Viníci jsou dva. Syn, který si sháněl tatínka, a velryba s bolavým zubem. Fakta a vzpomínky Tomáše Frankeho
15.08.2020
Foto: ČT
Popisek: Tomáš Holý jako Vašek a jeho bolavý zub ve slavné komedii Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku
VIDEO Pro příběh filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, který udělal z Tomáše Holého opravdovou hvězdu, se musíme vrátit zpět časem až do doby těsně poté, co se narodil. Příběh začíná neslavnými srpnovými událostmi roku 1968. V noci na 21. srpna ‘navštívily‘ naši vlast ruské tanky. A zůstaly až do roku 1990. To je známá historie.
Méně známá, o to však zajímavější historie praví, že skupina televizních techniků a hlasatelů se vzepřela moci a rozhodla se, že budou nadále pravdivě informovat obyvatelstvo, dokud to půjde. Československá televize byla tehdy roztroušená po desítkách pracovišť a malých studií po celé Praze. Dnešní mohutné televizní centrum, Kavčí hory, bylo teprve rozestavěné. Administrativa a redakce byly v Jindřišské 16. Pamětníci si jistě vzpomenou na: „Pište na známou adresu, Nad dopisy diváků, Československá televize, Jindřišská 16, tři jedničky padesát.“Hlavní studio i podstatná část technologie byly tam, kde televize u nás začínala – v Měšťanské besedě, Vladislavova 20. Zvané prostě Studio Beseda.
I ruští vojáci rádi pivo
Když bratrské armády vnikly na naše území, technici spěchali do Besedy. Ze všech přístrojů vymontovali indikační žárovky a u jističů odmontovali páčky. Zařízení tak navenek vypadalo jako mrtvé, vypnuté. Ve skutečnosti však funkční. Technici sebrali v garážích přenosový vůz a nějakou dobu z něj pirátsky vysílali. Protože hrozilo zaměření a odhalení, neustále měnili stanoviště. Kamarádi z Tesly Hloubětín jim půjčili vysílač, který právě dokončili. Shodou okolností byl určen právě na export do Sovětského svazu a veškeré nápisy na panelech byly v azbuce. To jim při jednom přesunu zachránilo krk. Na mostě je totiž chytla ruská hlídka. Chtěli vidět, co vezou. Vrchní technik jim ochotně ukázal jeden z ovládacích panelů, pak mohutné měděné žebrované chladiče na koncových elektronkách a pravil: „To je chladicí zařízení pro pivovar.“ Voják zasalutoval a za chvíli pirátský vysílač jel s vojenským doprovodem až na místo určení. I ruští vojáci mají přece rádi české pivo.
Rozestavěné Kavčí hory, Tesla Hloubětín, Zahradní město, výzkumný ústav A. S. Popova na Novodvorské a dokončovaný hotelový dům na Petřinách. Ten, který za pár let poskytne azyl tatínkovi Tomáše Holého, až se odstěhuje od rodiny. To byla improvizovaná studia. Tak byl vysílán i legendární ‘revoluční‘ díl seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde poprvé zazněla píseň Modlitba pro Martu. Marta Kubišová ve skutečnosti zpívala v ředitelně rozhlasového výzkumného ústavu na Novodvorské a za ní na plátno promítali filmové záběry, natočené v ulicích Prahy. Protože ale tehdejší videomagnetofon vážil bratru nějakých 700 kilo, dochovaly se z toho památného vysílání jen filmové záběry Alexandra Dubčeka a tanků v ulicích…
Modlitba pro Martu:
Video s autentickými záběry z roku 1968
Po práci legrace
Druhá skupina techniků se vypravila na Šumavu, na vysílač Kleť. Odtud je to jen kousek do Rakouska a do Západního Německa. Tak byl svět informován o tom, co se tu dělo. Spojkou mezi skupinami byl budoucí šéf Novy, Vladimír Železný. Na Kleť vozil materiály, natočené v ulicích Prahy, a jednou ho při tom málem zastřelili. Po takové vzpouře musel nutně následovat trest. Většina vedoucích pracovníků byla vyhozena stejně jako hlasatelky Kamila Moučková a Heda Čechová, které se vysílání účastnily. A nastala normalizace. Strana a vláda se tím ovšem zbavily spousty odborníků, schopných vést televizní vysílání. Protože lidí, kteří to dokážou, není dostatek, musí soudruzi paradoxně sáhnout i po těch, kteří nechtěli vstoupit do strany.
Tak se šéfem redakce zábavy stal Vladimír Dvořák. Ten, kterého všichni známe z Televarieté. Jako reakci na příjezd ruských tanků vyhlašuje Dvořák cyklus na téma českých dějin, aby pozvedl morálku nalomeného národa. S cyklem ale narazí, v té době dokončovaný seriál F. L. Věk měl potíže, jeho poslední díl se vůbec nesměl vysílat. Z cyklu se realizuje jen pár drobných dílek, většina inscenací skončí už ve stádiu scénáře. Od poloviny 70. let frčí pracovní tematika, vznikají seriály jako Muž na radnici, Inženýrská odysea, Plechová kavalérie nebo Žena za pultem. Některé jsou celkem slušné, jiné nuda.
Dvořák ale dobře ví, že to není to pravé ořechové. Lidi přijdou domů z práce a chtějí se hlavně pobavit a odpočinout si. A to při pohledu na práci jde jen těžko. Chce pro lidi opravdovou zábavu. Jak to ale udělat, aby do toho ti protivní cenzoři mluvili co nejméně? Oživí tedy zapadlý pořad Televarieté, přidá artisty, scénky, zahraniční hosty a spoustu legrace. Dál hledá nové téma a přemýšlí, jak co nejvíc odstavit cenzory.
Láska v každém věku
Nakonec vyhlašuje cyklus o lásce. Láska ve všech podobách, od školních let až po stáří. Podmínky toho cyklu definuje tak chytře, že je tam možné psát obecně o vztazích mezi lidmi. Musím hned poznamenat, že spoustu pořadů, vzniklých pod jeho křídly, dnes řadíme do zlatého televizního fondu. Do projektu se zapojí většina autorů i dramaturgů. Jiří Hubač píše příběh o hledání dávné lásky, Lístek do památníku, s Karlem Högerem, Blankou Waleskou a Stellou Zázvorkovou. Markéta Zinnerová zase píše seriál o rodičích a dětech, Tajemství proutěného košíku. A ještě později napíše mnohem slavnější seriál My všichni školou povinní, kde měl původně hrát i Tomáš Holý.
Vladimír Dvořák musel nakonec po několika letech odstoupit z vedoucí funkce. Nechtěl totiž vstoupit do strany. V televizi ale zůstal jako dramaturg a moderátor. A také jeho projekty ještě nějakou dobu dobíhaly. Celkem vzniklo několik desítek TV filmů a několik seriálů, zabývajících se vztahy mezi lidmi. Kolik jich bylo, to už dnes nedají dohromady snad ani historici v České televizi. Bylo jich opravdu mnoho. Díky chytře zvolenému tématu o vztazích mezi lidmi. Od poloviny 70. do poloviny 80. let je prostě zlatý věk televizních filmů se srdcem.
Vinárna:
Vladimír Dvořák a Jiřina Bohdalová v Televarieté
Od kastrolů k televizi
Do cyklu o lásce se zapojila i jedna ze začínajících režisérek. Její vlastní život by mohl klidně posloužit pro příběh Popelky 20. století. V patnácti letech měla těžkou autonehodu, proletěla tehdy ještě ne dost bezpečnostním sklem, a ještě k tomu jela několik metrů tváří po asfaltu. Několik měsíců nebylo vůbec jasné, jestli nebude doživotně znetvořená. Naštěstí to dopadlo dobře, ale zas tu byl politický škraloup – příbuzní emigrovali, a ona místo na vysokou školu šla do továrny na hrnce Napako. Ta paní umí dokonce i svářet. Pak se seznámila se svým budoucím mužem. Když spolu byli jednou večer v kavárně, přisedl si k nim seriózní pán. Při konverzaci došla řeč i na zaměstnání a ten pán jí nabídl místo asistentky režie v Československé televizi. Jmenoval se Jaroslav Dietl. Opravdu to byl on, autor slavné Nemocnice na kraji města a mnoha dalších scénářů k televizním filmům a seriálům, které se líbí dodnes. Do televize přivedl několik dramaturgických objevů, a ani tenhle rozhovor rozhodně nebyl náhodný.
Jako Popelka přešla od broušení hliníkových kastrolů k práci v televizi. Psal se rok 1961. Narodil se jim syn Petr. Vystudovala večerně dramaturgii, stala se samostatnou režisérkou a natočila několik studiových televizních inscenací. Jenže pak přišel rozvod a ona zůstala sama, s osmiletým Petrem. Když mu bylo osm let, nebylo s ním k vydržení. Vzal si mámin notes, četl jména kameramanů, osvětlovačů a herců a hledal si náhradního tatínka. „Všichni prima mužský už jsou dávno ženatí a mají své vlastní děti,“ řekla mu na to máma. Dalším problémem byly hory. Petr si hrozně moc přál jet na jarní prázdniny na hory. Máma, ještě jako asistentka, ale zrovna točila legendární televizní inscenaci Manon Lescaut, shodou okolností s Janou Preissovou v hlavní roli. Z hor nic nebylo.
Se synem Petrem při promoci na FAMU; foto archiv Marie Poledňákové
Všichni kluci maj tátu, jenom já nemám ani psa
Když pak odjeli na letní prázdniny k dědovi, přijel tam i Petrův bratranec Zdeněk. Od svého táty dostal za vysvědčení psa, přítulného pudlíka Bena. Petr chtěl taky pejska, ovšem zaměstnaná maminka mu ho nedovolila. „Všichni jedou na hory, všichni kluci maj tátu, jenom já nemám ani psa!“ zlobil se Petr. Psal se rok 1970. Ten bratranec Zdeněk byl pěkné číslo. Jednou třeba našel doma klíč od trezoru a přinesl do školy ukázat tátovu bouchačku. Což byl v době normalizace průšvih přímo grandiózní. Pistoli měl otec sice legálně, i tak ale musel úřadům vysvětlovat, jak se dostala do rukou klukovi.
Jednoho dne odjela Zdeňkova třída na školu v přírodě. Jak už to tak na školách v přírodě bývá, třída byla jako utržená ze řetězu a pořádně zlobila. A jak už to tak bývá, když chtěla mít učitelka chvíli klid, rozdala dětem papíry a vyhlásila téma výkresu: „Moje nejoblíbenější domácí zvíře“. Když pak výkresy sbírala, nestačila se divit. Na Zdeňkově výkresu byla velryba s puntíkovaným šátkem kolem hlavy. „Proč má ta velryba zavázanou hlavu?“ ptala se učitelka hloupě. Co má malý kluk odpovědět na takovou blbou otázku? Chvíli přemýšlel a řekl: „Protože ji bolí zub.“ Milovníci českého filmu teď jistě zpozorněli. Ta začínající režisérka a Zdeňkova teta se jmenovala Marie Poledňáková.
Jak vytrhnout velrybě stoličku
Tím se věci daly do pohybu. Když pak šla třída na oběd, řev v jídelně byl větší než obvykle. Zdeněk totiž stál před nastoupenou třídou, předváděl kuchařkám, jak vytrhnout velrybě stoličku, a kuchařky i děti řvaly smíchy. „Sestrojíš vodní jeřáb, dáš velrybě vagón Algeny[1], načasuješ nálož dynamitu, 3…2…1… BUM.“Stala se samostatnou režisérkou a toužila natočit svůj první celovečerní film. Mezitím tu byla polovina 70. let a Dvořákův cyklus o vztazích mezi lidmi. To byla pro ni ta správná výzva. Téma, které si vybrala, vás asi nepřekvapí: „Osamělá matka s osmiletým synem.“ Kostra příběhu byla napsána za jedno odpoledne. Čím bude Vaškova maminka? Nabízela se režisérka nebo herečka, ta je po večerech v práci. Marie Poledňáková od mládí miluje tanec. Vaškova maminka bude baletka, téměř každý večer v divadle. A čím bude tatínek? Pro inspiraci není třeba chodit daleko, někdy stačí jen k synu Petrovi do pokoje. Petr v té době četl knihu Himálajští tygřio prvních výpravách na osmitisícovky. Kniha poskytne inspiraci hned dvakrát. Jednou pro povolání tatínka-horolezce a podruhé při natáčení. Jen si vzpomeňte, co to Vašek poslouchá v rádiu.
Tomášovi filmoví rodiče Jana Preissová a František Němec; foto ČT
Tak malé dítě natáčení nevydrží
Druhým nejdůležitějším problémem je správné obsazení filmu. A o filmu, kde hlavní roli hrají děti, to platí dvojnásob. O Janě Preissové a Františku Němcovi uvažovala Marie Poledňáková už od chvíle, kdy se rozhodlo o povolání rodičů. Oba je totiž znala a také věděla, že Jana studovala balet. Horší to bylo s představitelem Vaška. Předepsala si osmiletého kluka, protože i jejímu synu Petrovi bylo osm, když jí začal shánět náhradní tatínky. Stejně dobře také věděla, že čím menší dítě, tím dřív ho natáčení přestane bavit, a bude konec. S tak malými dětmi nikdy netočila a Velryba bude jejím prvním samostatným celovečerním filmem. Na konkurs do Národního domu na Smíchově přišlo víc než 160 dětí. Z nich postupným výběrem vznikla skupinka asi 12 kluků. Tomáš Holý byl v téhle skupince nejmladší a nejdrobnější. S většími kluky a s lidmi, které neznal, se příliš nebavil.
