Ťopku, musíš vyrazit do ulic! A jednoduchý návod, jak bylo lze vyzrát na i na posrpnový režim. Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: Týdeník Stadión, archív Jiřího Macků (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Emile, bylo by zapotřebí roznést nějaké tiskoviny – jsi pro? Vlevo plakát na mistrovství světa v hokeji, které se nakonec v Praze z politických důvodů neuskutečnilo

Tak už je to půlstoletí a dva roky navrch… Na tolik vydá celý jeden aktivní život od dosažení dospělosti až k dosažení důchodu. Jaký to byl tenkrát srpen, už nevím, jestli tak horký a dusný, že jsme se v noci v posteli převalovali. Každopádně na toho jednadvacátého jsme nedospali. Byl to dosud neznámý budíček do nového dne, protože do prvního dne okupace. Temné nekončící dunění nad hlavami. Letadla dosud u nás nevídaná, transportní antonovy AN-12. K přistávací ploše do Letňan to měla už asi jenom tři kilometry a k našim hlavám jen pár desítek metrů. Prý se invaze takových a podobných jiných zúčastnilo na osm stovek.

Po snídani jsem škodovkou vyzdobenou fotografiemi moskevských ´plenniků´ Smrkovského a Černíka vyjel na místa činu do města. Čas vzpomínky drobí, jenom nemnohé přetrvávají. Třeba na zvolna do trávníku se vsakující kaluž krve na Jiráskově náměstí, nikdy jsem neviděl tak tmavou. Kdosi tam prý z okna střelil do hlavy sovětského důstojníka, jednoho z těch událostí záměrně neznalých a ujištovaných, že na pozvání přijeli chránit mír. Odvetné salvy ze samopalů následně pokropily fasádu domu na rohu s Náplavní, možná je to vidět dodnes. Byla to divná konfrontace: hned naproti přes koleje proluka po domu trefeném ještě na úplném konci války americkou bombou; dnes na tom místě podivně křepčí Tančící dům.

Zátopkův další pražský půlmaraton

Byl jsem i u toho, když se tank (pěkná ocelová potvora, téčko čtyřiapadesátka, jenom pár let předtím jsem s ním nejednou rejdil po milovickém tankodromu), obklopený stále nic nechápajícími lidmi, před rozhlasem snažil jakoby do obřího herbáře slisovat vůz pražské tramvajky. Přesto mně v hlavě víc uvízly někdy až neuvěřitelné více zvídavé než nepřátelsky se tvářící diskuse okupantů s okupovanými: „Daj pakuriť!“

Tohle ne, nemáte na hlavu něco míň nápadného?

Kde se dalo, tam se leccos dělo. Redakce obrázkového časopisu Stadion byla již tradičně azylem, trefpunktem a diskusním klubem novinářů a předních sportovců, nebylo dne, aby nějaký nezavítal. Toho dne hned časně zaběhl Emil Zátopek, trojnásobný olympijský vítěz z Helsinek 1952. Vyvstala potřeba dostat mezi lidi ilegální deník Československý sport – co říkáš, Ťopku? Ale ne s tímhle známým obličejem, prý ulicemi projíždějí černé volhy a berou lidi. Brýle každopádně, ale s tou koženou bundou raději nedráždit. A baret mu nesluší! Postarší sako, černá hučka a odřená brašna, to je ono. Vzhůru do ulic!

Start před budovou Olympie v Klimentské, trasa vede na Václavák

I takové to bylo jednadvacátého srpna roku osmašedesátého…

Kdo chce kam, pomož si nějak sám

Čtu, co se dá a co stíhám, se zájmem pravidelně i mediálního analytika Petra Žantovského. Píše sice na můj vkus až poněkud o všem, a přitom poněkud rozvlekle, navíc dle mých soukromých pocitů záměrně využívaje nabídnutého prostoru v Parlamentních listech k opakovanému přihřívání vlastní polívčičky. Ale budiž, každej jsme ňákej, na to přišel už Jan Werich.

Jenom jsem trochu alergickej na nejrůznější jednoduchá, a navíc účelová rýpnutí do minulých časů, jimiž jsem si taky bohatě prošel (dokonce o 22 let delší cestu, než PŽ), jako že všechno bylo tenkrát eklhaft, protože nic nešlo. Naposledy to byly dvě zmínky, první o devizových příslibech, druhá o Dikobrazu. Dnes zatím alespoň o oficiálních kšeftech, při nichž bývala jedna ´naftou a krví páchnoucí´ bankovka směněna vždy za několikanásobný počet našich v potu tváře na české roli vydřených.

Úkolů jako pro Indiana Jonese

Vyjet tenkrát do zahraničí zcela obyčejnému občanu nebylo jednoduché, musel (když už měl nezbytné pozvání z nějaké kapitalistické končiny) odstranit postupně hned několik překážek jako v počítačových hrách nebo filmech s Indianou Jonesem: získat doporučení šéfa, poté zaměstnavatele (většinou stačily disciplinovaně placené příspěvky ROH), vydavatele (v mém případě ÚV ČSTV), zmíněný devizový příslib a konečně neznelíbit se u přepážky, kde se pod přísným pohledem udělovala víza. Právě ten příslib býval, pokud si pamatuji, klíčový: šance vytřepat z banky několik dolarových platidel (v docela zlodějském kurzu) se ovšem běžně dalo výměnou za pár bankovek vysokých korunových hodnot na místech, kde se o přidělení rozhodovalo.

Jezdilo se poměrně dost, ne že ne: na Azurovém pobřeží vycachtaní či hambatým hamburským Reeperbahnem protažení řezníci či zelináři se ke svým spolehlivým domácím podpultovým ritům vraceli rádi, koncertující umělci museli, protože by se ´venku´ nechytli, účastníci turistických nebo sportovních zájezdů spořádaně domů k rodinám, zatímco dobrodruzi s touhou po kapitalistické demokracii už ne. Suma sumárum to byly každý rok dohromady tisíce.

A jak se to podařilo mně, čím jsem si dokonce dvakrát zasloužil devizový příslib? Snadno: stačilo se intenzivně přátelit s dcerou pokladní Čs. banky. Vždy se dalo leccos. Kdo chce kam, pomož si nějak sám. Jsme přece v Česku…

Vložil: Jiří Macků