Peroutka nenalezený článek Hitler je gentleman skutečně napsal, mé dvě zásadní teorie. Co zaujalo Jiřího Macků
08.07.2020
Foto: ferdinandperoutka.cz
Popisek: Ferdinand Peroutka
Žijeme bláznivou dobu, v takové bažině nejroztodivnějších trapností snad tahle společnost ještě nikdy nehamtala. A sotva jsme se otřepali z jednoho velkého maléru, hned se líhne přehršel jiných.
Znovu se vynořila i jedna aféra starší a již řádně rozpatlaná, týkající se jednoho o ničem nevypovídajícího článku. Hlavními aktéry sporu jsou první občan republiky, občas si nevidící do pusy, a jedna zhrzená řadová občanka, jeho nevolička, postižená týmž. A taky milióny v Kč, kterými si již namastili kapsy právníci, řešící jednu z nejtrapnějších kauz současnosti. Darebně zbytečně prošustrované peníze, které by jinak udělaly tolik dobra třeba na adresách mnoha matek samoživitelek.
Složku s tímto tématem ukrývá můj PC pod názvem Hradní vidiny. Nebyl to totiž nikdo jiný, než Miloš Zeman (dále jen, až na výjimky, MZ), jenž kdysi kdesi viděl údajně v něčem – a to nikoli někde, ale přímo vlevo dole – otištěný článek Hitler je gentleman, podepsaný Ferdinandem Peroutkou (dále jen, až na výjimky, FP). A o to kráčí: určené autorství údajně oslavného článku je prý nespornou urážkou tohoto monumentu české žurnalistiky.
Peroutkova vnučka Terezie Kaslová; foto Hans Štembera
Našli moji rádcové, nebo nenašli?
Poté co pominula hrozba koronaviru, vysoukala se ze zázemí karantény i paní ex-primátorová Terezie Kaslová (dále jen TK), odložila roušku a vytáhla znovu do boje o čest jednoho blízkého příbuzného, kterého nikdy nepoznala ani zdálky. Motivaci má dvojí: vedle očištění jí blízké osoby současně pošpinit nenáviděnou druhou. Jde do toho s takovou razancí, že kauzu (tedy MZ) už dostala k několika soudům a tam zřejmě jinou závažnější práci nemající soudce svou až demagogickou umíněností přinutila vyslovit verdikty, nad nimiž rozum zůstává stát.
Není prý možné připustit, tvrdí předseda odvolacího senátu Tomáš Novosad, aby stát (tedy MZ) bez jakékoliv nápravy zasahoval do osobnostních práv kohokoliv. Je prý jednoznačné, že se jedná o výrok (tedy Hitler je gentleman), který je objektivně způsobilý neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv pana Ferdinanda Peroutky, a Česká republika se musí za svého prezidenta omluvit.
Nutno ovšem objektivně dodat, že si MZ všechno zavinil sám, když v lednu 2015 na konferenci Let My People Live! objevně prozradil autora tohoto údajně oslavného článku. Kdyby pouze oznámil, že před časem někde viděl článek s tímto titulkem, měl dnes klid a TK i s celým nabuzeným ansámblem Sdružení Ferdinanda Peroutky po chlebu.
O jaký zásah do osobnostních práv však jde?
Ta, jak nás poučuje Wikipedie, umožňují člověku nakládat v mezích právního řádu se svou osobností. FP naložil se svou osobností novináře a spisovatele na základě práva jakkoli se vyjadřovat ke komukoli a čemukoli, aniž mu do toho někdo zasahoval. Proč považují ct. soudy článek Hitler je gentleman za výmysl? Zjistilo se to s jednoznačnou platností, čili nic? Nebo pánové v pomyslných parukách dali jenom z pohodlnosti na výkřiky těch, kteří potřebují, aby nebyl? A pan Ovčáček současně nedomýšlel?
Možná jsem tu informaci přehlédl, ale bylo v obžalobě jednoznačně uvedeno, že článek prokazatelně neexistuje? Možná ho nenašli v Přítomnosti, kterou vzpomněl MZ, hledali však také na stránkách Lidových novin, jejichž byl – vedle šéfování Přítomnosti – FP všechna meziválečná léta politickým komentátorem a již od roku 1924 navíc i hlavním úvodníkářem (více ZDE)? Na bezpočetných stranách mnoha tisíc čísel ranního, odpoledního a večerního vydání nejprestižnějšího listu tohoto období? Prolistovali je všechny?
Ano, Hitler byl klidně gentlemanem
Kdo všechno se může pyšnit takovým označením? V podstatě kdokoli. Starší Slovník cizích slov (1981) uvádí, že jde o „člověka povahově čestného, bezvadného zevnějšku a vybroušeného chování, příp. pána vůbec“, zatímco současná Wikipedie klade na gentlemana ještě menší nároky: „Muž z urozené rodiny nebo vyššího sociálního postavení, vybraného chování, chovající se zdvořile a čestně. Často je však za džentlmena označován i pouze společensky oděný muž, tedy ani urozený, ani zdvořilý, přičemž vznikají spory, zdali vůbec takto může být nazýván. Slovo podobného významu je kavalír.“ Nikde ani slůvkem nezmíněno, že gentleman musí být právě ten, s nímž je možné se kdykoli na čemkoli čestně třeba jenom podáním ruky domluvit, pravdomluvný, charakterní, držící slovo, noblesní, přátelský, korektní, nezáludný, neagresívní a kdoví co ještě.
