Buřič, anarchista, alkoholik… nezměnilo se to ani po návratu z emigrace. A pak padl výstřel. Tajnosti slavných
17.08.2020
Foto: ČT
Popisek: Martin Štěpánek v dokumentu České televize Příběhy slavných - Chlap na toboganu
Vždy byl nekonvenční, říkal, co si myslí, a sklízel za to kritiku v mládí i po návratu do vlasti. Nezanedbatelnou roli v tom sehrála i marná snaha o vítězství nad démonem alkoholem. Definitivní ‘stopku‘ si nakonec vystavil sám.
Starší syn legendárního Zdeňka Štěpánka léta zápasil s vnitřními démony. Nejprve se opakovaně léčil ze závislosti na alkoholu, v posledních letech bojoval s rakovinou. Ve čtvrtek 16. září 2010 večer pak své trápení dobrovolně ukončil v bytě na pražských Vinohradech jediným výstřelem z legálně držené zbraně. Zřejmě se bál pomalého umírání, bezmocnosti a krutých bolestí. Jeho manželka, herečka Jaroslava Tvrzníková, ho našla na zemi v pracovně. Ihned zavolala záchranku, pomoci mu už ale nebylo. Byl totiž vždycky dobrý střelec.
Četař Crackmiller v psychologickém dramatu Ladislava Smočka Piknik, líčícím příběh a reakce vojáků, ztracených uprostřed tropické džungle – Činoherní klub Praha 1965; foto vis.idu.cz / Miloň Novotný
Kapitán vlastního života
Nezapomenutelný herec, režisér a politik byl na nejlepší cestě stát se slavným hercem stejně jako jeho legendární otec. V pražském Divadle na Vinohradech přímo exceloval, dobře ho znali diváci z televizní obrazovky. Přesto v roce 1981 otočil kormidlo svého života jiným směrem. Opustil milované divadlo, emigroval, žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Zpátky do České republiky přijel až v roce 1994, současně s rádiem. Vrátil se k herecké profesi, vyzkoušel si ale i ‘roli‘ ministra kultury v menšinové vládě Mirka Topolánka. „Žil jako kapitán svého života a zemřel jako kapitán svého života,“ prohlásil o něm přítel a kolega ze Svobodné Evropy Jefim Fištejn.
Raketový start
Narodil se 11. ledna 1947 v Praze, od dětství ale inklinoval spíš k výtvarnému umění než k herectví. Ani v době maturity ještě neměl o své budoucnosti úplně jasno, a tak se nejprve zapsal do tzv. nultého ročníku na medicínu. Teprve po něm přešel na DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Diplom ovšem získal až po návratu z exilu. Už během studia hrál ve studentském ochotnickém souboru a filmoval, od roku 1968 byl členem činohry Národního divadla, ze Zlaté kapličky ale musel v roce 1973 z politických důvodů odejít. Za stejných okolností opustil po třech sezonách i pražský Činoherní klub. Získal sice angažmá v Divadle na Vinohradech, ale ani tam neunikl politickým tlakům. Proto raději zvolil v roce 1981 emigraci a díla, v nichž se do té doby objevil, ať už ve filmu, televizi, rozhlasu či dabingu, se vzápětí kvůli tomu ocitla až na výjimky na indexu.
Troilus a Helena (Jiřina Petrovická) v parodii francouzského dramatika Jeana Giraudouxe Trojská válka nebude, která vznikla coby kritika rozpoutání druhé světové války – Tylovo divadlo Praha, 1968; foto vis.idu.cz / Vilém Sochůrek
Trojitý Dumas
Jeho filmovým debutem se stala v roce 1964 postava mladšího Kudrny v psychologickém dramatu režisérského tandemu Kádár-Klos Obžalovaný. Vzápětí začal spolupracovat s televizí, na další větší filmovou roli ale čekal další čtyři roky. Dal mu ji až režisér Josef Mach v komedii Objížďka. Další velkou příležitostí se stala postava napraveného kasaře v Čechově muzikálu Svatá hříšnice, natočeném podle Langrova Obrácení Ferdyše Pištory, kterého kdysi ztvárnil na jevišti i ve filmu i jeho otec, a zahrál si také Alexandra Dumase staršího, v Tajemství velikého vypravěče, a to jako dvacetiletého, čtyřicetiletého i téměř šedesátiletého. Jinou skutečnou osobností byl nadporučík Otakar Jaroš ve Vávrově historické epopeji Sokolovo. Pravidelně působil v televizi, kde hrál v inscenacích, pohádkách i seriálech Hříšní lidé města pražského, Žena za pultem, Tajemství proutěného košíku či Ve znamení Merkura. Zahrál si i v kritizovaných Třiceti případech majora Zemana, v 27. dílu Rukojmí v Bella Vista ztvárnil postavu bocmana Jandy.
