Prachař přiznal, že to má v hlavě nějak pomotané. A stálá práce není nic pro něj. Přečetli jsme
25.07.2020
Foto: FTV Prima
Popisek: Jakub Prachař v Show Jana Krause
Patří k těm, kteří už delší dobu plní stránky bulváru. Rozchod rodičů, dvě svatby s bulvární hvězdičkou, rozvod, vztah s modelkou, je toho plno. V rozhovoru pro MF Dnes se ale Jakub Prachař projevil jako překvapivý pohodář, který i zkoušky na DAMU nechával na poslední chvíli.
Jakub a jeho herecká famílie vždy patřili k význačným fanouškům Slávie. Na tu chodili i nyní, když byl počet diváků výrazně omezen. „Při zápase proti Plzni byl otec ze všech nejhlasitější, v prázdném Edenu pojal pocit, že je konečně slyšet. Takže jsme se okamžitě stali středem pozornosti, což nevím, jestli bylo úplně v pořádku. Na tribunách posedávali jen lidi, kteří si tady platí drahé skyboxy, a měli k výkonu mého otce poněkud odměřený postoj. Jeho to ovšem nezarazilo, ale naopak povzbudilo,“ vyprávěl Jakub a dodal: „Křičel velice spisovně, ale taky velice nahlas. Teď už vím, k čemu je dobrý velký prostor Národního divadla – herec si tam vycvičí hlas a v době koronakrize může tohle umění na fotbale náležitě zhodnotit. Na příští zápas si chtěl táta dokonce vzít saxofon a mě nutil, abych přinesl svoje bubny, což by byla ostuda ještě větší. Naštěstí na to nedošlo.“
Jakub s otcem Davidem nevynechají téměř žádný zápas své milované Slávie; foto Instagram
Místo hraní fotbal
Jakubův děda, táta i máma jsou herci, on sám se ale do herectví nijak extra nehnal. „Zase tak jisté to nebylo. Chodil jsem na gympl, a když si spolužáci dávali přihlášky na vysoké školy, já nevěděl, co budu dělat, popravdě řečeno jsem neměl žádnou vyhraněnou touhu. Když někomu šla matika, tak šel na ekonomku, jiný na matfyz, ti to měli s rozhodováním jednodušší,“ prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes s tím, že sám sebe nepovažoval za výrazný talent na cokoliv.
„Vlastně mi nic moc nešlo. Nejvíc mě bavilo, když odpadla nějaká hodina a mohl jsem jít hrát fotbal. Na jiné zásadní věci si tolik nevzpomínám. Občas jsem sice něco malého točil, ale o budoucnosti jsem neměl žádnou představu. Dělal jsem tedy zkoušky na nějaká evropská studia do Brna. Potom jsem si dal přihlášku na činohru na DAMU, jenže jsem se vykašlal na to, co jsem se měl ke zkouškám naučit, nějaký monolog a báseň. Všechno totiž nechávám na poslední chvíli,“ přiznal. Nakonec se na poslední chvíli přihlásil na katedru loutkoherectví a alternativního divadla. „Zase jsem se na to vykašlal. Až noc předtím jsem se něco učil, protože už by bylo hodně trapné, kdybych se znovu nedostavil.“
S Markem Taclíkem v divadle La Fabrika, v inscenaci Petra Kolečka Padesátka o mužích, horách, běžkách, rumu, ženách a jednom malém zapomenutém tajemství; foto lafabrika.cz
Stálé zaměstnání ho neláká
Ve stálém divadelním angažmá zatím nebyl, protože má rád svobodu. „To mě nikdy nelákalo, do angažmá jsem nechtěl a ani bych to neuměl. Taky je pravda, že jsem žádnou nabídku na stálé angažmá od nikoho nedostal. Trochu jsem hostoval ve Vinohradském divadle a jednou i ve Stavovském, ale mě spíš bavilo autorské divadlo. Dělal jsem ho se Skutry a s Rosťou Novákem, který má teď Cirk La Putyka. Až na tři výjimky jsem ani nikdy nehrál klasickou hru,“ přiznal.
Zato ho v poslední době můžeme často vidět v televizi jako moderátora. „Nedělám nic, co mě nebaví, to bych do toho nešel. Samozřejmě mi to vydělá peníze, ale ať už jsem bral míň, nebo víc, nikdy nebyly peníze tím, na co jsem myslel v první řadě. Proto v životě nemůžu být bohatý, mám to v hlavě nějak pomotané. Dneska třeba všichni obchodují s Instagramem. Já tam mám asi dvě stě tisíc lidí, ale dávám na něj jenom fotky z fotbalu. Kdyby existovala soutěž o nejhorší Instagram roku, tak ji asi vyhraju,“ konstatoval.
Jako jeden z ostřílených kapitánů zábavné show Máme rádi Česko; foto FTV Prima
Umělci by se měli vyjadřovat k umění
Jakub je na rozhovory běžně skoupý, ani pro bulvár se nijak extra nevyjadřuje. A co bytostně nesnáší, když si umělci hrají na odborníky na vše. „Je to až nebezpečné zvát umělce k tématům, kterým nerozumějí, protože diváci by jejich pocitům mohli věřit. Mám pocit, že když se teď řekne herec nebo umělec, je to v očích některých lidí takový přiblblý šáša, který dvakrát někde něco řekne, v televizi cosi zahraje a hned si za to koupí dům a drahé auto.“
|
+
Jakub Prachař má překvapivě střízlivý pohled na vyjadřování umělců na vše možné. Sám správně říká, že vyjadřovat by se měli hlavně odborníci a umělci jsou tady kvůli něčemu jinému.
–
Když mluví o sobě, je až neuvěřitelně skromný. „Vlastně se nepovažuju za nic. Umím od každého trochu, vždycky jsem se pro něco nadchl, začal se v tom vzdělávat, a pak se zase nadchl pro něco jiného. Třeba teď v šestatřiceti jsem začal chodit na hodiny klavíru. Kdysi jsem se na něj naučil jen tak primitivně hrát a skládat hudbu, takže teď to doháním včetně studia harmonie. Taky jsem měl období bubnů, to jsem pořád bubnoval. Mám už takovou povahu, že jsem někdy až moc rozlítaný, rozháraný a ne vždy pilný. Obdivuju lidi, kteří se věnují jedné věci a v ní se zdokonalují, to já nedokážu a ani by mě to nebavilo,“ přiznal. Vzhledem k tomu, že je jaksi všudy přítomný, to určitě s jeho neschopností tak hrozné nebude!
|
Vložil: Michaela Špačková