Vyčítali mu, že je ministrovým ‘koněm‘. Démonický zloduch hravě zvládl Smetanu i budovatelské šlágry. Tajnosti slavných
04.09.2020
Foto: archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda
Popisek: Přemysl Kočí v hlavní roli slavné opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni – Tylovo divadlo Praha 1962
AUDIO Přičichl i k filmu, nazpíval spoustu populárních šlágrů, jeho doménou ale zůstala opera. Do Národního ho prý osobně postrčil nechvalně proslulý ministr Nejedlý, v tvrdé konkurenci se pak ale prosadil sám.
Jeden z nejtalentovanějších pěvců své doby a později i skvělý pedagog působil jako výrazná osobnost už na první pohled a celý život toho dovedl skvěle využívat. V operním souboru Národního divadla se majitel úchvatného barytonu dokázal prosadit ve velmi tvrdé konkurenci a často mistrně ztvárňoval záporné, leckdy až démonické postavy. Několikrát si na něj vzpomněli i filmaři, jak bylo tehdy konec konců zvykem, a dokonce zpíval i budovatelské písničky a populární šlágry, zpravidla pod pseudonymem, a nahrával je na gramofonové desky. V padesátých letech byl Přemysl Kočí jako většina nastupující umělecké generace přesvědčeným a velmi aktivním komunistou, není ale známo, že by někomu někdy ublížil. V citové oblasti to ale bylo horší. „Říkali o mně, že jsem Don Juan, ale to není pravda. Když už, tak spíš Casanova. Ale gauner jsem nebyl nikdy,“ napal ve svých pamětech, nazvaných Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak. Jak jinak, věděl jenom on.
Nač o tom déle bádat
(árie z opery Bedřicha Smetany Tajemství):
Talentovaný bratránek
Narodil se 1. června 1917 v Rychvaldu u Karviné do rodiny horníka, který byl vášnivý herec a režisér ochotnického divadla. Nejprve studoval na reformním reálném gymnáziu v Bohumíně, kvůli kázeňskému přestupku ale musel přestoupit po ukončení kvarty na gymnázium do Českého Těšína a v roce 1936 vyhrál v soutěži severomoravských škol. V letech 1937 – 1942 pokračoval ve studiu na ostravském učitelském ústavu. V té době také začal zpívat v Pěveckém sdružení moravských učitelů, kde mu jeho sbormistr Jan Šoupal začal brzy svěřovat sóla. Talent měl totiž v genech. Maminka krásně zpívala, strýc byl šéfrežisérem menšinového krajanského spolku Komenský ve Vídni a o devatenáct let starší sestřenice Míla Kočová byla opětní pěvkyně a v té době už sólistka pražského Národního divadla. Na její radu se zaměřil na zdokonalení svého pěveckého projevu pod vedením profesora Rudolfa Vaška, legendy pěvecké pedagogiky a uznávaného odborníka na práci s dechem a kultivovaný projev.
Mraky jdou:
Démonický záporák
Už v roce 1939 poprvé vystoupil pohostinsky v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě jako Escamillo v Bizetově Carmen. Zaujal i Václava Talicha, který byl od smrti Václava Ostrčila v roce 1935 šéfem operního souboru pražského Národního divadla. V sezóně 1942-43 působil Kočí na doporučení pěvce Bedřicha Plaške jako host pražské operní scény, pak se ale vrátil do Ostravy, kde mu bylo v roce 1943 nabídnuto stálé angažmá. Vzděláním a nasbíranými zkušenostmi se vypracoval v mimořádně charismatickou osobnost, jeho znělý baryton měl zajímavé výšky i hloubky. Kromě bravurní technické práce s hlasem ale mohl nabídnout i věrohodný herecký projev a díky vysoké, mužné postavě a výrazné tváři byl často obsazován do záporných postav. Jeho kariéru definitivně změnil mezinárodní hudební festival Pražské jaro v roce 1948, na němž zazářil jako představitel Golauda v ostravské inscenaci opery Pelleas a Melisanda francouzského hudebního impresionisty Claude Debussyho.
Píseň frontového šoféra:
Okouzlený ministr
Představení velmi kladně zhodnotil i tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který byl sice osobností přinejmenším kontroverzní, hudbě a opernímu zpěvu ale opravdu rozuměl, a údajně přímo na jeho doporučení dostal Kočí stálé angažmá v Národním divadle. Ať to bylo s ministerskou protekcí tak či onak, nelze mu nepřiznat, že měl v té době v souboru velmi těžkou konkurenci, v níž se ale dokázal prosadit. Po nástupu nejprve převzal alternace některých rolí v již uváděných představeních, během kariéry pak zazářil jako představitel zásadních postav světového repertoáru. Později přiznal, že nejraději zpíval v českých operách, přesto odborníci nejvíc oceňovali jeho výkon v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho, kterého zpíval dvakrát, v nastudování z let 1956 a 1962. Bylo jen otázkou času, kdy si ho všimnou i filmaři.
Vánek nad řekou:
Turecká romance
V padesátých letech bylo působení operních pěvců před kamerou poměrně běžné, i když zpravidla dostávali jen vedlejší role, a tak brzy došlo i na Kočího. První příležitost mu nabídl v roce 1955 Otakar Vávra, jenž ho obsadil ve své výpravné historické husitské trilogii. Kočí si zahrál pobočníka krále Zikmunda v druhém filmu Jan Žižka, a poté si tuto postavu ještě zopakoval o rok později v pokračování Proti všem. Vzápětí ho obsadil Martin Frič coby zákazníka v knihkupectví v satirické komedii Zaostřit, prosím! I díky tomu na něj padl zrak největšího lyrika padesátých let, režiséra Václava Kršky, který mu nabídl postavu velkovezíra v Legendě o lásce, natočené na námět tehdy populární divadelní hry tureckého spisovatele Nazima Hikmeta, který také společně s Krškou napsal scénář.
(Pokračování v pondělí 7. září)

Vložil: Adina Janovská