Koestler a já. Neboli Daleko od Prahy. Glosa Iva Fencla
06.08.2020
Foto: pixabay.com
Popisek: Svět fantazie - ilustrační foto
Ať píšete glosu nebo fejeton, nesmíte v žádném případě působit moudřeji než váš vlastní čtenář. Copak o to, u mě je to lehké: jsem podle všeho hloupější, než většina z vás, takže mi u mých čtenářů projdou třeba i pokusy poučovat...
Ale řada lidí se zkrátka musí krotit. To byste se divili jak. Mnoho autorů totiž sepíše glosu či fejeton jen tak levou zadní, a stejně je to až příliš přemoudřelé. A ne snad? Och, já úplně vidím takového psavce, jak nad podobným výsledkem sedí asi jako nad nejúhlednější krtinou, když tu přichází domů manželka.
Žena: „Nazdar. A copak?“
Autor: „Ale nic. Jen... Zase jsem byl přemoudřelý, budu to muset celé přepsat. Takhle to působí, že patřím spíš mezi nelidové filozofy a génie stylistiky. Nebo ti to tak nepřipadá? Ještě takhle Arthur Koestler, já... a to jsou za chvíli všichni.“
Žena: „Což o to, pan Koestler psával... průzračně. To byl génius. Aha! A ty si myslíš, že to už dnes čtenářům vadí? Nebo... Nebo snad chceš psát pro orangutany a jiné primitivy?“
„Ale ne. A pro jaké primitivy, prosím tě? Chci psát pro normální lidi a... A nejsem žádný Arthur Koestler. Navíc... Navíc bohužel bydlíme pěkně daleko od Prahy, takže si opakovaně kladu otázku, zda vůbec lze být úspěšným publicistou - a nežít v metropoli.“
Žena: „Ale to víš, že to jde. Aby ne. Internet všechny spojil. A propojuje i město s vesnicí. Chatu či chalupu, na které se v létě zotavuješ, s redakcí přímo na Václaváku v prodejně Academia.“
Já: „Nu, snad, ženo má, máš pravdu... Ale i tak bych chtěl aspoň chvíli – a třeba ve snu – žít ve světě, kde to absolutně všem myslí o sto péro. No, řekni sama! Nebylo by to legrační, kdyby někdo rozptýlil virus, který by ze všech občanů vytvořil... Ne žádné méněcenné primitivy po kastraci mozku, ale bohabojné intelektuály. A víš co, choti? Nastíním ti, jak si to představuji.“
A zamyslil jsem se. V následující vizi jsem se pak dozajista nestal Arthurem Koestlerem, ale každopádně se KOESTLERY a mudrci stali všichni v mém okolí, přičemž úplně přestalo záležet i na tom, že s manželkou vegetujeme TAK DALEKO OD PRAHY...
2.
Šest hodin ráno, svět mudrců. Přicházím do dílny a říkám: „Zdravíčko, pánové a dámy. Nazdar, Arnošte, ahoj, Karolíno. Tak jsem včera přečetl Pipesovy Dějiny ruské revoluce, ale Figesovo Revoluční Rusko vedle toho zcela obstojí. Navíc... Figes vnímá převrat v pozdějším Sovětském svazu v rámci celých desítek let nabalených okolo a fakticky to vidí jako děje celého století. Nu, ale ke strojům.“
Karolína: „Kam se tak ženeš? Tebe ráno nezajímá internet? Hle: Filip Smoljak kandiduje proti Davidu Smoljakovi. A že prý to pomůže oběma. Co si o tom myslíš?“
„Oběma? Myslím si pravý opak. Oba to umenšilo. Bohužel. Ale nic proti nim samozřejmě nemám a rodiče si také nevybíráme. Nebo jo, Arnošte?“
Arnošt horlivě přikyvuje, zapínáme stroje. Arnošt: „To ne. A stejně je to takhle ponovu fajn, nezdá se ti? Tvůj táta byl doktor filozofie a vyrůstal jsi v docela jiném prostředí než já. A vidíš, přesto si sedneme. Jo, a tady máš ty dvě Rothovy knihy Umírající zvíře a Lidská skvrna, přečetl jsem to za večer, no, a i žena mi koukala přes rameno.
Na nás je to moc sprosté.
I tak to ovšem hodnotíme jako přínos světovému písemnictví a pohledům na život.“
Karolína od stroje: „Roth je dobrý. Ale nepovyšujme se ani nad autory typu Michaela Crichtona. Víte, já si včera konečně přečetla jeho Proud času a myslím, že je to lepší zachycení časových paradoxů, než jakého dosáhl Robert Anson Heinlein ve své slavné povídce Sám sobě v patách. Mimochodem, pánové, ta novela vznikla za války. Pánové, nezdá se vám někdy, že nebýt druhé světové... neměli bychom půl literatury?“
Arnošt: „Pravda. Pravda, Karolíno. Ostatně, jak by asi bez ní vypadalo dílo Arthura Koestlera?“ A zatímco o tom dumáme, vypínáme bezděky stroje. Vchází šéf.
Šéf již ode dveří: „Copak, copak, copak? Snad už nedřete, mládeži? No, já věděl, že ne.
Tak to se mi jen zdálo z dáli z kanclu, že už slyším rachtat stroj. Arnošte, zde máš ten Nakonečného Lexikon magie, moc jsem si včera pošmákl, padlo na to celé odpoledne. Sice už jsem to četl, ale tuhle věc je třeba přečíst pro zapamatování dvakrát.“
Já: „To by měl slyšel starý pan doktor Nakonečný, šéfe. Počkejte, brnknu mu. Milane, nazdar, ty už nespíš?“ Podávám šéfovi mobil. „Tak jsem jej zbudil. To je pan Nakonečný, šéfe. Dejte řeč.“
Zatímco šéf hovoří se zmiňovaným a znovu chválí jeho lexikon, bavím se s Karolínou a Arnoštem o mystice a Sartrovi.
Posléze nás ale šéf přerušuje a navrhuje, abychom začali dělat. „Ono trochu práce v próze šedivé každodennosti neškodí,“ dodává. „Asi jako neškodí četba filozofů a Rotha, byť je na místě prokládat velikány louskáním spisovatelů, kteří si své velikosti ani vědomi nebyli a které máme tendenci řadit spíše mezi brak. Tak třeba Maurice Leblanca, ten byl oblíbenou četbou Vladimíra Neffa. V originále.“
„Anebo takový Gastona Lerouxe,“ povídá Karolína. „Frank Heller. John Dickson Carr. Luděk Sobota.“ Stojíme u stroje a libujeme si.
3.
Ale cítím, že si nelibujete vy.
Nebo... Skutečně by se nám líbil podobný svět? Mně ne. Pod vládou stále čtoucích intelektuálů (kteří vznikli pod vlivem virózy) by možná dokonce zkolaboval. A i oddělení venkova a Prahy je nakonec lepší, vždyť všichni v metropoli žít nemohou, to by už nebylo rozdílů.
A já a Koestler?
Taky rozdíl. A šéf? Přece si musí na pracanty zařvat, to by jinak ani nebyl šéfem.
Bavit se pouze o knížkách (anebo jen filozoficky), to by se rovněž nedalo vydržet do Nakonečna.
Sporu není, že svět bývá krutý a banální, ale bez trochy praxe, manuální zručnosti a skutečných činů bychom dávno vymřeli.
Vložil: Ivo Fencl