Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Koestler a já. Neboli Daleko od Prahy. Glosa Iva Fencla

06.08.2020
Koestler a já. Neboli Daleko od Prahy. Glosa Iva Fencla

Autor: pixabay.com

Popisek: Svět fantazie - ilustrační foto

Ať píšete glosu nebo fejeton, nesmíte v žádném případě působit moudřeji než váš vlastní čtenář. Copak o to, u mě je to lehké: jsem podle všeho hloupější, než většina z vás, takže mi u mých čtenářů projdou třeba i pokusy poučovat...

Ale řada lidí se zkrátka musí krotit. To byste se divili jak. Mnoho autorů totiž sepíše glosu či fejeton jen tak levou zadní, a stejně je to až příliš přemoudřelé. A ne snad? Och, já úplně vidím takového psavce, jak nad podobným výsledkem sedí asi jako nad nejúhlednější krtinou, když tu přichází domů manželka.

Žena: „Nazdar. A copak?“

Autor: „Ale nic. Jen... Zase jsem byl přemoudřelý, budu to muset celé přepsat. Takhle to působí, že patřím spíš mezi nelidové filozofy a génie stylistiky. Nebo ti to tak nepřipadá? Ještě takhle Arthur Koestler, já... a to jsou za chvíli všichni.“

Žena: „Což o to, pan Koestler psával... průzračně. To byl génius. Aha! A ty si myslíš, že to už dnes čtenářům vadí? Nebo... Nebo snad chceš psát pro orangutany a jiné primitivy?“

„Ale ne. A pro jaké primitivy, prosím tě? Chci psát pro normální lidi a... A nejsem žádný Arthur Koestler. Navíc... Navíc bohužel bydlíme pěkně daleko od Prahy, takže si opakovaně kladu otázku, zda vůbec lze být úspěšným publicistou - a nežít v metropoli.“

Žena: „Ale to víš, že to jde. Aby ne. Internet všechny spojil. A propojuje i město s vesnicí. Chatu či chalupu, na které se v létě zotavuješ, s redakcí přímo na Václaváku v prodejně Academia.“

Já: „Nu, snad, ženo má, máš pravdu... Ale i tak bych chtěl aspoň chvíli – a třeba ve snu – žít ve světě, kde to absolutně všem myslí o sto péro. No, řekni sama! Nebylo by to legrační, kdyby někdo rozptýlil virus, který by ze všech občanů vytvořil... Ne žádné méněcenné primitivy po kastraci mozku, ale bohabojné intelektuály. A víš co, choti? Nastíním ti, jak si to představuji.“

A zamyslil jsem se. V následující vizi jsem se pak dozajista nestal Arthurem Koestlerem, ale každopádně se KOESTLERY a mudrci stali všichni v mém okolí, přičemž úplně přestalo záležet i na tom, že s manželkou vegetujeme TAK DALEKO OD PRAHY...

2.

Šest hodin ráno, svět mudrců. Přicházím do dílny a říkám: „Zdravíčko, pánové a dámy. Nazdar, Arnošte, ahoj, Karolíno. Tak jsem včera přečetl Pipesovy Dějiny ruské revoluce, ale Figesovo Revoluční Rusko vedle toho zcela obstojí. Navíc... Figes vnímá převrat v pozdějším Sovětském svazu v rámci celých desítek let nabalených okolo a fakticky to vidí jako děje celého století. Nu, ale ke strojům.“

Karolína: „Kam se tak ženeš? Tebe ráno nezajímá internet? Hle: Filip Smoljak kandiduje proti Davidu Smoljakovi. A že prý to pomůže oběma. Co si o tom myslíš?“

„Oběma? Myslím si pravý opak. Oba to umenšilo. Bohužel. Ale nic proti nim samozřejmě nemám a rodiče si také nevybíráme. Nebo jo, Arnošte?“

Arnošt horlivě přikyvuje, zapínáme stroje. Arnošt: „To ne. A stejně je to takhle ponovu fajn, nezdá se ti? Tvůj táta byl doktor filozofie a vyrůstal jsi v docela jiném prostředí než já. A vidíš, přesto si sedneme. Jo, a tady máš ty dvě Rothovy knihy Umírající zvíře a Lidská skvrna, přečetl jsem to za večer, no, a i žena mi koukala přes rameno.

Na nás je to moc sprosté.

I tak to ovšem hodnotíme jako přínos světovému písemnictví a pohledům na život.“

Karolína od stroje: „Roth je dobrý. Ale nepovyšujme se ani nad autory typu Michaela Crichtona. Víte, já si včera konečně přečetla jeho Proud času a myslím, že je to lepší zachycení časových paradoxů, než jakého dosáhl Robert Anson Heinlein ve své slavné povídce Sám sobě v patách. Mimochodem, pánové, ta novela vznikla za války. Pánové, nezdá se vám někdy, že nebýt druhé světové... neměli bychom půl literatury?“

Arnošt: „Pravda. Pravda, Karolíno. Ostatně, jak by asi bez ní vypadalo dílo Arthura Koestlera?“ A zatímco o tom dumáme, vypínáme bezděky stroje. Vchází šéf.

Šéf již ode dveří: „Copak, copak, copak? Snad už nedřete, mládeži? No, já věděl, že ne.

Tak to se mi jen zdálo z dáli z kanclu, že už slyším rachtat stroj. Arnošte, zde máš ten Nakonečného Lexikon magie, moc jsem si včera pošmákl, padlo na to celé odpoledne. Sice už jsem to četl, ale tuhle věc je třeba přečíst pro zapamatování dvakrát.“

Já: „To by měl slyšel starý pan doktor Nakonečný, šéfe. Počkejte, brnknu mu. Milane, nazdar, ty už nespíš?“ Podávám šéfovi mobil. „Tak jsem jej zbudil. To je pan Nakonečný, šéfe. Dejte řeč.“

Zatímco šéf hovoří se zmiňovaným a znovu chválí jeho lexikon, bavím se s Karolínou a Arnoštem o mystice a Sartrovi.

Posléze nás ale šéf přerušuje a navrhuje, abychom začali dělat. „Ono trochu práce v próze šedivé každodennosti neškodí,“ dodává. „Asi jako neškodí četba filozofů a Rotha, byť je na místě prokládat velikány louskáním spisovatelů, kteří si své velikosti ani vědomi nebyli a které máme tendenci řadit spíše mezi brak. Tak třeba Maurice Leblanca, ten byl oblíbenou četbou Vladimíra Neffa. V originále.“

„Anebo takový Gastona Lerouxe,“ povídá Karolína. „Frank Heller. John Dickson Carr. Luděk Sobota.“ Stojíme u stroje a libujeme si.

3.

Ale cítím, že si nelibujete vy.

Nebo... Skutečně by se nám líbil podobný svět? Mně ne. Pod vládou stále čtoucích intelektuálů (kteří vznikli pod vlivem virózy) by možná dokonce zkolaboval. A i oddělení venkova a Prahy je nakonec lepší, vždyť všichni v metropoli žít nemohou, to by už nebylo rozdílů.

A já a Koestler?

Taky rozdíl. A šéf? Přece si musí na pracanty zařvat, to by jinak ani nebyl šéfem.

Bavit se pouze o knížkách (anebo jen filozoficky), to by se rovněž nedalo vydržet do Nakonečna.

Sporu není, že svět bývá krutý a banální, ale bez trochy praxe, manuální zručnosti a skutečných činů bychom dávno vymřeli.

 

Ivo Fencl

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace