Top předsedkyně Markéta na tenkém ledu. Film o prvním muži státu a vzpomínka na jeho první dámu. Co zaujalo Jiřího Macků
29.07.2020
Foto: Facebook (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Markéta Pekarová Adamová, předsedkyně TOP 09, ve výšinách, kde se cítí dobře
Ta hromadící se nervozita už je cítit, jako když se někde v mořských dálavách, vyprovokovaná třením pevninských desek, formuje obří vlna, hrozící co nevidět smést vše dosavadní. Mimoděk jsem si v této souvislosti připomněl již dost starou poutavou knížku Času je málo a voda stoupá pojednávající o dramatické záchraně zvířátek v deštných pralesích Surinamu, protože její název by mohl dnes stejně tak dobře posloužit i pro humorně-dramatické pojednání o překotné snaze záchrany straniček v politickém pralesu Česka.
Špatný konec prý odvrátí jednota opozice. Aktuální Johankou, jež zvedla prapor vzdoru, je jistá Markétka, snažící se zamezit ´tomu, aby stát reálně řídil ďábelský koktejl marketérů, věštkyní a především byznysových zájmů premiéra Babiše´ (sic!), vidouce přitom cestu (ale to vlastně kdekdo) v top integraci pravicových stran. A dále z její vlastní hlavy: „TOP 09 je ze své podstaty nepopulistická, zvyklá říkat i nepříjemné skutečnosti a dělat i nepopulární rozhodnutí, pokud jsou nutná. Naši voliči jsou náročnější, nenechají se opít rohlíkem a ani koblihou.“
Zvolena předsedkyní, je ´v topu´, jak za chvíli uvidíte
Někdo má rád vdolky, někdo koblihy
Naši voliči… Rozumím tomu podobenství, ti jejich na tom prostě nejsou jako onen nenáročný inteligenčně zaostalý a tím pádem politicky nevyspělý převážně vesnický důchodcovský top póvl (takové sešlosti se snad ani nedá říkat elektorát!), každé ráno se cpoucí suchou koblihou a večer dtto kosteleckými párky z vodňanského kuřecího separátu s výrazným podílem čínské soji a polské soli.
Komentářů netřeba
Jenom nevím, jestli si paní předsedkyně svá slova nadšení z úrovně vlastního voličstva dobře uvážila. Tomu, že ti jejich se nenechají opít koblihou, rozumím, i když koblihu jako voliče konkurence považuji za označení poněkud nevtipné. Ale v rámci zvedajícího se bezohledného předvolebního boje, demokraticky proč ne. Jenže co ty nešťastné rohlíky? Myslí si snad, že touto nedomyšlenou připomínkou ausgerechnet paní Miroslavu Němcovou získá na svou top stranu?
A s náročnými voliči...
No, začala Markéta integrovat pěkně zvostra, přímo od Pekara. Vlastně od Adama…
Vzpomínka malá, ale přesto stojí za zmínku
A taky stará, už tři desetiletí, na zcela letmá setkání s jednou obdivuhodnou dámou, o níž by možná v současnosti ani nešla řeč, kdyby právě nešel film o jednom muži, jejím muži, do jehož manželského života ovšem vedle dámy první patřily i druhé.
Začátkem roku 1990 jsme se oba pracovně přestěhovali do domů, z nichž jsme si – hodně obrazně řečeno – přes Vltavu vzájemně hleděli do oken. Já z rohového na Smetanově nábřeží 18, paní Olga, do té doby obyčejná občanka, z Pražského hradu. Párkrát jsem ji poté potkal u Novotného lávky někdy kolem šesté, kdy nám oběma končil pracovní den: mně jako redaktora týdeníku Evropa&my, jí jako první dámy. To už měla za sebou dláždění hradního nádvoří s odmítnutou nabídkou služebních bavoráků, v nohách příkrou Nerudovu ulici a po Malostranském náměstí i Karlův most. U Novotného lávky určitě pokaždé hodila letmý pohled směrem k Anenské ulici, kudy kdysi chodívala do Divadla Na zábradlí, v němž se jako uvaděčka zkraje 60. let seznámila s jedním o tři roky mladším dramatikem.
Paní Olga Havlová. Foto Facebook Nadace Olgy Havlové / Ondřej Němec
Právě tam na chodníku jsem ji párkrát zahlédl, a když se s ní v davu turistů jednou málem srazil, už nezbylo než pozdravit a omluvit se. Pousmála se, což jsem si drze vysvětlil jako přikývnutí ke společné cestě životem po nábřeží až k Národnímu divadlu. Za tu chvíli jsem ji sotva stačil říct, jak jsem přesně rok předtím u nich zazvonil s podpisem Několika vět. Usmála se podruhé, chápavě, ale nějak smutně a už zase mlčela. Nic z hradního zákulisí jsem se nedozvěděl, protože jsem ani neměl odvahu se ptát.
Od setkání plynulo rovných třicet let, vyplněných úspěšným budováním bezohledného kapitalismu a deformováním charakterů. Havlovi už tady nejsou, sečteno a podtrženo, dohromady let dokonce třiatřicet. Díky filmu o prvním českém prezidentu si dnes můžeme připomenout i první dámu paní Olgu. Tak jsem se, s dovolením, taky s troškou přidal…
Vložil: Jiří Macků