Jedinou hodnotou je vlastnictví dělohy? Komentář Štěpána Chába
komentář
18.07.2020
Foto: Národní galerie / Jakub Přecechtěl
Popisek: Právě probíhající výstava Kurta Gebauera v Národní galerii. Není to příliš nevyvážené umění? Neměli bychom se zamyslet nad jeho šovinismem? Řekl bych, že určitě
Na pozici ředitele Národní galerie se přihlásil kolektiv deseti žen, které se potkaly v rámci Feministické umělecké instituce. Jejich cílem je rovný přístup, genderové kvóty na zaměstnance i vystavující umělce, uhlíková neutralita Národní galerie nebo třeba inkluzivní přístup téměř ke všemu. Rovnost, vyváženost, kvóty, devótnost vůči menšinám a ekologie, to je heslo dne.
Ale kde je u nich ta rovnost a vyváženost? Do vedení se hlásí deset žen. Žádná žena jiné než bílé rasy. Není zastoupen transgender. Není zastoupena ani dělnická třída, rolník či horník. A co víc, není přítomen ani jeden muž, kterých by mělo v kolektivním a rovnostářském a beztřídním desetičlenném vedení Národní galerie být, nemýlím-li se, rovných pět. Když kvóty, tak kvóty, přes to přeci vlak jet nemůže. U Zelených už podobný fanatismus jedou, zavedli spolupředsednictví, kdy jeden předseda je žena, druhý je pak muž (nebo je první muž a druhá žena, to už dle nálady) a střídají se ve vládnutí.
Rozhovor se zástupkyněmi kolektivních kandidátek na post ředitelky Národní galerie ZDE.
Kvóty na umění
Nepřestává mě udivovat ta logika kvót. Nejméně 50 % vystavujících umělců musí být ženského pohlaví. Což vede k jedinému závěru – pokud přikvačí ke galerii muž s potenciálem van Gogha, bude odmítnut, protože kvóty na vystavované umění mužů už je zaplněné a to ženské se bude doplňovat? Je to stále ještě Národní galerie, nebo už je to jen politická úderka? A nebude umělkyně ženského původu urážet fakt, že se na výstavu dostaly jen díky kvótám? Kvóty jsou přeci jenom… ponižující. Takový milodar, almužna, nikoliv skutečné ocenění umění. A ne, třeba se do galerie dostanou díky svému umění, ale kde je ta jistota, že to nebude díky kvótám?
Rovnost mezi pohlavími nastane teprve v okamžiku, kdy samotné pohlaví nebude nikdo řešit jako směrodatné. Kdyby se stala ředitelkou Národní galerie žena, neměl bych naprosto žádný problém. Kdyby se stala prezidentkou republiky žena, neměl bych vůbec žádné námitky (k jejímu pohlaví, k její politice třeba ano, ale to je právě ono, mě opravdu nezajímá, jestli si člověk k čurání sedá nebo stoupá, mě zajímá, co ten člověk říká, co dělá, jaký je). Ale když kandiduje na pozici ředitele Národní galerie kolektiv svazaček, které chtějí zavést z jejich pohledu pozitivní represe vůči umělecké profesi, jsem ochoten začít láteřit.
Hloupost na výstavě
Nežijeme ve středověku, nežijeme v třetích zemích, žijeme v civilizované společnosti, ve středu Evropy, kde by podobné ‘středověké‘ myšlení, které předvádí kolektiv feministek, mělo ustoupit schopnostem jednotlivců. Jsi dobrý umělec, dokáže tvá tvorba oslovit veřejnost i odborníky? Patříš do Národní galerie. Jen o to musíš bojovat. Kvalifikuje tě právě tvé umění, nikoliv to, jestli máš vejcovody nebo chámovody. Ale ony chtějí zavést, že umělce definují právě vejcovody nebo chámovody. A to je přeci absurdita, hloupost, kterou kolektiv svazaček vystavuje jako darwinovskou evoluční výhru. Ale evoluce stojí na výhře nejlepšího. Nikoliv na výhře inkluzivní vzpomínky na kolektivizaci ať už v zemědělství, nebo v umění.
Ekoaktivismus
Zástupkyně kolektivní kandidátky na post ředitele Národní galerie v rozhovoru pro Lidové noviny vyzdvihly také význam uhlíkové neutrality Národní galerie. Vytvořily by ekologickou ombudsmanku (ombudsmana ne, pro Kristovy boží rány, chámovody ho už teď diskvalifikovaly), která by se starala o uhlíkovou neutralitu galerie (spousta tiskových zpráv a pár solárních panelů na střeše). Jako vzor uvedly zástupkyně kolektivu Národní divadlo, které si na střechu nechalo instalovat právě několik solárních panelů a v Praze jsou teď braní za průkopníky ekologie a zachránce planety. Do boha, to jsou ale prázdná gesta, z kterých jde vypozorovat jen to, že kolektiv kandidátek je ve vleku módních trendů, nikoliv realistického pohledu na stav věcí. A je to stejně vyhraněné a angažované, jako samotný feminismus, který chce kolektiv kandidátek zavést ve vedení galerie.
Skutečně bude každá budova potřebovat svou ekologickou ombudsmanku? Nestačí jeden (zdůrazňuji – jeden) ředitel / ka, který / á prostě zvedne telefon a řekne, na střeše je dost místa na pár solárních panelů, dejte je tam. Pak by vyšla jedna tisková zpráva o půl čtvrté ráno a Národní galerie by se dál mohla věnovat umění? A ano, menší marketingová akce okolo instalace by byla nejspíš na místě. Ale femiúderka chce vytvořit institut ekoombudsmanky, která se bude jak je rok dlouhý, kopat do pozadí nudou a sepisovat nesmyslné tiskové zprávy a vymýšlet další a další kvóty na, já nevím, bezolovnaté barvy na plátnech obrazů. A na angažované ekoumění. Jděte s tím k šípku.
Kolektivizace hadr
Jak chtějí kolektivní ředitelky vést galerii? „Národní galerie nefunguje tak, jak by měla. Střídají se v ní lidé a vize, ale že by o nich někdo mluvil se zaměstnanci a pokusil se zjistit jejich problémy? Proto chceme s každým ze zaměstnanců a zaměstnankyň jednotlivě promluvit a znát jejich názor na fungování instituce.“ Ředitel / ka Národní galerie má mít vizi, kam takovou reprezentativní instituci vést, musí to být osobnost, která prosadí svůj pohled, svůj směr. To vše v kooperaci zaměstnanců. Nebo mají kolektivní kandidátky pocit, že ředitel galerie si hrál na monarchu? Ano, ten předchozí nejspíš trochu ano, ale byl odejit.
Kolonie
A pak tu máme téma omluv. Musíme se omluvit jiným rasám. „Nezajímá nás jenom původ uměleckých předmětů a úvahy o jejich eventuálním navrácení, což je v současnosti téma bývalých koloniálních mocností, ale především jednotlivé kontexty. Tedy to, jak a proč se tyto předměty dostaly tam, kde jsou teď a co to znamená. Když tu máme sbírku asijského a afrického umění. Mají podobnou sbírku českého umění v Asii a Africe? Proč v tomto směru neexistovala reciprocita? Vypovídá to o typu vazeb, které vycházejí z kolonialismu, i když jsme žádný stát nemuseli přímo kolonizovat. Je to velké téma, ke kterému se i tady v České republice můžeme postavit zajímavě a napojit na něj edukativní programy a důsledně řešit původ i kontext uměleckých předmětů.“ Musíme být světoví. Sice jsme žádné kolonie neměli, ale je to teď trendové téma, tak se k němu kolektivní kandidátky musí vyslovit a zaujmout to správné stanovisko.
To jsou slova naprosto bez vize, bez osobnosti, bez jakékoliv osobní invence. Jako kdybychom instalovali na pozici ředitele galerie kopírovací stroj, který bude jen okoukávat trendy západního skoku ze skály a tvářit se pokrokově. Samotné umění se ovšem pod nánosy angažované politiky ztrácí, pozbývá významu a hodnoty. Protože co nebude pod vedení kolektivní ředitelky angažovaně křičet do světa ta správná hesla, to přestane být uměním.
Vložil: Štěpán Cháb