V jednom filmovém dokumentu z Orlího hnízda je k vidění Hitler, pomáhající do kožichu pí Göringové – není snad takové chování k ženám oním typickým rysem gentlemanství? Je však přidržením kabátu či dveří někdo automaticky pasován na reprezentanta morálky? První republika měla mezi společenskou smetánkou a zvláště v uměleckých kruzích vyhlášených gentlemanů jak naseto, mnozí nás dodnes baví ve filmových veselohrách: pánové s cylindrem, bílá hedvábná šála kolem krku, monokl, nablýskaná perka, elegance sama. Nebudu jmenovat, jako herce je mám rád, ale co ta druhá strana mince, to jejich všeobecně propírané amorální civilní soukromí? Bohémství, drogy, alkohol, promiskuita, věru nic příkladného.
Gentleman není prostě vizitka někoho výjimečného, navíc pouze v plusových hodnotách. Žádný etalon morálky, charakteru, čestnosti. Proč by tedy v podobné a mnohdy i pochybné společnosti nemohl být gentlemanem i Hitler?
„Našli, moji rádcové, našli?“ zeptal by se rozechvěle stařičký král z Pyšné princezny. Dobrá zpráva se objevila před pěti lety, zoufale hledaný text se náhle objevil při novinářské prohlídce rodinné vily bratrů Čapků na pražských Vinohradech. Vzápětí bylo vše jinak a 'autor', literární kritik Jaromír Slomek, se přiznal s tím, že už ho unavovala fraška, která nebere konce, a tak se rozhodl kolegy novináře pobavit; foto Facebook
Dvě teorie o Peroutkově autorství
Nenašel se článek, není tedy ani známo datum případného zveřejnění. A to je právě klíčový moment, od něhož se odvíjí obě mé teorie. Dejme tomu, že byl jako úvodník napsán ještě v roce 1933, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem, ne však dosud vůdcem. Nová a relativně mladá (43) tvář v čele země (prezidentu von Hindenburgovi bylo již 86) naplnila logicky válečnými výsledky frustrovaný celý německý národ nadějemi. V takové atmosféře není daleko dokonce ani ke zbožňování. Však si připomeňme naše polistopadové týdny, kolik se tady najednou zjevilo nejen řadových ´gentlemanů´, ale přímo věrozvěstů nových časů. A leckteří se za ně považují dodnes.
Článek mohl být však napsán později, dokonce mnohem později. Peroutka byl bezesporu zdatným psavcem, ovládajícím různé novinářské žánry, a ze svého piedestalu přesvědčený, že může psát, jak chce a o čem chce. (Konference Nejlepší Peroutka českých dějin (ZDE), kterou v srpnu 2018 pořádala Městská knihovna Dobříš (více ZDE), to mj. připomněla: „V Peroutkově životě jsou v té době bílá místa. TGM mu dal milión korun, aby mohl založit časopis. Peroutka si psal, co chtěl, s tím mohl mít Masaryk problém, konstruktivně kritizoval i jeho.“)
Neméně důležité bylo i další konstatování: „Peroutka se stal kronikářem první republiky, měl bravurní styl, byl mistr v ironii a sžíravosti. Nedělal žádná velká gesta, nedával do svých spisů emoce, měl odtažitý projev.“ Co když článek Hitler je gentleman byl právě jeden z výronů autorovy ironie a sarkasmu?. Inteligentní zesměšnění vůdce, který toužil podmanit celou Evropu? A co když právě tento článek si nacisté po okupaci připomněli, ironie jim došla, a dodatečně autora na pár let poslali do Dachau a Buchenwaldu, protože na pankráckou sekyrárnu či kobyliskou střelnici se za podobný článek neeskortovalo. Může někdo existenci takového textu v těchto souvislostech vyloučit?
Já mám za sebe jasno. Ferdinand Peroutka, sebevědomý mistr novinářského řemesla a statečný občan, mohl klidně článek Hitler je gentleman, odvážně bez uvozovek, napsat. Sdružení FP, někteří historici a někteří soudci by se nad tím měli zamyslet.
A je tu ještě verze další
„...ale ta není dolóóóžená,“ jak zpívá Jan Werich v Písni strašlivé o Golemovi. Ještě jeden názor z celé řady, jimiž se FP vyslovoval k událostem kolem nástupu nacismu. Pouhých pár týdnů poté, kdy nad Pražským hradem zavlál haknkrajc a na sídlo českých králů dorazil Hitler, Peroutka 26. dubna napsal: „Německý vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa se stává vůdce národů.“ Jaký v tomto konstatování hledat smysl? Byl v jeho očích a přesvědčení Hitler bezohledným okupantem, nebo naopak samozvaným, a přesto někde i vítaným vůdcem národů. Též našich, jež poté hitlerismus krutě porobil, připravil o vlast, svobodu, suverenitu, o tisíce spoluobčanů? No?
I tento přesně datovaný, a tím pádem snadno dohledatelný článek by si zasloužil dodatečný zájem historiků, jistou sebereflexi Sdružení FP a omluvu jedné hysterické vnučky. I když dědečky si člověk pochopitelně nevybírá…
Vložil: Jiří Macků