Místo partaje emigrace
Politické tlaky sílily, a když dostal ultimátum buď kandidatura na členství v KSČ, nebo výpověď, rozhodl se v roce 1981 raději odejít do emigrace a během dovolené požádal s manželkou a dětmi Janem a Josefinou o politický azyl v Rakousku. Deset měsíců hrál ve vídeňském divadle Die Komödianten. O dva roky později se přestěhoval do Mnichova, kde oba manželé hráli v Theatre Ensemble V.M., Theatre 44, s vlastním divadelním spolkem Franze Werfela a vyučovali herectví. Martin navíc začal pracovat jako hlasatel a politický komentátor Rádia Svobodná Evropa.
Ministr kultury ve vládě Mirka Topolánka; foto ČT
Topolánkův poradce
Po návratu do České republiky spolupracoval jako novinář kromě Svobodné Evropy i s Českým rozhlasem a různými dalšími periodiky, vrátil se ale i k herectví. Pohostinsky vystupoval v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle a v Divadle Ungelt. Ještě mnohem víc se uplatňoval na obrazovce v pohádkách, filmech i seriálech a třemi menšími rolemi se připomněl divákům i ve filmu Juraje Herze Pasáž, v romantické pohádce Královský slib a v historickém dramatu Petra Nikolaeva Jménem krále. Věnoval se olejomalbě a nakrátko vstoupil i do politiky – od září 2006 do ledna 2007 jako ministr kultury v menšinové vládě Mirka Topolánka, později jako Topolánkův poradce.
Strach z umírání
Jen pár týdnů po svém jmenování ministrem se podrobil operaci krku, následnou chemoterapii ale odmítl. Prý mu po ní bylo špatně. S nemocí bojoval čtyři roky, k obtížím s polykáním se později přidaly i úporné bolesti zad. Byl přesvědčený, že je způsobují metastázy, navíc si alkoholem zničil játra a slinivku. Nakonec zvolil dobrovolný odchod ze života, podle přátel měl strach z pomalého umírání. Česká kultura tak přišla o jednu z nejrozporuplnějších osobností druhé poloviny minulého století.
Hradní pán Markvart z Vartemberka se v historickém dramatu režiséra Petra Nikolaeva Jménem krále stane obětí vraždy; foto Bioscop
Svobodný zednář
Martin Štěpánek se netajil tím, že je svobodný zednář, a říkával o sobě, že je konzervativec, který uznává řád a nesnáší anarchii. Přesto se sám vymknul řádu, který byl pro něj nepřijatelný, a opustil kvůli tomu vlast i své povolání. Rád se zaobíral filozofickými otázkami o existenci lidstva, ale možná především hledal názor na existenci svou. Byl sečtělý, vzdělaný a měl velký přehled, přesto o něm nejvíc média informovala v souvislosti s alkoholem, nekompetentností i pochybami o jeho intelektuální zdatnosti. „Patřil k lidem, kterým nikdy nebylo lhostejné, co se kolem nich děje. Pro něj, stejně tak jako pro mne, bylo hlavním životním posláním téma lidské svobody. V tom jsme si byli blízcí, od toho se odvíjel náš dialog a životní postoje,“ napsal v kondolenčním dopisu jeho vdově tehdejší prezident Václav Klaus.
Vložil: Adina Janovská