Milovníkem v každém věku, prostě Casanova. Francouzskou šlechtu český Connery nezapřel. Tajnosti slavných

FOTO / AUDIO / VIDEO Nejslavnější svůdce Giacomo Casanova se stal životní rolí muže, v jehož žilách kolovala šlechtická krev a byl stejně démonický a neodolatelný jako sir Sean Connery. Vychutnat si jeho umění, zavřené za železnou oponou, ale svět neměl šanci.

Něžně růžový, s portréty načančaných dam, jimž uprostřed vévodil ON. Noblesní elegán s vizáží šlechtice, jenž se ve skutečnosti narodil do herecké rodiny, šuškalo se ale, že je levobočkem šlechtice a abbé Grimaniho, italský spisovatel, diplomat a dobrodruh, jehož jméno se stalo synonymem neodolatelného svůdce. Portrét Felixe le Breux v kostýmu Casanovy vévodil reklamnímu papírovému vějíři, který mi matka přinesla z největší plesové události sezóny 1966/67.

 

Giacomo Casanova a hraběnka Valerie (Milena Dvorská) ve filmu Poslední růže od Casanovy; foto imdb.com

I když jsem ho opatrovala jako oko v hlavě, nakonec stejně padl za oběť babiččiným destrukčním nápadům. V nestřeženém okamžiku růžový papír s úžasnými černobílými fotografiemi nemilosrdně strhla a nahradila černou krajkou, současně vzal zasvé i jeden z modelů Hany Podolské. Výsledkem sice byl kostým Královny noci, který na maškarním plese dodnes budí pozornost, při pohledu na něj je mi ale vždy trochu smutno. Mít tak raději ty dva originály…

 

Poslední růže od Casanovy:

Francouzský šlechtic

Narodil se 5. dubna 1918 a navzdory exotickému příjmení, kterého se odmítl vzdát a jež mu později tu a tam i znepříjemňovalo život, byl čistokrevný Plzeňák. Jmenoval se po šlechtickém pradědečkovi, kterému se podařilo na poslední chvíli uprchnout před následky Velké francouzské revoluce do Čech, kde se poté oženil s hraběnkou z Ploskovic. Více než šlechtický titul ale Felixovy předky údajně proslavilo kuchařské umění. Herectví ho okouzlilo už v dětství, brzy začal hrát v různých plzeňských amatérských souborech a v roce 1936 dokonce jedno divadlo založil. Jmenovalo se Optimisté a hrály v něm mimo jiné i budoucí hvězdy Miroslav Horníček a Oldřich Musil. Brzy se rozhodl zasvětit herectví život a v roce 1941 absolvoval pražskou konzervatoř u profesorů Anny Iblové a Milana Svobody.

 

Novinář Marcel Bernard a Martina Jordánová (Luba Skořepová) v hororu Podobizna, který natočil v roce 1947 syn českého impresionistického malíře Antonína Slavíčka Jiří; foto imdb.com

Válečná láska

Hereckou kariéru odstartoval v rodné Plzni, kde vytvářel díky své vizáži především postavy milovníků a neohrožených hrdinů. V té době se také stihl poprvé oženit s kolegyní Libuší Sobotovou a měl s ní dceru Kristýnu. Pak ale během okupace zamířil na pražské scény. Již počátkem čtyřicátých let se představil publiku i na prknech Národního divadla, vystupoval v Divadélku pro 99 Jindřicha Honzla, v Nezávislém divadle a tři roky v divadle Uranie. V roce 1942 debutoval před filmovou kamerou jako jeden z hostů na zásnubním večírku v romantickém dramatu Otakara Vávry Okouzlená, pak si ale musel na další nabídky počkat pět let. Mezitím skončilo krátce před osvobozením jeho první manželství před rozvodovým soudem a Libuše pak zamířila do Slezského divadla v Opavě.

 

Výšek Račický v historickém dramatu Vladimíra Borského z roku 1947 Jan Roháč z Dubé; foto ČT

Moskevský vzor nefungoval

Felix se přesunul do hlavního města, do činoherního souboru Divadla 5. května, které založila v květnu 1945 agilní skupina divadelníků, zformovaná na sklonku okupace. A v něm se také seznámil s druhou manželkou Alenou Kreuzmannovou, neteří plzeňské rodačky Anny Kreuzmannové, která až do roku 1943 působila v Loutkovém divadle Josefa Skupy a stala se historicky první interpretkou Máničky. Felix se rychle přehrál do charakterních rolí, často ale na jevišti uplatňoval i svůj smysl pro humor. Neměl rád přehnaná gesta, jeho herecký projev byl střídmý, důraz kladl především na dokonalý hlasový projev. Před kameru se vrátil v roce 1947 a ztvártnil řadu vedlejších rolí, přestože se netajil tím, že vlastně film nemá rád, protože postrádal kontakt s divákem. V roce 1948 se po zániku své první pražské domovské scény přesunul na tři sezóny do Divadla státního filmu. Velkolepý plán vytvořit divadelní scénu po vzoru moskevského Divadla filmového diváka, jehož soubor bude především k dispozici filmařům, ale v roce 1951 definitivně vzal zasvé, protože obrovský soubor 66 herců se při pouhých osmi premiérách ročně nemohl celý uplatnit a ani ve filmu nebyli jeho členové obsazováni tak často, jak se původně předpokládalo.

 

S Vladimírem Menšíkem v televizní minisérii Alexandr Dumas starší; foto ČT / Vlasta Gronská

Od Husa po Švejka

Mezitím začal zaplňovat svou filmografii sérií vedlejších filmových postav, několikrát ale dostal příležitost vytvořit větší a výraznější role. V roce 1949 byl nepřehlédnutelný jako malíř Veleba v nestárnoucí komedii Josefa Macha Rodinné trampoty oficiála Tříšky, zahrál si Portheima v Krškově Revolučním roku 1848 či Jana Josefa z Vrtby v historickém filmu Karla Steklého Temno, natočeném podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska, který pak posloužil několika generacím jako přijatelnější náhrada povinné školní četby. Václav Krška ho obsadil v roce 1950 jako správce Wimmera v životopisném dramatu o vynálezci parního parovozu Josefu Božkovi Posel úsvitu, poté jako Pinkase ve filmu Mikoláš Aleš. V padesátých letech prostě Felix le Breux nechyběl v žádném významném filmovém projektu, od historické komedie Císařův pekař – Pekařův císař přes husitskou trilogii Otakara Vávry až po komedii Dobrý voják Švejk, kterou natočil v roce 1956 podle nesmrtelného románu Jaroslava Haška Karel Steklý a Felixe v ní obsadil jako policejního radu.

 

Evangelium podle Lukáše a vánoční koledy:

Televize mu nevoněla

Počet jeho filmových postav neustále narůstal, přesto ale základem jeho herectví zůstávalo divadlo. Jenže ze dvou scén Divadla státního filmu zůstala zakrátko jen hudební v Karlíně, která netrpěla existenčními problémy. Činohra byla zrušena úplně, a tak Felix zamířil od roku 1952 do D 34 E. F. Buriana, v němž hrál až do roku 1959. Mezitím se zrodila Československá televize, spolupráci s ní se ale zpočátku dost urputně bránil. Poprvé se mihl na obrazovce až v roce 1956 v adaptaci dívčího románku Marie Majerové Robinsonka, pak se ještě několikrát nechal přesvědčit, když už ale měl stanout před kamerou, dával přednost té filmové. Velmi rád ale spolupracoval s dabingem a rozhlasem a namluvil dlouhou řadu komentářů k dokumentům.

 

Baron Krüg v Čapkově dramatu Bílá nemoc – Komorní divadlo Praha 1973; foto vis.idu.cz / Miroslav Tůma

Éra velkých kotrmelců

Konec padesátých let mu přinesl do života zásadní změny. Burianova náhlá smrt v roce 1959 odstartovala zánik scény D 34 a její zrušení, a tak Felix přešel do Divadla ABC, které se v roce 1962 stalo součástí souboru Městských divadel pražských. Současně v té době skončilo rozlukou jeho druhé manželství. Na třetí pokus si našel životní partnerku mimo hereckou branži a možná právě díky tomu jeho vztah s lékařkou Ludmilou, která se specializovala na dětskou hrudní chirurgii, vydržel. Výhybku přehodil i ve svém působení před kamerou a od roku 1963 spolupracoval téměř výhradně s televizí. S jedinými dvěma výjimkami. V roce 1968 přijal nabídku slovenského režiséra Jozefa Zachara, jenž ho obsadil jako policejního inspektora ve svém historickém dramatu Niet inej cesty, dokumentujícím revoluční události roku 1848 v Rakousko-Uhersku a životní pouť slovenského politika Ľudovíta Štúra, poslance uherského sněmu a jednoho z hlavních aktérů slovenského povstání v letech 1848-1849. Zahrál si v něm ale až poté, co ztvárnil svou životní roli.

 

Drahý lhář:

V legendární televizní inscenaci Evy Sadkové zazářil s Blankou
Bohdanovu v příběhu, sestaveném z dopisů spisovatele G. B. Shawa
a jeho lásky, herečky Stelly D. Campbell

Drahý lhář Casanova

Stala se jjí postava legendárního svůdce Giacoma Casanovy, který prožil podzim života na severočeském zámku v Duchcově jako knihovník hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna. Odtud údajně i napomáhal Francouzské revoluci a pádu Benátské republiky. A také napsal své nejslavnější dílo Histoire de ma vie (Dějiny mého života), které se stalo literární předlohou kouzelné romantické komedie režiséra Václava Kršky Poslední růže od Casanovy. Zachycuje nejznámějšího svůdce v době, kdy už se z neodolatelného milovníka proměnil v nerudného knihovníka. Stačí ale jediná sázka, aby ze dna své duše vydoloval její někdejší podstatu a stal se opět jedinečným svůdcem. Krátce nato Felix rozehrál na televizní obrazovce s Blankou Bohdanovou další úžasný koncert dialogů, plný ironie, geniálních impertinencí, paradoxů, ale i hluboké lásky a moudrosti, v inscenaci Drahý lhář. Úspěch byl už předem zaručen, protože v této roli exceloval nejprve na jevišti Divadla ABC s Jaroslavou Adamovou, s níž ji pak v roce 1964 natočil i pro Československý rozhlas.

 

S Jaroslavou Adamovou v představení Drahý lhář – Divadlo ABC 1962; foto vis.idu.cz / Jaromír Svoboda

Poslední le Breux

I když kameru neměl rád, ztvárnil před ní téměř sto třicet postav rozličných charakterů. Spoustu času věnoval rozhlasu, občas spolupracoval s dabingem, takže k nám jeho hlasem promlouvá třeba Cornel Brinkley v nesmrtelné ‘mayovce‘ Poklad na Stříbrném jezeře. A stihl vychovat na DAMU několik generací herců. Je až s podivem, že mu ještě zbýval čas na cokoli jiného. Miloval rybaření, při němž odpočíval a vychutnával si krásy přírody, a doma rád kutil. Charismatický elegán, který stejně jako Casanova spolehlivě okouzloval ženy všech generací bez ohledu na to, kolik mu právě bylo let, získal v roce 1967 za své herecké umění titul Zasloužilý umělec a v roce 1971 převzal Cenu NV Hlavního města Prahy za ztvárnění Karenina na jevišti Městských divadel pražských. Ke konci života ho ozdobily šediny a bradka, charisma mu ale rozhodně neubraly. Felix le Breux zemřel předčasně 4. února 1974 v Praze, dva měsíce před šestapadesátými narozeninami. A jeho odchodem vymřel francouzský šlechtický rod le Breux po meči.

 

Poslední růže od Casanovy:

P.S. Pokud si chcete vychutnat opravdovou lahůdku, pusťte si celý film. V roce 1966 ho natočil Václav Krška a kromě Felixe le Breux v hlavní roli nabízí úžasnou přehlídku nezapomenutelných českých herců.

 

 

Vložil: Adina Janovská

HP, Tajnosti slavných, Felix le Breux,