Zázrak babky kořenářky, slzy na povel a Beník jménem Andulka. Fakta a vzpomínky Tomáše Frankeho
16.08.2020
Foto: ČT (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Tomáš Holý v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku. Řadu replik si upravoval po svém, protože jako ve scénáři by prý žádný malý kluk nikdy nemluvil.
FOFO / VIDEO Natáčení slavné rodinné komedie Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku začalo 10. ledna 1977 v Krkonoších. Oba pánové, František Němec i Tomáš Holý, prošli takovým malým výcvikem lyžování. Jenže pak přišla obleva a Marie nemohla spát. (Pokračování z pátku 14. srpna)
Poslouchala, jak ze střechy hotelu padá rozmoklý sníh, a litovala, že se do projektu vůbec pustila. Když ráno odjížděli do Svatého Petra, začalo sněžit. Všechny horské exteriéry se povedlo natočit v nádherné zimě. Úplně první klapky jsou Vaškova výuka lyžování na cvičné louce a slalom. A představte si, za celý den ve sněhu, s malým, osmiletým Tomášem na lyžích a jenom tři stopnuté záběry. Bylo to nad Dětskou ozdravovnou a prakticky na stejných místech se točili Snowborďáci, Pan Tau na horách a starší film Vánice.
Zázrak babky kořenářky
Cesta do chaty, kde se Vašek ohlíží za rolbou, je na rozcestí Svatopetrské a Údolní a ve Snowborďácích se taky objeví. Chata Sněhurka se ve skutečnosti jmenuje Olympie a dnes je značně rekonstruovaná. Ta horní terasa, odkud Vašek pozoruje potenciálního ženicha a radí holce, aby si koupila prášek proti skleróze, už není, místo ní jsou pokoje. Točil se tu i zmíněný Pan Tau na horách. Stanice Horské služby je ve skutečnosti chata DIAS, ležící dole v údolí. V té době patřila stejnojmenné továrně. Horská služba zde nikdy nebyla, jen ohlašovna. Což znamená, že tam byl člověk Horskou službou proškolený, sedící na telefonu nebo vysílačce, který byl schopný přijímat hlášení o ztracených lidech a podobných problémech. Rolba, kterou Vašek s Lubošem a členy skutečné Horské služby dolují ze sněhu, je nyní v muzeu v Liberci. Klikatá silnice na nádraží je silnice II/295 Dolní Branná – Vrchlabí. Shodou okolností se stejný úsek silnice objeví i ve zmíněných filmech Vánice a Pan Tau na horách.
Asi v polovině pobytu na horách došlo k nepříjemné situaci. Tomáš byl večer v hotelu rozpálený, měl poměrně vysokou horečku a kýchal. Marie Poledňáková byla zoufalá. „Já věděla, proč nechci točit s malými dětmi.“ Někdo ze štábu odjel do sousední vesnice, asi tam měl známé. Do Tomášova pokoje vešla babka kořenářka, uvařila mu bylinkový čaj a zabalila nohy do tvarohu. Ráno měl jen mírně zvýšenou teplotu. Jeli s ním k dětské lékařce, jeho stav se ale po zásahu staré paní natolik zlepšil, že mu doktorka povolila filmování. Za podmínky, že na něj bude dohlížet dětská sestra.
Baletka na horách:
Dubl od sousedů
Poslední den natáčení na horách je 21. leden. Celý den se natáčela ta strašná Vaškova jízda od hotelu do údolí. Nebojte se, když se Tomáš nezvladatelně řítí ze svahu. To totiž není Tomáš, ale syn kuchaře z jedné z okolních chat. Na lyžích jezdil už od školky a uměl prý výborně padat, tak mu to dovolili jet. Byl jen o něco starší a Tomáše zastoupil i v záběru, kde s tátou jedou z prudkého kopce (před trháním stoličky). Samozřejmě že v detailních prostřizích těchto záběrů je skutečný Tomáš – pustili ho z mírného kopce. V detailech se nepozná, jestli jede pomalu nebo rychle. Stejně tak záběry z lyžařské školičky točil sám. U záběrů za sněžným skútrem si nejsem jist. Co myslíte, je to Tomáš nebo dubl?
Za zmínku ještě stojí, že celý interiér Horské služby se točil až doma, v Praze. Stejně tak pokoj, kde Vašek přesvědčuje mámu, aby ho pustila na zmrzlinu do baru, a sálek s obrovskými kachlovými kamny, kde máma s Lubošem tančí. I hala hotelu, kde se Vašek s rudou záchranářskou bundou schovává za zábradlím. Z chaty DIAS a hotelu Olympia jsou použité jenom exteriéry.
