Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mocenský aparát dokázal semlít každého. Ke Státnímu soudu tenkrát dostal i hokejové mistry světa. Co zaujalo Jiřího Macků

02.09.2020
Mocenský aparát dokázal semlít každého. Ke Státnímu soudu tenkrát dostal i hokejové mistry světa. Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: Archiv autora

Popisek: ´Bubník, Král a já u Domečku´, z archívu Jiřího Macků. Na snímku zleva Augustin Bubník vzpomíná u Domečku s dr. Cyrilem Králem a autorem na měsíce věznění a týrání

ROZHOVOR, FOTOGALERIE Od doby, kdy byly na pořadu dne nejrůznější politické procesy, uplynulo už dlouhých sedmdesát let. Byl to tehdy festival hrůzných představení. Vždy pouze v premiéře se dávaly kusy sice ze života, ale s dějem více či méně vymyšleným na základě informací z hlavních ´záporných hrdinů´ většinou vymlácených. Scénáře s vykonstruovanou zápletkou dodali vyšetřovatelé civilní Státní bezpečnosti a armádního oddělení Branného zpravodajství, známého též jako 5. oddělení Hlavního štábu, na jejich základě se potom zpracovávala ´potřebná´ obžaloba.

Zato režie byla většinou zahraniční, prostřednictvím poradců moskevská, a jako kulisa známá pankrácká soudní síň. V představeních mnohdy připomínajících tragikomedii však nikomu do smíchu nebylo. Ve vzduchu neustále viselo tušení neblahého konce, jak se i dalo dle obžaloby postavené hlavně na vlastizradě a špionáži očekávat. Proti vězněným seděli nesmiřitelní představitelé režimu z řad žalobců, soudců a vyšetřovatelů v roli svědků. Patří již k dramatickým dějům bohatého repertoáru divadla zvaného Svět, že mnozí z nich již zanedlouho přesednou z polstrovaných židlí pánů nad osudy druhých na tvrdou lavici obviněných. (I k tomuto tématu se ještě vrátíme.)

Prokurátoři byli vlastně mimo hru

Jedním z důležitých koleček státního aparátu byl i JUDr. CYRIL KRÁL, v oné neblahé době soudce Vojenského soudu. Když jsem zpracovával téma dramatického osudu hokejových mistrů světa, setkal jsem se i se jménem Dagmar Králové, tehdy zapisovatelky 5. oddělení. (Její vzpomínky v článku, na nějž uvádíme odkaz.)

V době práce na tetralogii Utajené stránky hokejové historie už nežila, měl jsem však štěstí vyhledat jejího muže.

 

Manželé Královi, v době procesů pracovníci 5. oddělení Hlavního štábu

Jak jste se dostal k této práci?

V březnu 1948 jsem promoval na právnické fakultě, narukoval a po absolvování důstojnické školy mě poslali do Vojenského justičního kursu. Po zkouškách, ještě jako voják, jsem nastoupil do oddělení Obranného zpravodajství, kde jsem se seznámil s budoucí ženou. Po vojně jsem nastoupil jako předseda Nižšího vojenského soudu Praha v Kapucínské ulici.

V době politických procesů měli nejhorší pověst právě prokurátoři či předsedové soudního senátu. Nenávistné výlevy dr. Urválka v procesu s Miladou Horákovou zůstanou navždy ostudou naší justice, dr. Bureš zase do procesu s hokejisty zasahoval s přemírou osobní iniciativy a vždy v neprospěch obžalovaných.

I já jsem ve svých případech zasahoval. Na základě informací, které jsem měl k dispozici.

Co tvořilo podklady k vypracování konečné obžaloby?

Zpravodajské protokoly z výslechů, svodky nejrůznějších sledovaček a pátraček, informace z odposlechů, soukromá pošta. Fakta o lidech a událostech, údaje o místě a času, ale hlavně nejrůznější jména, ta byla ze všeho nejdůležitější. Jména, hodně jmen, co nejvíc. Proto byla v každém protokolu většinou vypsána proloženě, aby vynikla.

Vše se potom stalo součástí soudních spisů?

Všechno právě ne. Mnohé informace zůstaly utajeny jenom pro potřeby státní bezpečnosti či 5. oddělení. Ty se před soud vůbec nedostaly.

To s nimi nebyl seznámen ani prokurátor či předseda senátu?