„Tak malé dítě nemůže vydržet natáčení,“ řekla Marie a poslala ho domů spolu s dalšími šesti dětmi. Zbyla skupina pěti kluků, se kterými se budou dělat kamerové zkoušky. Netušila, že Tomáš už točil. Celé předchozí léto, od června do října, strávil na natáčení Ať žijí duchové. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Tomáš. Nemluvil, jen posunky naznačoval, že si tam zapomněl kulicha, a culil se na paní režisérku. „Vemte toho prcka zítra na kamerové zkoušky,“ houkla Marie na asistentku. Tahle náhoda navždy změnila svět českého filmu a taky měřítka televizní sledovanosti. Je velice pravděpodobné, že kdyby Marie Poledňáková nedostala tuhle výraznou osobnost, tak by asi nevznikla ani komedie století S tebou mě baví svět. Z natáčení s takhle malými dětmi měla tehdy opravdový respekt. Tomáš jí prostě připadal moc malý na tak obtížné natáčení. Dokonce zpočátku uvažovala, že by kvůli němu točila film chronologicky, víceméně v tom pořadí, jak ho pak vidíte v kině. To se v zahraničí výjimečně dělá, ale je to velmi drahé a pro filmaře dost nepraktické. Z filmů, které určitě znáte, byl chronologicky točen slavný Spielbergův E.T. Mimozemšťan a také Kramerová versus Kramer s Dustinem Hoffmanem. V obou případech právě kvůli malému dětskému herci, aby z těch záběrů na přeskáčku neměl v hlavě zmatek.
Filmoví rodiče měli jasno
V noci napadl sníh. Druhý den, na Mikuláše 1976, se konaly kamerové zkoušky. Rodiče dovezli své ratolesti na konečnou tramvaje, kam pro ně přijel minibus z Barrandova. Tomáš se mezitím vyválel v mokrém sněhu takovým způsobem, že ho dvě asistentky musely sušit. Na kamerových zkouškách byli také filmoví rodiče. Marie s každým z kluků natočila zkušební záběr. Byl to ten slavný záběr se šátkem a bolavým zubem, o kterém ještě bude řeč. Tomáš se před nimi styděl, a spletl, co se dalo. Většina lidí si myslí, že Tomáš Holý byl šoumen. Ve skutečnosti byl ale dost stydlivý a před lidmi, které neznal, se rozhodně nepředváděl. Pletl si vdát se a oženit se a vzápětí se opravoval. Když se ale rozkoukal, byl až neuvěřitelně družný a také velmi jemný a citlivý. Najednou bylo jasné, že Vaška nikdo jiný hrát nemůže. Marie se zeptala obou rodičů, kterého kluka by si přáli. „Kdybych měl některému klukovi věřit, že dělal řízky pro školníka, tak je to tenhle,“ řekl František Němec a oba si jednohlasně a bez váhání vybrali Tomáše.
Favoritem Marie Poledňákové byl Mirek Vydlák. „Už volali rodičům, ptali se, kolik měřím a vážím. Kvůli lyžákům. Jenže pak na zkouškách vybrali Tomáše. Bylo mi to tenkrát trochu líto. Ale když se na to teď, s odstupem času koukám, asi bych to nedokázal zahrát tak hezky jako Tomáš.“ Mirek si ve filmu zahrál roli spolužáka Standy, který sedí s Vaškem v první lavici a po škole spolu jedou mlékárenskou cisternou, spolu se svým náhradním tatínkem, Petrem Kostkou. Stejně jako Tomáš zahrál si i on v několika filmech. Například v Adéla ještě nevečeřela, Já už budu hodný, dědečku nebo v seriálu Pan Tau, v dílech se slůnětem. A stejně jako Tomáš, i on pověsil ve třinácti letech herectví na hřebík. Dnes se věnuje muzice.
(Pokračování v neděli 16. srpna)
Vložil: Tomáš Franke