Řízky pro školníka
Za pár dní se štáb schází v Praze. Točí se záběry ve škole na Petřinách, jízda mlékárenskou cisternou s Petrem Kostkou, zimní exteriéry a také záběry ve skutečném Smetanově divadle. Od půlky února probíhá natáčení v hostivařských ateliérech, hala č. 3, Annin byt. Hned první den záběry se školníkovic psem a pády do vany. Tomáš do ní padal celkem třikrát. Spadnout, rozhovor s mámou, pak ho kostymérky usuší, převlečou a znovu k vaně. Všechny tři pokusy použitelné, žádný zkažený. Pes Arnošt, kterého Vašek přitáhne od školníka, je ve skutečnosti psem sousedky Marie Poledňákové, která ho našla jako štěně v popelnici a ujala se ho. Jméno je skutečné.
Pár dní nato se točil známý záběr s obalováním řízků. Marie Poledňáková už tušila Tomášův obrovský herecký potenciál, a tak si řekla, že ho trochu vyzkouší. Co bude dělat, když mu dá za úkol něco, co neumí? Řekla tedy Tomášovi, aby v rádiu poslouchal příběh o horolezcích a obaloval při tom řízky. Záměrně mu dala jen obecné pokyny a neřekla nic o tom, jak se řízky obalují. Záběr je tedy zkouškou Tomášovy herecké inteligence. Když něco neumí, bude jenom koukat, nebo začne sám improvizovat a předstírat, že to umí? Rozhlasovou ukázku z knihy Himálajští tygři mluví Petr Haničinec… a Tomáš začal improvizovat a obalovat řízky po svém.
Řízky pro školníka:
Pláč na povel
Jindy zase Marie Poledňáková chtěla po Tomášovi, aby brečel. Je to záběr chvíli po obalování řízků. Vašek se jde umýt do dřezu, a pak lehne na gauč a je mu líto, že náhradní tatínek nepřišel. Sedla si tedy k Tomášovi a vysvětlovala mu, o čem záběr je. V záloze byl i pán s kapátkem s umělými slzami. Tomáš nejdřív nechtěl brečet před tolika lidmi (filmový štáb mívá 30 a víc lidí), přeci není malé dítě! Tak tedy vyhodila část štábu za dveře a zůstali jen ti nejnutnější. Znovu si sedla k Tomášovi a povídala mu, jak se v záběru má chovat. "Paní režisérko, vy máte smích i slzy v jednom pytlíčku," řekl najednou Tomáš - a rozeřval se. Od té doby spolehlivě brečel na požádání, štáb neštáb. Pár dní nato se točil záběr, kde je Vašek večer sám doma. Sedí u okna, kouká do tmy, objímá velikou opici a tečou mu slzy. "Tomáši, potřebovala bych, abys v tomhle záběru brečel." – a za půl minuty řval...
Jindy se točil asi neznámější záběr filmu. Vašek sedí na posteli a bolí ho zub. Maminka mu ovazuje hlavu puntíkovaným šátkem a Vašek se zlobí na tátu, že se na něj nepřišel za osm let ani podívat. A následující záběry v kuchyni s roztrhanými obrázky. Tomáš už seděl v pyžamu na posteli a Marie Poledňáková si k němu sedla. „Povím ti tajemství, chceš?" Tomáš přikývl. „Ukázalo se, že tvůj tatínek, ten František Němec, je podrazák, nechce se na tebe přijít ani podívat.“ „To není možný, já ho znám. Je to kamarád.“ Tomáš se naštval a začínal natahovat, při tom mu otekly tváře, jako by ho opravdu bolel zub. „Kamera, jedem...“ Tomáš nemusel nic hrát, všechno je tak opravdové. Jenom divák neví, že Tomáš se ve skutečnosti nezlobí na filmového tatínka, ale na paní režisérku. „Kdyby tě měl rád, mami, tak by přišel aspoň na sobotu. Nebo na moje narozeniny…“
Zázračné štěně
Tenhle záběr vstoupí do dějin Československé televize, jak ještě uvidíte. Pro mě je důkazem, že Tomáš Holý byl Pan herec už v tomhle věku. A to za 14 dní oslaví teprve deváté narozeniny. Jeho poslední natáčecí den jsou jarní exteriéry před školou. Vašek vybíhá ze školy, po příjezdu z hor, jarní jízda mlékárenskou cisternou se Standou a náhradním tatínkem Petrem Kostkou. Vašek vybíhá ze školy, (hasiči) prší, mine Luboše a běží k cisterně. Odpoledne jarní záběry před školou, kde Vašek dostane štěně, Beníka. Shodou okolností je 8. 3.
Beník byl ve skutečnosti první pes herečky Radky Stupkové, kterou si asi pamatujete ze seriálu Bambinot jako příliš chytrou následnici trůnu. Vlastně to byla holka, jmenovala se Andulka, a štěně to už rozhodně nebylo. Byly jí asi čtyři roky. Marie Poledňáková s hrůzou zjistila, že majitelé mezitím nechali udělat Andulce jarní sestřih. Tomáš si toho taky všiml a mimo kameru to náležitě komentoval. Pokud budete opravdu pozorní, tak si také všimnete, že Vašek dostane před školou ostříhané štěně a to během jediné noci zázračně obroste. Hlavně na hlavě.
