Drama na jezu, ztracená psí hvězda a maminka coby zvědavá sousedka. Fakta a vzpomínky Tomáše Frankeho
02.08.2020
Foto: ČT / Olga Svobodová
Popisek: Tomáš Holý
Dva poslední filmy, v nichž si zbožňovaná dětská hvězda zahrála, byly natáčeny téměř současně, a tak se sladění práce obou štábů proměnilo v úkol pro absolventa 'vyšší dívčí'. Oba projekty měly prázdninovou tematiku, Tomášovi ale už bylo tehdy čtrnáct, takže měl klučičích zážitků tak akorát. A jak bývá u filmu nepsaným pravidlem, ani zrod Prázdnin pro psa se neobešel bez úkolů, hodných kouzelníka, nečekaných změn a průšvihů jen pro otrlé. Jak na ně vzpomíná tehdy začínající režisérka Jaroslava Vošmiková? (Pokračování ze soboty 1. srpna)
Uvolnění dětských herců ze školy zřejmě nebyl problém, v roce 1980 byla spartakiáda, a to se vždy využívaly pražské školy pro ubytování cvičenců. Takže se dá předpokládat, že klasifikace byla toho roku uzavřena o něco dříve. Krátce před natáčením mně Tomáš Holý pohnutým hlasem oznámil, že se jeho milovaný Alton ztratil. Byla jsem zoufalá. O to větší byla má radost, když o pár dní později veselým hlasem volal, že se pes našel na inzerát. Bylo to pro mne stejně neuvěřitelné jako to, že se ztratil.
Takže filmování začalo skutečně 20. května 1980. Všechny záběry, ve kterých je Tomáš, musely být natočeny do 15. července, protože od 16. 7. už pracoval na třetím pokračování trilogie Václava Gajera Za trnkovým keřem. Další nabité prázdniny. Pokračovalo se záběry bez Tomáše, natáčení skončilo 8. srpna 1980 a koncem září byly na řadě ještě postsynchrony.
Tomáš s režisérkou Jaroslavou Vošmikovou a atletickou legendou Emilem Zátopkem na Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují; foto archiv Tomáše Franke
Trenérka bez honoráře
Úvodní část filmu je točená v Praze, v ulici U Rajské zahrady. Zde stojí dům, kde Mrázovi bydlí. Na přechodu, přibližně uprostřed velmi skloněné ulice, Petrova maminka obdivuje nabourané auto. Ta kachlíkovaná stěna, kolem níž nahánějí psa s klíči, není ničím jiným než Domem odborových svazů. Benzínová pumpa, kolem které Blek s klíči utíká, je v ulici dodnes a objeví se také v televizní komedii s Josefem Dvořákem Dívka světových parametrů. Na moment se v záběru objeví i Tomášova maminka Marie, jako jedna ze dvou zvědavých sousedek, které hon na psa pozorují z okna. Účastnila se natáčení nejen jako Tomášův doprovod, ale hlavně jako trenérka psa Altona. Alton byl placen jako rekvizita, a ona placena nebyla! Jaroslava Vošmiková se s ní i s Tomášem během natáčení tak spřátelila, že z toho v obou případech vzniklo přátelství na celý život.
Pražský byt Mrázových byl zčásti natočen v nejvyšším patře domu, ze kterého vycházejí, a zčásti v ateliéru. Tomášův pokoj byl skutečný. Ve scéně, v níž stojí v okně a láká holuba, opravdu stál v okně v nejvyšším patře. Venku, asi tak o půl patra níž, ale byla plošina, která se používá na opravy fasád. Takže kdyby přece jen vypadl, neletěl by až dolů, ale jen malý kousek na plošinu pod oknem. Tomášova maminka i tak umírala strachy. Ještěže netušila, co ji za necelých deset let čeká. Černý čtverec na domě vzadu na konci ulice není ničím jiným než slavnou filmovou garáží z filmu Vrchní, prchni!, kde stěrače stírají, ostřikovače stříkají a klakson troubí. Natáčelo se tam o několik měsíců dřív.
Dala mu ruma, vole
Udělat nabourané auto také nebylo úplně triviální. Muselo vypadat dost pomačkaně, a přesto zůstat pojízdné. Bylo tedy nutné vyhnout se ničení nosných částí karosérie, třeba sloupků dveří a podobně, aby se i s tak pomačkaným autem dalo jezdit po silnici. Požadavek zněl, že nesmí být příliš otlučený lak, tak rekvizitáři obalili potřebná místa nějakou plstí, a pak do nich mlátili palicemi.
Když se točil záběr u plotu, kde se parta dětí posmívá psovi, že je plešteriér, stalo se, že jeden z kluků tu větu stále kazil a nemohl se chytnout role. Ten peš je plesteriér, ten pleš je pesteriér a tak. Byl to jeden z jeho prvních záběrů v životě. Tak se nemůžete divit, že byl nervózní. Čas při natáčení je vzácný a Barbara musela situaci rychle řešit. A tak kluka odvedla na chvíli stranou, v domě mu nalila úplně obyčejnou žlutou limonádu a povídá mu: „Tumáš. Dej si rum. To ti pomůže.“ Za chvíli se vrátil k ostatním a nejstarší Pavel se ho zeptal. „Co ti chtěla?“ „Dala mi ruma, vole,“ odpověděl Roman a všichni se tomu zasmáli. Když se rozjela kamera, Roman následující hodinu nezkazil ani jeden záběr a udržel krok i se zkušenějším Tomášem.
Jsou určitá pravidla pro natáčení s dětmi. Když mu něco nejde, je nejlepší odvést jeho pozornost někam úplně jinam. Třeba vydávat obyčejnou limonádu za rum. Je to mnohem účinnější, než mu dát třeba najevo, že něco zkazilo, nebo ho nějak ke správnému výsledku tlačit. S dětmi je nejlepší pracovat, aby měly pocit, že natáčení je tak trošku hra. Pokud byste zejména malým dětem dali najevo přílišnou nespokojenost, také byste mohli pro ten den skončit. Malé dítě například odběhne k mamince, a je konec. Takže když natáčíte s dětmi, musíte být tak trochu psycholog a vědět, jak je vést správným směrem, a spíš je povzbudit, když jim to nejde. Samozřejmě ve filmu musíte mít to, co potřebujete, což je pochopitelně někdy složité, a proto někteří režiséři neradi pracují s dětmi.
Když je dětí na place hodně, je výhodou, když je mezi nimi někdo zkušený, kdo už má pár filmů za sebou a ví, jak se co dělá. Tak jako já měla Tomáše. S dětmi, hlavně se začátečníky, je dobré vytvořit takovou atmosféru, aby je to bavilo. Anebo si na ně vymyslet nějaké triky. Chcete zamyšlené dítě? Dejte mu z hlavy spočítat nějaký matematický příklad. A zamyšlený výraz je tady. Já s dětmi pracuji velmi ráda. Líbí se mi jejich hravá energie, jejich zvědavost a někdy člověka také inspirují.
Geniální paměť
S Tomášem jsem měla opravdu štěstí. Byl nejen geniální, ale taky měl rád legraci, rád bavil kamarády i dospělé. A přitom byl při natáčení absolutně profesionální. Přestože jsem měla několik nezkušených dětí před kamerou, a k tomu ještě náročné záběry se psem, podařilo se ušetřit studiu milion a neprotočila jsem ani všechen přidělený negativ. I děti jsou schopné ucelenějšího hereckého projevu. S Tomášem jsem měla zábavu i já, protože byl opravdu rozený bavič. Rád si dialog obohacoval svými vtipnými dodatky.
Také mě překvapil, jakou měl geniální paměť. Měli jsme tam pár obtížných záběrů. V jednom z nich měl něco říct, pak se otočit, popojít přesně na místo, kde ho kameraman zaostří, pak něco řekne dědovi, pak zas odběhne jinam a zase něco řekne. Když natáčíte takovýhle složitý dynamický záběr, nemůže si herec chodit, kam se mu zachce. Kameraman musí vědět, co se bude dít, aby vás udržel v záběru. Herec si často musí pamatovat značky, aby měl kameraman záběr ostrý. Filmová kamera nemá automatické zaostřování, jako má vaše videokamera. Ostří se ručně. Takže herci se můžou pohybovat jen v určitých vzdálenostech od ní. Hlavně když jsou blízko.
