Přežil koncentrák, pak ho zase zakázali… kvůli dopisu Brežněvovi. A tak psal a snil. Tajnosti slavných
05.08.2020
Foto: ČT
Popisek: Jan Skopeček v dokumentu České televize Neobyčejné životy
FOTO / VIDEO Hvězda seriálu Tři chlapi v chalupě a jedinečný představitel stovek dalších postav neprocházel životem lehce. V šestnácti zažil totální nasazení a nacistický koncentrák, pak si na něj pro změnu došlápla StB. Po srpnové invazi si totiž dovolil, co nikdo jiný.
Starší diváci ho milují jako Vaška Potůčka, prostředního z trojice osamělých chlapů z legendárního seriálu Jaroslava Dietla Tři chlapi v chalupě, ti mladší ho zase vnímají coby dědu Nováka z Troškových Kameňáků. Mimořádný herec a jeden z posledních představitelů své generace ztvárnil během kariéry bezmála tři sta padesát nejroztodivnějších charakterů a rázovitých postaviček. Přestože proslul hlavně v komediích, povahou byl introvert a se svým soukromím se téměř nikomu nesvěřoval, takže jen málokdo věděl, že jeho životní příběh nebyl příliš veselý. Navíc se nechlubil ani svým dalším talentem, jehož realizace se dočkal až při příležitosti svých devadesátin. „Celý život jsem psal texty a přál si, aby byly zhudebněny a staly se z nich hezké, melodické písničky. Teď se mi mé přání splnilo,“ prozradil.
Ve hře Jaroslava Dietla Nepokojné hody svaté Kateřiny – Divadlo S. K. Neumanna 1958; foto vis idu.cz / Karel Drbohlav
Opozdil se o jediný den
Narodil se 19. září 1925 v Litoměřicích do rodiny živnostníka a jeho rané mládí tvrdě poznamenala druhá světová válka. Počátkem německé okupace se rodina přestěhovala do Prahy a o tom, že je maminka Židovka, se dozvěděl až ve chvíli, kdy si začala našívat Davidovu hvězdu na oblečení. Na otcovo přání studoval obchodní akademii, současně ale tajně hrál v ochotnickém divadle. U zkoušek na konzervatoř přesto v roce 1942 neuspěl, takže musel nastoupit jako soustružník v továrně Walter Jinonice. Pak byl jako syn Židovky totálně nasazen v továrně nedaleko Stuttgartu a v říjnu 1944 odvlečen do koncentračního tábora v Klein Stein v Horním Slezsku. Poté co byl tábor rozpuštěn, museli se vězni dostat domů na vlastní pěst. Když Jan po strastiplné cestě konečně dorazil do Prahy, už tam na něj čekalo předvolání do dalšího koncentračního tábora v Osterode. Cestou ale dostal vysoké horečky a život mu zachránil herec Oldřich Nový, který jel stejným transportem. Když se po osvobození vrátil z koncentračního tábora, zjistil, že jeho tatínek předchozí den zemřel. Během války připravili nacisté o život patnáct jeho příbuzných.
Vidrholec:
Něžný komik
K milovanému herectví se dostal až po osvobození. Do prvního divadelního angažmá nastoupil v jihlavském Horáckém divadle, kde se seznámil s budoucí manželkou, o pět let starší kolegyní Věrou Tichánkovou, ‘Černou kronikou‘ z populární dětské hudební komedie Ať žijí duchové!, s níž prožil neuvěřitelných šedesát šest let. Koncem roku 1948 spolu odešli do Prahy, kde s dalšími herci spoluzakládali Divadlo Žižkov, které se vzápětí přesunulo do Libně a v roce 1951 bylo pojmenováno Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). V roce1949 se vzali a v roce 1953 se jim narodila dcera Marie. S libeňským divadlem spojil celou svoji kariéru až do oficiálního odchodu do důchodu. Byly mu svěřovány hlavně charakterní role, spojené s jemnou komikou, milovníky nehrál nikdy. I coby důchodce pak dál se svou domovskou scénou spolupracoval, pohostinsky ale působil i na dalších pražských scénách, například v Hudebním divadle Karlín, ve Strašnickém divadle a v Divadle Komedie.
S Lubomírem Lipským a Ladislavem Trojanem ve filmu Tři chlapi v chalupě; foto ČT
Naposledy s Haškem
Před kamerou se poprvé objevil v roce 1952 ve filmu Únos a od té doby jich zvládl téměř tři sta padesát. Mimo jiné si zahrál dělníka v Botostroji či lékaře posudkové komise v Dobrém vojáku švejkovi, divákům se představil jako hospodský, tajný, pacient, strážný, muž s puškou, konstruktér, četník, popelář... V jeho filmografii nechybí ani pohádky, slavné komedie či televizní seriály. Naposledy stanul před kamerou v projektu režiséra Pavla Dražana Policejní historky, natočeném podle povídek Jaroslava Haška, které zatím nebyly filmově zpracovány. I s televizí spolupracoval už od padesátých let, poprvé se objevil na obrazovce v roce 1958 jako mnich pokladní v inscenaci zázračný elixír otce Goucera a o rok později si zahrál i v historicky prvním českém seriálu Rodina Bláhova. Současně začal spolupracovat i s dabingem, jeho hlasem mluví mimo jiné například ovád Cilík ve Včelce Máje, Johan v dalším populárním animáku My z Kačerova či Blboun v Alence v říši divů. Kromě herecké profese se občas věnoval také literatuře, napsal půltucet divadelních her, například Záhadu červeného pudru, a několik rozhlasových dramatizací.
ZOO:
Dopis Brežněvovi
Tam Jana také dostihl v roce 1968 zákaz umělecké činnosti. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy totiž sepsal, co si myslí o sovětské okupaci, a jeho názor byl později otištěn a nazván Dopis Brežněvovi. Okamžitě následoval zákaz hraní ve filmech, který trval až do roku 1973. Prorazil ho až režisér Oldřich Lipský, který ho potřeboval pro natáčení filmů, navazujících na úspěšný seriál Tři chlapi v chalupě a Tři chlapi na cestách. Další trable ho nečekaně dostihly po listopadové revoluci, kdy byl pro změnu osočen ze spolupráce s komunistickou státní bezpečností a jeho jméno se objevilo na seznamu spolupracovníků. Nebezpečná fáma se prý zrodila kvůli tomu, že kdysi bydlel s manželkou na Rašínově náměstí v domě Havlů. „Ivan tam v tu dobu bydlel, ale Václav ne. A mne, představte si, osočili, že jsem estébák, který ho má za úkol sledovat. Taková nehoráznost! Proč by mě potom Havel obsadil v divadle do své hry Odcházení, kdybych byl grázl, za kterého mě označovali,“ rozčílil se v jednom rozhovoru.