Filmový Beník už dávno nebyl štěně a ve skutečnosti se jmenoval Andulka
Jak se trefit na pusu
Pro Tomáše 27 natáčecích dní. Na začátku dubna ho čekají ještě postsynchrony – namlouvání zvuku. A od půlky dubna další natáčení! Postsynchrony jsou hodně obtížná práce. Celý film se rozstříhá na krátké smyčky. Třeba jeden rozhovor. Pustí vám ji na plátno s pracovním zvukem do sluchátek. Několikrát dokola. Pak vám tu smyčku pustí znovu, ale už bez zvuku. A vy musíte, přesně na pusu, namluvit svůj vlastní hlas. Jako při dabingu cizího filmu. Pracovní zvuk pořizuje obvykle mikrofonista s mikrofonem na dlouhé tyči. Při natáčení venku mívá na mikrofonu legrační chlupatý návlek, aby vítr nerušil zvuk. Taky se musí dávat pozor, aby s tím mikrofonem nevlezl do obrazu.
A proč se to tak dělá? Protože tehdejší kamery byly hlučné a stejně tak ostatní technika. Měli byste film, rušený vrčením kamery. Tak se celý zvuk ve filmu vlastně vytvoří znovu. Když Tomáš spadne do vany, ruchaři udělají znovu šplouchnutí, kroky maminky nebo třísknutí dveřmi. A Tomáš musí znovu namluvit se stejnou intonací přesně to, co řekl tehdy. A ještě se musí trefit přesně na pusu. Pro dítě je to dost obtížné, mnoho adeptů na dětské herectví na tomhle shořelo a museli být namluveni někým jiným. Podle pamětníků Tomáš s těmito technickými záležitostmi většinou neměl potíže. Ze začátku to chvíli kazil, a pak se to prostě naučil a nečinilo mu to problémy.
Jako by byl vlastní
Dnes už se většinou používá kontaktní zvuk, pořízený rovnou na place. Kamery už jsou tiché. Postsynchronuje se jen výjimečně, když kontaktní zvuk nejde z nějakého důvodu použít. Většinou kvůli hluku prostředí. Proto se filmaři dožadují na place absolutního ticha. Jana Preissová vzpomíná: Tomáš měl smysl pro humor a uměl mne něžně provokovat. Jednou se mi podařilo zkazit mu postsynchron obtížného rozhovoru dvakrát na tom stejném místě. Naklonil se ke mně a povídá: Maminko, řekni to prosím tě ještě jednou, ať je to tam pořádně.On byl velmi inteligentní dítě, už takhle malý. Občas se nám stalo, že jsme potřebovali udržet jeho pozornost. To jsme si s Františkem na něj vymýšleli různé chytáky. Žádný z nich ale neměl dlouhého trvání – Tomáš ty naše fígly vždycky rychle prohlédnul. Pracovalo se mi s ním opravdu dobře, jako s profesionálním hercem. Reagoval naprosto přirozeně, jako kdyby byl opravdu můj syn.“
Jednou Marie Poledňáková přišla do ateliéru později. V ateliérovém pokoji už u stolu seděl Tomáš a naproti němu kameraman Petr Polák. Zasvěceně spolu diskutovali o tom, jestli následující záběr bude detail, nebo polodetail. Zkrátka, vedli spolu odbornou diskusi. Tyhle a ještě podobné zážitky ji naprosto odbouraly. Točit s dětmi nemusí být horor. Když i tenhle prcek, kterému teprve bude devět let, rozumí věcem, kvůli kterým jsem já musela několik let studovat. Vlastně to může být i zábava. Budu to dělat!
Za zmínku stojí i Tomášovo chování. Klapka filmu mi prozradila následující historku: Měli jsme pauzu mezi záběry, přestavovala se scéna. Sednu si a z kabelky vytáhnu housku se salámem. V tom vedle mne stojí Tomáš a dívá se na tu housku. To víte, nedokázala jsem mu odolat, těm jeho očím. On se k celému štábu vždy choval mile. Tak jsem mu ji nabídla. Čekala jsem, že sebere housku a zmizí. „Co za ni chcete?“ zeptal se Tomáš. Překvapením jsem nevěděla, co mu na to mám odpovědět, tak jsem z legrace řekla: „Nic, ale až budeš velkej a slavnej, tak mi za ni dáš fotku s podpisem.“ Kývnul hlavou, vzal housku a zmizel. Jednou jsme ho po pauze nemohli najít. Hledáme, voláme. Nic. Když už jsme nevěděli, co dělat, ozvalo se „Kuku“. Stál na osvětlovací lávce, patnáct metrů nad zemí, a pozoroval nás.