Vysvětluji tedy Tomášovi, jak záběr bude vypadat a jak se při něm má pohybovat a chovat. Tomáš ale kouká jinam. Co dělají kluci… Povídám: „Maruško, podívej, ten kluk mě vůbec neposlouchá.“ „Jo? Tak si ho vyzkoušej,“ odpoví mi maminka. Zavolám tedy „Zkouška!“ a děláme zkoušku záběru. Štáb je na svých místech, kameraman pozoruje záběr v hledáčku, jestli je to v pořádku. Jako by se jelo naostro, jen film v kameře stojí. Přesně! Tomáš to udělal bez chybičky tak, jak jsem vysvětlovala, i když předtím koukal, kde co lítá. On měl totiž opravdu úžasnou sluchovou paměť. Když jsme pak o tom mluvili s Maruškou, řekla mi, že se Tomáš doma ani moc neučí. Většinou mu stačilo, když slyšel výklad ve škole. A dokonce mu stačilo, když to slyšel jednou.
Dětská parta z filmu Prázdniny pro psa; foto Facebook
Mistr improvizace
Tomáš s oblibou improvizoval, ale vždycky to bylo legrační a k věci. Když běželi s filmovým dědou za Blekem, a měl říct: „Hele dědo Plavec!“, tak si přidal: „A to jeho UFO!“ Když tohle řekl o Plavcovu traktůrku, dostal filmový dostal záchvat smíchu a museli záběr opakovat. V záběru na poli, kde pozorují Drtikola, jak trousí zrní, Monika říká Tomášovi, že hlásí v kanceláři čísla aut, která sypou po cestě zrní. Ve scénáři má Tomáš předepsanou celkem nevinnou větu o tom, že žalovat se nemá. V ostrém záběru ale vypálil: „To nejste žádná hospodářská hlídka, ale parta práskačů!“ Barbara potom musela u schvalování tu větu obhajovat před tehdejšími cenzory. Naštěstí prošla.
Psa Altona na natáčení pokousala kočka, která se bála o svá koťata. Tomáš mu pak říkal: „To jseš loveckej pes, když se bojíš kočky? Udělal jsi mi pěknou vostudu…“ A jeho život byl jednou i v ohrožení, držela ho v zubech velká doga, která si ve filmu taky zahrála. Kdyby jí někdo ze štábu nedal ránu do čela, kdoví, jestli by Alton vyvázl živý.
Psí kaskadér
Nejzajímavější částí natáčení byly bezesporu záběry s autem. Tomáš si tyhle technické záběry užíval, štáb už méně. Vše se muselo pečlivě připravit a nazkoušet. A natočit na první dobrou. Měli jen jeden pokus, jedno auto. Kdyby ho rozbili jiným způsobem, než bylo v plánu, byl by to problém. V autě se střídal kaskadér (v záběrech, kde se bouralo) s dědou a Tomášem (v záběrech, kde se jen jezdilo). Když se měl točit záběr, kde kaskadér nabourá do boudy se psem, viděla jsem na Tomášovi, že má strach o Altona, aby se mu něco nestalo. Kaskadér s kameramanem to samozřejmě několikrát nacvičili s prázdnou boudou, aby do ní správně vrazil, ale ne moc silně. A pak se to jelo na ostro. Dost jsme se báli, aby se mu nic nestalo, vzpomínají kluci.