V celém rozsahu vlastně nikdy. Dostal jen to, co zmíněné složky uznaly za vhodné uvolnit. Mnohé zůstalo z nejrůznějších důvodů v šuplíku pod vymyšleným argumentem, že by bylo ohroženo státní tajemství. Jenom výjimečně se mohl prokurátor dozvědět něco dalšího. Někdy třeba i proto, že si někdo přál, aby víc věděl.

Jak potom mohl, tak nedostatečně informovaný, dohlížet na dodržování zákonnosti?

Nemohl. A ke všemu byl výběr podkladů tendenční. Do soudních spisů se nedostalo nic, co by mohlo nějak zpochybnit prvotní záměr, především vést proces k plánovanému obvinění a odpovídajícímu trestu. Chyběla fakta, která by nahrála obhajobě. Naopak tam bylo vše, k čemu se obvinění přiznali.

Fyzický i psychický teror trval čtyřiadvacet hodin denně

Přerušme nyní rozhovor, abychom si udělali alespoň částečný obrázek o fungování destrukčního mocenského mechanismu, jenž pracoval na základě objednávky z patřičných míst. Z míst nejvyšších. Zvláště z vojáků, jimž k vlastizradě a špionáži ještě přidali přípravu dezerce, se snažili vymlátit co nejvíc. V hradčanském Domečku vládl št. kpt. Pergl, pro vychrtlou postavu přezdívaný Suchá lípa. Bezcharakterní sadista ukájel své komplexy týráním a ponižováním lidí, kteří patřili k elitě národa. Jeho rukama prošlo i patnáct důstojníků v čele s generálem Píkou, které vynucené či překroucené výpovědi přivedly na popraviště.

Augustin Bubník vzpomínal: „Pergl s oblibou uvazoval vězněné k židli a mlátil je. Jeho kancelář připomínala mučírnu. Kleště, jejichž páky nasazoval pod uši a utahoval šroubem, způsobovala bolest k zbláznění. Nejrůznějšími metodami nás připravoval vypovídat podle instrukcí, které dostal od vyšetřovatelů 5. oddělení. K výslechům do budovy Hlavního štábu mě odváželi v šest ráno, zpátky pozdě večer. A celou dobu bez jídla. Někdy mě unaveného z výslechů a hladového k padnutí nutil Pergl běhat kolem stěn cely, a když nohy odmítaly, pomáhal mi obuškem, který nedával nikdy z ruky.“

Nátlak byl rovněž psychický, zažil si ho i Bubníkův kolega z obrany Vladimír Kobranov: „Pergl nás sám eskortoval k výslechům. Vždy, když jsme vyšli z Domečku, ukázal mi pistoli: Jeden náboj je už v hlavni, jakmile uděláš podezřelý pohyb, máš ho v sobě. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli nevystřelí, Stačilo by mu tvrdit, že jsem se pokusil o útěk.“ Hráči z civilních klubů věznění na Pankráci na tom nebyli líp, ani brankář Zlatomír Červený: „Byla to doba bití a ponižování, co výslech to nakládačka. Dostal jsem tolik ran do obličeje, že se mi začaly přední zuby viklat a později jsem si je mohl sám rukou vytahovat. Estébáci se vztekali, že nechceme opakovat a podepsat jejich návody na přípravu emigrace.“

Druhý brankář Josef Jirka se v tamní věznici odhodlal napsat dopis Václavu Kopeckému, ministru informací a osvěty, jenž měl sport na starosti a hokejisty – než ho takto ´zradili´, si jako úspěšné reprezentanty nového poúnorového režimu doslova hýčkal. Dopis při návštěvě svého manžela nájemce hostince v Pštrossově ulici, kde byli první hokejisté zatčeni, vynesla pí Ujčíková; Kopeckému však z obav z represí nebyl nikdy rodinou odeslán.