Filmová rodina se Marii Poledňákové opravdu povedla
Obávaná Balášová
Na projekci ‘servisky‘ byla Marie Poledňáková úplně zničená. Pozvala kameramana Poláka na skleničku a povídá mu: „Viděl jsi někdy tak BLBEJ film?“ To, co se stalo pak, by určitě nenapsal žádný dramaturg a nezrežíroval ani sám Fellini. Na podzim, asi tak koncem října, se konala schvalovací projekce. Ta byla tehdy nutná pro každý pořad, který šel do vysílání. Sešlo se tu vedení Československé televize, šéf příslušné redakce a také jistá paní Balášová, v té době nejobávanější osoba přes věci politické. Nebo cenzor, jak chcete. Tahle paní byla pověstná právě tím, že se jí všichni autoři báli a nikdo ji ve službě neviděl ani smát se ani plakat. Chladná jako kámen. Kvůli její přísnosti se muselo předělávat několik dílů i tak angažovaného seriálu, jako bylo Třicet případů majora Zemana.
Podle vzpomínek jedné z režisérek dokonce zakázala, aby zaměstnankyně chodily do ČsT bez podprsenek, a dožadovala se, aby to bylo kontrolováno! Tomášem byla ovšem okouzlená hned od začátku. A když došlo na zmiňovaný záběr s puntíkovaným šátkem a bolavým zubem, kvůli kterému Tomáš tolik trpěl, rozbrečela se jako malé dítě. V 50. letech šéfredaktorka prestižního časopisu Svět socializmu. V 60. letech vládla tiskovému odboru všemocné strany. V době normalizace dohlíží na všechna pražská studia. A teď tu sedí a tečou jí slzy. Zlomil ji úplně prostý příběh. Bez triků, agentů a výbuchů. Se směšným rozpočtem, nad kterým by se v Hollywoodu nejspíš umlátili smíchy. A osmiletý kluk, který rok před natáčením neměl ještě ani tušení, jak se dělá film.
To nejlepší z filmu:
Miláček národa
Nakonec to byla právě tahle nenáviděná paní Balášová, kdo filmu zařídil vysílací čas na Štědrý večer po svátečních zprávách. Čas, který byl do té doby vyhrazen jen pohádkám. Marie Poledňáková prosila Dvořáka, aby film přesunul na jiný vánoční vysílací čas. Odmítl se s ní o tom bavit. Když se na Štědrý den roku 1977 objevil v televizi film Jak vytrhnout velrybě stoličku, bylo to, jako by na Annapurně spadla lavina. U Poledňáků prý vyzváněl telefon až do půlnoci. Na film se dívalo asi 87 procent lidí, kteří měli televizi. Chystala se ale ještě větší lavina. V tu chvíli už byl z větší části hotov scénář k pokračování.
Marie Poledňáková přišla v lednu do redakce a nestačila se divit. Na stole na ni čekala obrovská hromada dopisů a další stále přicházely. Diváci jí blahopřáli ke krásnému příběhu přímo od srdce. Někteří přiložili i svůj příběh nebo dáreček. Ptali se na Tomáše a prosili o další film s ním. V době, kdy ještě nebyly e-maily ani SMSky, to působilo jako mávnutí kouzelným proutkem. Dokonce za ní přijel i hajný odněkud ze Šumavy. V životě nebyl ve větším než okresním městě. Teď přijel do Prahy a na ředitelství Československé televize se dožadoval paní Poledňákové. Proto, aby jí dal bonboniéru, poděkoval a stisknul ruku.
Tomáš se stal doslova miláčkem národa. Film dostal hlavní cenu na tuzemském festivalu Zlatá Praha. Tomášova filmová maminka Jana Preissová za něj dostala Zlatého krokodýla za nejlepší ženský herecký výkon. A jaké vlastně bylo natáčení s osmiletým klukem? Vím, teď si představujete režiséra zralého na prášky a spoustu protočeného materiálu. Točil se rozhovor na Horské službě, při kterém vyjde najevo, že Vašek je Lubošův syn. Tatínek vypráví, že byl taky na Annapurně. Vašek má ve scénáři předepsáno: „Táta byl ve zvláštní expedici, zkoumali půdu pod ledovcem.“ Když tohle Marie Poledňáková vysvětlovala Tomášovi, tak vyskočil a prohlásil, že takhle mluvit nebude, protože takhle by malej kluk nikdy nemluvil. A trval na tom, že si to řekne po svém: „Táta byl ve zvláštní expedici, vrtali se v hlíně pod ledovcem.“ Je vidět, že Tomáš byl už v těch osmi letech opravdová osobnost.
Vložil: Tomáš Franke