Alton letěl asi dva metry vzduchem, ale naštěstí se mu nic nestalo. Během natáčení Tomáš úzkostlivě pozoroval boudu se psem, ale jako opravdový profesionál neřekl nic, aby záběr nepokazil, a nechal nás to natočit. Ale když byl záběr hotový, přišel za mnou a s úlevou, ale naprostou vážností mi řekl: „Tedy režisérko, kdyby se bejvalo tomu psovi něco stalo, tak jsem ti s tou rolí praštil!“
Tomáš se samozřejmě zajímal o práci filmového kaskadéra a nakonec ho přemluvil, aby mohl sedět při nějakém vyloženě kaskadérském záběru vedle něj. Paní režisérka a maminka byly proti, ale kaskadér je ujistil, že se nemůže nic stát. Až uvidíte záběr, kde nabourají do prasečího chlívku, dívejte se pozorně. Tomáš sedí na sedadle spolujezdce. Všechny demoliční záběry se stihly za jeden den. Jen záběr, kde Alton počůrá košík s houbami, se točil následující ráno. A jak ho to naučili? Marie Holá řekla, ať štáb na ráno připraví košík s houbami, že Alton počůrá první věc, kterou uvidí. Ráno si vzala Altona k sobě do domu, kde bydleli filmový děda a babička. A když se rozjela kamera, tak ho vypustila ven. Altonovi se po noci chtělo moc čůrat, tak vyběhl a počůral košík s houbami. A ještě si zahrabal.
V záběru, kde pes nese mrtvou slepici, museli sehnat jiného psa. Alton byl vychovaný, že lidem ani zvířatům nesmí ubližovat, takže když měl sebrat kostičku starému pánovi, museli použít filmovou atrapu, protože skutečnou kost odmítal ukrást. Navíc skutečná kost pro něj byla jídlo, a ne 'aportíček'. Možná jste si všimli, že měl problém atrapu uchopit, rekvizitáři totiž neudělali kost z plastu, ale ze sádry. Přesto záběr dohrál a nezkazil a v křoví pak už jí za odměnu skutečné stehýnko.
Druhého psa, Césara, kterého Petr dostane na konci filmu za vysvědčení, hraje také Tomášův Alton, jen mu vyměnili šňůru a obojek. Jenže Barbara potřebovala, aby po Tomášovi trochu vyjel, jako že je cizí a nezná ho. Jak to ale udělat? Barbara poradila Tomášovi, aby ho nenápadně druhou rukou štípl do volné kůže za krkem. „Ne, to neudělám!“ bránil se Tomáš. „Altůnku, to ti neudělám!“řekl pejskovi. Udělal to teprve, až když mu to přikázala máma. Vysvětlila mu: „Tomáši, podívej, celý štáb na tebe čeká. Natočit se to musí.“ Následující záběr, kde Tomáš klečí u psa s naprosto zničeným výrazem a slzami v očích, to je čistá pravda. Bylo mu líto, že mu musel trochu ublížit. Když se pak zastavila kamera, objal Altona a se slzami v očích se mu omlouval.
Malý zachránce
Štáb během natáčení bydlel na ubytovně Rybářského svazu přímo pod Karlštejnem, dnes je z ní prvotřídní penzion. Odtud každý den jezdili na různá filmová místa a dětští herci chodili mlsat dobroty pro turisty do stánků pod Karlštejnem. Tam už tehdy měli dobré hranolky v sáčku s napichovátkem. Takové, jako měli později od půlky 80. let v Arbatu, na pěší zóně v centru Prahy. Ubytovna byla na opačném břehu Berounky než stánky, a protože přes lávku to byl kus cesty, někdy chodili přes jez. Monika Kvasničková se kamarádila víc s kluky, než aby si hrála s panenkami. Lezla s nimi i po stromech, a když kluci šli přes jez, tak u toho nemohla chybět. Jednou se v půlce zastavila a rozhlédla se na obě strany, a když viděla, jak je to na oba břehy daleko, ztratila jistotu a… sletěla tam. Spadla rovnou do té prohlubně, kde se voda točí.
„To je po mně,“ řekla si. Když začala přemýšlet, že se asi utopí, objevil se nad ní stín jako anděl. A pak najednou hup, stín dostal podobu a jméno. Tomáš tam pro ni skočil a pomohl jí nad vodu. Byla to okamžitá reakce, jakmile zjistil, že chybí, a díky tomu to Monika odnesla jen leknutím. Určitě to nebylo jednoduché a nejspíš i riskantní, vzhledem k tomu, jak byl drobný. Byl o dva roky starší než Monika, když jdou ale ve filmu vedle sebe (třeba v uličce se zrním), je vidět, že jsou zhruba stejně velcí.
