Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co je pro historii horší? Lhaní, nebo jenom pamětnické blábolení s cílem upravovat skutečnost? Fejeton Jiřího Macků

09.08.2020
Co je pro historii horší? Lhaní, nebo jenom pamětnické blábolení s cílem upravovat skutečnost? Fejeton Jiřího Macků

Autor: repro / blog.idnes.cz

Popisek: Jan Dočekal, zastupitel Prahy 6 za Svobodné, v politickém klubu ODS

Lež má krátké nohy, záhy se unaví a je dopadena při činu. Překrucovat ovšem lze do aleluja, zvláště když někdo vytahuje vzpomínky až z nejzazších končin svých mozkových závitů, a navíc mu chybí autocenzura (o níž se rád zmiňuje v případu druhých) a hlavně oponenti. Ale prosím, když nezapomene zdůraznit, že jsou to vzpomínky ryze osobní, soukromé, jedinečné. Ne však tehdy, když paušalizované jsou vydávány za celospolečenské, a navíc všeobecně platné.

Dopustil se toho i jistý Jan Dočekal, na nic nečekal. Mimo jiných, protože nutno zdůraznit, že podobní vykladači historie nejen zjednodušené, ale také různě nasměrované, se množí v poslední době víc, než piráti na pražském magistrátu. Zmíněnému to zblajzli v kontrarevolučním magazínu Protiproud: všechno kontrarevoluční (kdysi označení pro cokoli, co ohrožovalo stabilitu společnosti, a hlavně postavení vedoucích komunistických elit) se zřejmě hodí i dnes.

Vymýváním mozků vzhůru ke komunismu!

Ale zavzpomínejme si s autorem my, kteří také leccos pamatujeme (a za sebe bych řekl, že já o dobrých dvacet let víc) a porovnávejme. V článku Autocenzura: Zase se bojíme mluvit nahlas. Za bolševika si alespoň všichni mysleli svoje vyjevil mj.:

„Všeobecné vtloukání vládnoucí ideologie do hlav začínalo od školek a trvalo po celý život. Bylo téměř povinné členství v Jiskřičkách (základní škola), pak v SSM (Socialistický svaz mládeže). V armádě byli politruci (političtí komisaři), kteří měli za úkol dbát o politickou uvědomělost vojáků. Na všech VŠ se učila jako povinný předmět Historie marxismu-leninismu a pro kluky byla povinná vojenská katedra. Pro přežití v práci se vyžadovalo členství v ROH a tak dále… Prostě výmaz mozků od narození do smrti.“

Až se sám divím, jak jsem dokázal přežít a dodnes jakžtakž fungovat s tak vymytým, vypumpovaným a otupělým mozkem. Ale pokusím se z něj přesto ještě něco vydolovat. Upozorňuji však, že jsou to nekontrarevoluční vzpomínky pouze moje, které nemíním nikomu, natož Protiproudu, vnucovat.

Proč pamětník zapírá dvě důležité organizace mládeže?

Jak to bylo v Jiskřičkách nevím, přeskočil jsem je: jeden den jsem totiž byl ještě skautem, přes noc mocensky zrušeném, a druhý již tak nějak automaticky pionýrem (to byla dětská organizace, kterou autor, těžko říct proč, ze svých vzpomínek vyřadil). Že tam dětem politikou (či čím?) vymývali mozek, nevěřte. A kdo by to vůbec činil? Protože jako dospělé vedoucí jsme měli zase ty staré známé oblíbené skautské, kde by jiné podobné přes onu symbolickou noc k dětem sehnali.

Socialistický svaz mládeže tenkrát nebyl, ten vznikl až v roce 1970. Existoval Čs. svaz mládeže, po Pionýru další klíčová organizace, která autoru z jeho řídkých vzpomínek jaksi vypadla. Členem ČSM jsem se celou dobu gymnazijního studia (Jedenáctiletka Ohradní, Praha 4, 1954-57) nestal. Nebyl v tom však žádný uvědomělý protisocialistický postoj, pouhý pubertální vzdor nelézt tam, kam bylo natvrdo všeobecně doporučováno. Ze školy mě kvůli tomu nevyhodili, jenom strašili, že nedají doporučení na vysokou, ale stejně dali.

Tam (Veterinární fakulta VŠZ, Košice, 1958-60) jsem absolvoval jenom tři semestry, aniž jsme měli jako povinný předmět historii marxismu-leninismu (ale v podstatě co vůbec zásadního mít proti studiu jakékoli historie čehokoli?). Žádná vojenská katedra tam neexistovala, i když by měla; tehdejší zavedené celostátní formy přípravy zvláště mladých mužů jako předvojenská výchova, vojenské katedry či Svazarm byly zárukou, že se stát měl v případě ohrožení na koho spolehnout. Což dnešní generace otylých pokérkovaných mamánků, nekonečných studentů s atrofovaným svalstvem, a poté z nich zformovaných praporů až pluků perspektivních filozofů, politologů a kulturních či gender pracovníků sotva zaručí.