Diaforus v Molièrově dramatu Zdravý nemocný – Divadlo pod Palmovkou 1999; foto vis.idu.cz / Petr Našic
Jen Troška se nebál
Kvůli křivému nařčení prý populární herec přišel i o spoustu zajímavých pracovních příležitostí. „Jedinej režisér Troška mě obsadil. Režiséři se bojí a raději mě vyškrtnou. Proč bych měl umřít s takovou kaňkou? Když vás ale vyhodí z jedoucího vlaku, tak ho nikdy nedohoníte,“ povzdychl si v roce 2005, když se rozhodl bránit soudní cestou. „Chci umřít s čistým štítem, proto jsem to hnal až sem. Inspirovala mě Jiřina Bohdalová, která podobný spor vyhrála. Já jsem nikdy žádnou spolupráci s StB nepodepsal.“ Nakonec dosáhl svého a pražský městský soud nařídil ministerstvu vnitra, aby do třiceti dnů jeho jméno ze seznamů vyškrtlo. Za své působení v divadle získal už v roce 1962 Cenu hlavního města Prahy, v roce 1995 k ní Nadace Život umělce přidala cenu Senior Prix a v roce 2017 převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Škvarky:
Problém řešil starosta
Od léta 2013 už žil v bytě v pražských Vršovicích sám, protože jeho životní láska Věra Tichánková musela být hospitalizována a 9. ledna 2014 ho opustila navždy. Stesk mu pomáhalo zahánět několik kamarádek, některá mu občas i uvařila. Trpěl problémy se sítnicí, kvůli nimž se mu výrazně zhoršil zrak, a tak mu tamní starosta zaplatil speciální lupu, aby se mohl dál věnovat své velké vášni – čtení. „Kromě víkendu mi nosí obědy pečovatelská služba a půlku si vždycky nechám na večeři. V sobotu a neděli si dojdu pro něco do samoobsluhy nebo k Číňanům. Já si nevařím, neumím to. A uklízí mi tady ve čtvrtek několik prima holek. Jedna dokonce zadarmo!“ prozradil tehdy. Rozhodla se tak prý poté, co zjistila, že byl v koncentračním táboře. Několikrát ročně ho navštěvovala dcera Marie, která žije ve Francii. „Dcera, vnučka a pravnoučata žijí v Lyonu. V Paříži žije vnuk s dalšími pravnoučaty,“ vysvětlil svoji samotu.
Při natáčení filmu Policejní historky; foto policejnihistorky.cz
Nejkrásnější dárek
K devadesátým narozeninám se konečně dočkal splnění celoživotního přání, pánové z kapely Kroky mu nabídli vydání cédéčka s písněmi, které otextuje. „Ve studiu jsme byli zrovna i v den, kdy zemřel pan Lipský. Zpráva pana Skopečka zdrtila, ale přestože jsme čekali, že druhý den se z natáčení omluví, nestalo se tak. Je to prostě neuvěřitelný profík,“ prozradil serveru super.cz David Laštovka, jehož kapela slaví úspěch se songy Michala Davida v moderních aranžích a který texty zhudebnil. „Pan Laštovka se přesně trefil i do stylu těch jednotlivých textů. Má velký cit. Ale zase, když jsou povedené texty, muselo se mu to skládat samo, že jo,“ zavtipkoval herec. Na albu nechybějí ani písničky z jeho pera v podání Kroků Michala Davida a už podle názvů textů je jasné, že měl pan Skopeček úžasný smysl pro humor – Absolutní skleróza, Škvarky, Šepoty a výkřiky. A samozřejmě na něm musela být i píseň Vidrholec, která je jakousi jeho intimní zpovědí.
Šepoty a výkřiky:
Mobil skončil v koši
V roce 2000 vydal knihu vzpomínek Jan Skopeček o sobě“ …jak jsem potkal slona, na kterou v roce 2013 navázala autobiografie Jan Skopeček o sobě. „Jsou to přímo vzorové herecké memoáry. Inteligentně se v nich prolíná profese a soukromý život, autor vybírá to podstatné a umí najít i správné detaily. A ještě něco: vše je napsáno s nadhledem a sebeironií,“ napsala o nich kritička Jana Machalická v Lidových novinách. Od devadesátin se jeho fyzická kondice začala zhoršovat, potřeboval už asistenci 24 hodin denně, a tak se přesunul do domova seniorů Slunečnice v pražských Bohnicích. A absence práce, na kterou byl celý život zvyklý, mu vzala chuť do života. Stále více se cítil opuštěný, až se jednoho dne naštval a zahodil mobilní telefon do koše s tím, že ho nepotřebuje, protože mu stejně nikdo nevolá. Přesto se snažil být společenský, rád si povídal, hlavně se ženami, a vyrážel na procházky. Skvělý herec a dramatik navždy odešel v pondělí 27. července 2020 v pražské Nemocnici na Bulovce. O týden později se s ním za rodinu a přátele rozloučila kamarádka, herečka Kateřina Macháčková, která mu přinesla na poslední cestu láhev jeho oblíbené whisky.
Vložil: Adina Janovská