S filmovým dědou Bohumilem Vávrou a Altonem; foto FSB / Josef Vítek
Historka má ještě pokračování. Za moment potom přišla Barbara. Monika tam nebyla, nejspíš se šla usušit. Když uviděla Tomáše mokrého, povídá mu: „Tomáši, jak to, že jsi tak mokrý? Co jsi dělal?“ Odpověděl: „Totiž, režisérko, psa unášel proud… tak jsem ho šel zachránit.“ Úplně mi tenkrát vstaly vlasy hrůzou na hlavě při pomyšlení, že jsme mohli buď ztratit psa, nebo ještě hůř, že se nám mohl utopit Tomáš! Ani jsem nechtěla domyslet, co všechno se mohlo stát. Jen jsem v ten moment poděkovala pánubohu. V řece byl totiž proud a nikdo nevěděl, jaká tam byla hloubka. A kdybych slyšela, že tam spadla taky Monika, tak už by mě snad ranila mrtvice. Nejhorší je, když se při natáčení stane nějaká nehoda. To bych tedy nikomu nepřála. A důrazně jsem mu řekla, že nesmí psovi házet míčky tak blízko u řeky.
Tomáš jí chytře zatajil, že Monika spadla pod jez, aby se nenervovala. V říjnu 2015 uspořádal můj kamarád setkání v Krásné Lípě a paní režisérka se tam poprvé od premiéry znovu setkala se svou dětskou partou. Teprve až tady se dozvěděla, že to nebyl pes, kdo spadl do řeky, ale Monika. A představte si, že drtivá většina Tomášových spolužáků a kamarádů donedávna netušila, že jako kluk zachránil někomu život. Dokonce i jeho vlastní táta se to dozvěděl až nedávno. Tak skromný byl, nikomu se tím nechlubil, ani svým blízkým!
Starostlivá chůva
Přesvědčili jsme se, že hraní ve filmu někdy bolí. Tomáš dostal výprask od filmové babičky, ale šlo mu víc o to, ochránit před metlou svého pejska. Všimněte si, jak ho chrání a po výprasku chlácholí. Představitel Jardy měl zase panem Plavcem ve filmu pěkně bolestivě vykroucené ucho. Samozřejmě scény se musely natočit, ale nemám ráda, když je tam něco takového, co není dětem příjemné, nebo je dokonce bolí. A tak mne velmi potěšilo, když jsem po letech dostala dopis od mých dětských herců, že na natáčení Prázdnin vzpomínají jako na své nejkrásnější prázdniny.
Na natáčení přijeli podívat rodiče jednoho z kluků a přivezli s sebou jeho pětiletého brášku Vlastíka. A představte si, Tomáš se k němu choval přesně tak jako tenkrát k Maličkému ve filmu Ať žijí duchové. Když nikdo z party neměl záběr, chodili spolu po vesnici, kde se točilo. Někdo z větších kluků řekl: „Necháme ho tady, pletl by se nám tam.“ Tomáš to uslyšel a povídá: „Ne, vezmem ho s sebou, já na něj dám pozor.“ A jak řekl, tak se také stalo.
Tomáš s malým Vlastíkem; foto archiv Tomáše Franke
„Tomáš měl naprosto úžasnou povahu. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval, nebo dokonce nezneužíval toho, že je ,známější‘ než většina dospělých herců, kteří tam s námi hráli. Naopak, byl velmi přátelský a dokázal si vážit práce druhých a bavil se s každým. I s osvětlovači a rekvizitáři. Když nestál před kamerou, byl ho obvykle plný plac. Choval se velice hezky k menším dětem a měl to, čemu se dnes říká emoční inteligence. To znamená, že si dokázal představit, vcítit se do toho, co si myslí druhý. I když ten druhý třeba otravoval s autogramem ve chvíli, kdy se mu to moc nehodilo. I tak se ho snažil nezarmoutit,“ řekla mi Monika. „Natáčení s Tomášem mne poznamenalo na celý život.“
Možná právě tahle Tomášova schopnost vcítit se do toho, co si myslí druhý, stojí za jeho jedinečností před kamerou. Dokázal se prostě vcítit i do myšlení svých postav. A o tom to je. „Většinou mi režisér vysvětlí, o čem záběr je, a najednou to do mě vjede. A dost často si něco přidám, nebo uberu, úplně si představím, jak bych se v té situaci zachoval,“ vyxsvětlil o rok dřív v jednom velkém rozhovoru.
