mě manželka jednoho dne vykopne. Co se mnou, když jsem takový grázl,“ prozradil po letech v dokumentu České televize z cyklu Příběhy slavných – Nelze umírat štěstím. Pořádně mu zatopila jen aféra, kterou odstartovala romantická pohádka režiséra Václava Kršky. Legenda o lásce působila v jednotvárné akční šedi budovatelských příběhů jako z jiného světa a její láskyplný náboj byl téměř nakažlivý.
Letecká:
Horší než bulvár
Nakažlivý byl přinejmenším právě pro Kočího, do kterého se bezhlavě zamilovala o devatenáct let mladší vycházející hvězda Jana Rybářová. Jejich vztah sice nikdy nepřekročil hranice platonické lásky a bulvární tisk v tehdejším Československu neexistoval, agentura JePAPo (jedna paní povídala) byla ale ještě mocnější. Bojovat s pomluvou je odjakživa předem marné. ‘Zaručené‘ zprávy dorazily z natáčení v Bulharsku do Prahy mnohem rychleji než oba protagonisté. Jejich vztah skončil v únoru 1957 Janinou sebevraždou, a přestože měla psychicky labilní, teprve jednadvacetiletá plavovláska důvodů víc, společenská šeptanda označovala dlouho Kočího za viníka. Ten ale celý život sebemenší podíl na její smrti rázně popíral. Byl v té době ženatý, jeho první manželkou byla Milena Křístková, druhou o osmnáct let mladší Astrid Štúrová, dlouholetá hvězda baletního souboru Národního divadla, taneční pedagožka a v druhé polovině sedmdesátých let šéfka Baletu Československé televize.
Dárek na památku:
Ve Vídni to nevyšlo
Další husarský kousek se mu povedl v roce 1956 – v době, kdy si o hostování ve vídeňské Státní opeře mohla většina umělců nechat jenom zdát, dostal pozvání na deset vystoupení jako Escamillo v inscenaci Bizetovy Carmen. Jak se mu to povedlo, je dodnes záhadou. Hlavní roli tehdy ztvárnila špičková světová mezzosopranistka, Američanka Jean Madeira, a Dona Josého neméně slavný Rudolf Schock. V této konkurenci Kočí neuspěl, takže z původně plánovaných deseti představení nakonec zbyla pouze dvě, 19. a 26. listopadu 1956. Jeho ješitnost mu ale tento neúspěch nikdy nedovolila přiznat. Stejně záhadným zůstalo i údajné pozvání do newyorské Met, o němž se sice zmínil ve svých vzpomínkách, není ale ničím doloženo. Celou kariéru až do oficiálního odchodu do penze strávil v Národním divadle s jedinou výjimkou, od druhé poloviny roku 1968 do října 1969 působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize pro umělecký program.
Sulika:
Nechtěný ředitel
V roce 1966 si poprvé vyzkoušel i operní režii, režíroval i pro Tokio, Sydney a Nizozemsko. Doma i v zahraničí účinkoval i na písňových, oratorních a kantátových koncertech, pilně nahrával gramofonové desky a léta také učil zpěv na Akademii múzických umění. V roce 1969 byl přes protest uměleckých svazů jmenován ředitelem Národního divadla, dál se věnoval režii, jako pěvec pak už ale vystupoval na jevišti jen výjimečně. Občas se vracel i před kameru a vedle filmových adaptací oper má na kontě i pár ‘klasických‘ filmových postav, například sovětského politruka ve válečné tragikomedii režiséra Ivo Nováka z roku 1968 Maratón či trestance v romantickém dramatu Lady Macbeth z Mcenského újezdu. V populární komedii Víta Olmera Ještě větší blbec než jsme doufali, si pro změnu zahrál ředitele Národního divadla, šestnáct let poté, co tento post oficiálně opustil.
Evžen Oněgin:
Zrušené rozloučení
Během kariéry posbíral řadu titulů a ocenění, mimo jiné byl v roce 1963 jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 1977 obdržel Řád práce, o dva roky později se stal Národním umělcem a v roce 2000 získal Evropskou cenu Gustava Mahlera za uměleckou činnost. Je autorem významné odborné publikace Základy pěvecké techniky a v roce 1986 vyšla jeho autobiografie, nazvaná Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak. Přemysl Kočí zemřel 15. ledna 2003 v Praze a veřejnost se s ním měla původně rozloučit ve foyer Národního divadla, umělecká veřejnost se ale postavila proti. Poslední poctu mu tudíž vzdali přátelé a kolegové v krematoriu v pražských Strašnicích a za všechny se s ním rozloučila herečka Jiřina Petrovická.

Vložil: Adina Janovská