 

Dopis Josefa Jirky, vynesený z pankrácké věznice, však vysokopostavený adresát nakonec nedostal (ve větší, lépe čitelné verzi ho najdete ve fotogalerii)

„Vážený Pane Ministře Kopecký prosím Vás tímto dopisem zdali by jste my mohl pomoci. Jsem syn chudé české mami která nás vychovala 4 a dala nám všem řemeslo. Úpím 4 měsíce v kopce kam jsem se dostal úplně nevině. Jsem hráč národního mužstva hockeyového. Prosím Vás tímto zdali bych nemohl být předveden k úředním orgánum jelikož jsem doznal co jsem udělati vůbec nechtěl jelikož jsem měl strach že budu byt. Jelikož my bylo vyhrožováno. Pane Ministře chci věrně bojovat za naší lidové demokratickou republiku. Tímto Vám slibují že nikdy jsem dělnickou třídu nezradil aniž bych ji chtěl zradit nyní. Proto Vás žádám tímto dopisem zdali my můžete pomoci. Moje snoubenka čeká rodinu. Pane Ministře hrozy my zde Tuberkolosa. Tímto končím a děkuji předem. Josef Jirka, Brankář národního mužstva hockeyového.“

Nikoho nenapadlo, že všechno je vykonstruované

Vraťme se nyní ještě k dokončení rozhovoru s dr. Cyrilem Králem. K tomu, jak vyšetřovatelé sbírali podklady pro prokuraturu.

Přiznání tedy vznikala pouze pod nátlakem?

I pod nátlakem. Pokud však sami obžalovaní neuvedli u soudu, že byli vězniteli týráni a vyšetřovateli nuceni podepsat nepravdivé výpovědi, museli jsme s tím pracovat jako s přiznáním, objektivní pravdou. Jako s fakty, které nikdo nezpochybnil. Koho napadlo pochybovat, že všechno je vynucené a vykonstruované? Vzpomeňte na proces s takzvanou protistátní skupinou Slánského: o žádném nátlaku v soudní síni nemluvili, všechno přiznali, a navíc pro sebe žádali spravedlivý nejvyšší trest! V tu chvíli tady nebyla žádná pochybnost. Ani prokurátor nemohl v této hře, řízené politickými kruhy, konstatovat nějaké porušování zákonnosti.

Takže celý proces byl zmanipulovaný, zdeformovaný…

Byl zdeformovaný, nespravedlivý. Jenže to jsme pochopili až později, postupně.

Hrozba provazu pro hráče, ministerský pardon pro kapitána

Platilo to i pro tento proces. Blížil se termín, kdy před Státním soudem mělo stanout dvanáct členů hokejové reprezentace. V první řadě pětice mistrů světa z roku 1949, účastníků davoského hlasování o kolektivní emigraci (Modrý, Bubník, Konopásek, Roziňák a Kobranov), jimž hrozily tresty až na dohled nejvyšší hranice. Chyběl však ten nejhlavnější, kapitán a šéf týmu Vladimír Zábrodský, iniciátor jednání s emigrací a vytvoření exilového týmu ČSR. Ten mj. navíc osobně ´pomohl´ do vězení brankáři Červenému, když ho požádal, aby na sobě převezl do Londýna kabát pro jeho bratra emigranta Oldřicha; obžaloba pak obsahovala i paragraf o pašování a plánovaném styku se ´zrádnou´ emigrací.

Vladimír Zábrodský, zrádce svých spoluhráčů a snad nejodpornější postava historie čs. sportu, před soudem nestanul ani jako svědek. Nebylo to však potvrzení nějaké neviny či svévolné rozhodnutí vyšetřovatelů nebo prokurátora (pravděpodobně dr. Vaše, který připravoval obžaloby). Až kam vedou stopy, prozrazuje dokument, uvedený celý ve fotogalerii.

V polovině července 1950, když již bylo uzavřeno vyšetřování a rodila se obžaloba, přišel po nejvyšší linii ze Státní prokuratury na Ministerstvo spravedlnosti s razítkem Tajné ještě dodatek k již uzavřeným spisům Pst I 658/50 (Zpráva o protistátní akci čs. hockeyového mužstva). Navzdory tomu ´Někdo´ z úplně nejvyšších sfér neváhal ke strojopisu tužkou dopsat a zdůraznit toto své rozhodnutí: „Hok soudit voj + civil. Tajné Zábrod.“ Neúplná slova není složité doplnit. A bez podpisu, asi nebyl důležitý a tajemný. (Já osobně za poznámkou tuším ministra informací a osvěty Václava Kopeckého, jenž jako předseda Státního výboru pro tělovýchovu a sport nesl připravovanou ´zradu´ hokejistů osobně a s V. Z. byl navíc v přátelském vztahu.) Případné výpovědi Zábrodského tak nemohla použít ani obhajoba. Spadla klec…

K samotnému procesu se ještě vrátíme 7. října, v den 70. výročí vynesení drastických rozsudků.

 

Vložil: Jiří Macků

Galerie