Kovboj neprošel
Tomášovo chování před kamerou i mimo ni mělo ještě jednoho velmi pozorného pozorovatele, paní režisérku. Když natáčení skončilo, znovu se sešla s autorem scénáře Antonínem Mášou, vyprávěla mu o Tomášových vlastnostech a své postřehy z natáčení. A Máša jí za několik měsíců přinesl další scénář. Jmenoval se Bouda na strýčka. Nebylo to přímé pokračování Prázdnin, spíš hodně volné. Hlavní role byla napsaná na tělo Tomášovi a jeho vlastnostem. Měl tam mít malého brášku. Tím měl být právě malý Vlastík, o kterého se během natáčení tak vzorně staral. A také se to točilo kolem psa. Jenže… studiu se pokračování nehodilo, takže ho odmítli. Scénář se dochoval a Barbara ho stále má včetně práv k natočení. A vážně uvažuje, že ho po letech přece jen natočí.
Po natočení posledního záběru byla oslava – dotočná. Bylo to v Mníšku pod Brdy, v oblíbeném motorestu Jindry Bílka. Rekvizitář vyrobil pro Altona velikého slavnostního motýlka na krk. Odjížděli jsme s Bílkem tou jeho Škodou 1203, kterou se tehdy jelo na ranč a po pár minutách Maruška vykřikla: „Proboha, kde je pes?!“ Otočili jsme to a jeli zpátky. Maruška zabědovala: „Jestli Alton chytne stopu, tak už ho nikdy nenajdeme.“ Když jsme přijeli k motorestu, seděl na schůdku před zavřenými dveřmi restaurace Alton s motýlkem pod krkem a věrně na nás čekal. Určitě si tehdy myslel něco o psím životě.
Během postsynchronů se stal obrovský malér. Tragicky se zabil Jiří Hrzán, představitel tatínka. Za ne úplně vyjasněných okolností spadl 22. září z římsy v 5. patře a po dvou dnech svým zraněním podlehl. Zbývalo namluvit pár vět, dialog na dvoře, v němž se řeší, kdo rozbil auto. Namluvil je za něj herec Vladimír Hrabánek ze Semaforu, a tak perfektně, že to většina lidí ani nepoznala. I zde se tradují nepřesnosti, že prý pan Hrabánek mluví celý film od desáté minuty dál. Není to pravda, zbývala jedna nebo dvě smyčky.
Nakonec Tomáš nelitoval, že se nechal přemluvit k natáčení. Když končilo, řekl: „Tak hele, režisérko, ještě s tebou natočím tu kovbojku a končím.“ Barbara, inspirovaná rančem, Hospodářem, místními chlapy kovboji a také Tomášem, se totiž rozhodla natočit kovbojku pro děti. Byly dokonce dva náměty, jeden od pana Čvančary a druhý od spolužačky z FAMU Daniely Fišerové. V hlavních rolích Tomáš Holý a dcera Barborka Vošmiková. Jenže když to přednesla vedení studia, dostalo se jí této odpovědi: „Víte, že Ronald Reagan byl kovboj, paní Vošmiková?“ „Pokud vím, tak Ronald Reagan je prezident Spojených států amerických.“ „To ano, ale byl to kovboj.“ Takže kvůli tomu, že tehdejší nepřítel státu číslo jedna si kdysi zahrál v kovbojce, se žádná kovbojka netočila. Úžasná logika. Mohli jsme mít dva další zajímavé filmy s Tomášem Holým, a kvůli hrstce hlupáků je nemáme.
Tomáš Franke
Vložil: Tomáš Franke