Pod knutou politruků a zpolitizovaných odborů

Následně na vojně (15. tankový pluk, Milovice, 1960-62) jsem se – mea culpa! - podílel na zvyšování patřičné politické uvědomělosti vojska a tím na vymývání mozků bažantů, protože jsem měl u jednotky jako jediný maturitu a byl jsem tím pádem denním rozkazem jmenován do funkce pomocníka vedoucího PŠM. Toto Politické školení mužstva, konající se vždy ráno na PVS (Politickovýchovné světnici) při čtení Rudého práva a u mapy světa, bylo všeobecně oblíbené, jelikož utahanému mužstvu umožnilo dospávání, a spící mozek se dá těžko pucovat. (Jednou za čas na nás připadla služba v plukovní kuchyni, což obnášelo budíček o čtvrté, škrábání pytlů erteplí, v zimě v ledové vodě, a následně vše, co bylo kolem vaření potřeba; já si oblíbil smažení cibule, v manželství se později podobné zkušenosti náramně hodily.)

Pro následné dlouhodobé přežití v zaměstnání (1962-67 okresní noviny Rozvoj Rakovník, závodní časopis Diesel ČKD Naftové motory Smíchov a závodní časopis Přenos Tesla Strašnice, 1967-90 týdeník Gól) se více než zaplacené několikakorunové příspěvky ROH vyžadovala především zodpovědná práce, přičemž členství v odborech připadalo všem jaksi normální stejně jako ostatně i dnes, a nejen u nás. K tomu rodinná dovolená pro všechny v rekreačních zařízeních ROH, dětské prázdninové tábory zadara, pro nemocné poukazy do lázní s léčebnými kůrami i bez vymývání odborářských mozků.

Vzpomínám zvláště na celopodnikové odborářské schůze nakladatelství Olympia, na nichž se vždy otevřeně hovořilo k věci o čemkoli, bilak-nebilak, aniž někdo někoho okřikoval a bral mu slovo, i když soudruzi za předsednickým stolem se netvářili pokaždé libě. (Později v 90. letech, tedy už za rodícího se kapitalismu, kdy jsem neuváženě kývl na nabídku stát se členem redakce Denního Telegrafu, orgánu to ODS a především hlásné trouby p. prof. Klause. Tehdy jsem se na poradách – jak jsem byl zvyklý z éry socialismu – při hodnocení čísla otevřeně kriticky vyjadřoval k práci druhých, načež ti, mladí pravičáčci, na mě zírali většinou zaskočeně až uraženě. Tak jsem toho raději nechal…)

Na radnici pražské šestky rádi přepisují historii

Ale vraťme se ještě jednou ke vzpomínkám kontrarevolučního Jana Dočekala v jeho článku o bídě bývalých předlistopadových let. Ale už jenom stručně, škoda času.

„Tato rakovina prorůstala napříč celou společností. Učitelé učili věci, o kterých sami věděli, že jsou lží a nejsou založené na skutečnostech. Novináři psali články, které museli 'přizpůsobit', aby vyhovovaly režimnímu názoru. Redaktoři natáčeli zprávy víceméně jen o tom, kdo kde kdy překročil plán pětiletky a jaký si dal závazek, plnění se nikdy nekontrolovalo… Fungovala autocenzura. Každý věděl, že když vyjádří jiný názor, než je ten oficiální, tak bude mít problémy: zavřou ho, nepojede na dovolenou, nedostane rekreaci, jeho děti se nedostanou na školu, vyhodí jej z práce, bude mít zaražený profesní postup, nedostane služební byt, poukaz na auto, bude donucen k emigraci…"

Jistě, byly i takové případy, nejeden, leckdy i vlastním přičiněním postiženého. Sesypáno na jednu hromadu ovšem blbost. Jan Dočekal to zřejmě všechno zná z vlastní zkušenosti, vším si prošel a nyní zřejmě touží upravovat vzpomínky ostatních. Že by vymývání mozků naopak? Autorem ovšem není nějaký obyčejný popleta, ale zastupitel na Kolářově MČ Praha 6 („Sejměte Koněva!“) za Svobodné v Klubu ODS. Politik, jenž se místo starostí o lepší budoucnost svých voličů zabývá překydáváním minulosti.

No nic, vše. Omlouvám se, že jsem čtenářstvo zdržoval osobními korekturami, mám při podobných výronech pokaždé takové puzení. Nikomu však své vzpomínky a zážitky nevnucuji, jenom jsem chtěl trochu poopravit šíření takových, které jsou poněkud – a snad i záměrně - jednostranné, překroucené až lživé. Často poněkud otřepané trapné blábolení blábolilů.

 

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace