Jan Vyčítal se do politiky s výjimkou radaru moc nemíchal, ale míchala se ona do něj. Glosa Iva Fencla
07.07.2020
Foto: ČT
Popisek: Zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal
VIDEO V neděli 1. března 2020 zemřel zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. 3. 1942, dožil se tedy 78 let. Jako chlapec psal westerny, které se dochovaly, a třeba ještě vyjdou. Prvořadě je ale smolil z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Rád kreslil a vystudoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby, obor propagační grafika, maturoval v roce 1960.
Od roku 1961 už ´čmáral´ pro časopisy. Na umístěnku nastoupil do ČKD Dukla. Roku 1961 absolvoval konkurs a na jeho základě se ocitl ve výtvarném oddělení Československé televize, kde se z ´pouhého´ tvůrce titulků vypracoval na oficiálního výtvarníka.
Ale roku 1974 byl propuštěn a do smrti už zůstal na volné noze.
Od začátku do konce Greenhorn
V dětství a mládí se naučil hrát na kytaru a byl to právě on, kdo roku 1965 založil kapelu The Greenhorns, jak se původně nazývala. Od roku 1967 hráli profesionálně. S režimem vynucenými přestávkami tu zůstal uměleckým vedoucím a producentem. S nimi a samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou vynucenou hlavičkou Zelenáčů (1972-1989).
Dělal i filmy, například Kolo nebo Nový život, kreslil i celý seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a spolu s Milošem Kánským vytvořili sérii večerníčků. Hrál ve filmu Balada pro banditu (1978) a vystoupil v mnoha televizních pořadech, například v cyklu Honem, než to zapomenu. Zde je - spolu s Jiřím Krampolem – v pátém dílu:
Poetiku Vyčítalovy tvorby ovlivnily dřevní trampské písně, klasikové americké country a zmíněné už westerny. Konečně i Foglarův svět – a jeho seriál Rychlé šípy:
Gott naší country
Vyčítal byl Gottem naší country a stal se i rozkošnickým objevitelem (už jistěže jinými objevených) krás české přírody, zvláště Brd. Ale i znovuobjevitelem hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a často stojí na metaforách, obraznosti; jaksi šprýmovně a současně důstojně pak figuruje i na samém pomezí publicistiky a literatury, jak jej lokalizoval Josef Kobra“ Kučera.
Výtvarně Vyčítal zprvu lehce napodoboval Adolfa Borna, ale brzy se stal svým:
Stvořil legendární postavu pytláka Říhy, často kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ´ufouny´, trampy a hajné. Od roku 1970 i - umírněně - vystavoval a sporadicky maloval oleje. Výtvarně zpracovával obaly gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, ilustroval texty v časopisech i regulérní knihy. Roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky.
Zákazy i předsedování
Mezi roky 1974-1978 mu byla (i pro ´prostořekost´) zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích, nesměl publikovat dokonce ani ten kreslený humor. Po převratu byl oproti tomu i místopředsedou České unie karikaturistů. A symbolem aspoň částečného návratu se stala už jeho písnička Cadillac. Ta se odehrává ve Spojených státech, v Denveru, avšak rozkrádání, které líčí, pasovalo, jak všichni chápali, úplně jinam. „A aniž si kdo toho všim, pronesl ven rychlostní skříň...“:
Počínaje Slepcem (1959) napsal Vyčítal přes čtyři sta písňových textů a vyznával pravidlo, že country staví na příbězích. Za Oranžový expres získal cenu na ´2. folk a country festivalu´ (1970) a více nebo méně zlidověly jeho songy Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Zatracenej život (ona písnička, kde se zpívá Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, To tenkrát v čtyřicátom pátom, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem):
Blízko Little Big Hornu:
Roku 2006 vydal i cédéčko T jako textař
Podle novely Dala Stivense převyprávěl a nakreslil komiks Kamenáč Bill, původním jeho seriálem jsou třeba Toulavé kecky Čendíka Pecky. Jeho texty s akordy obsahují publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (1992), Zpěvník Honzy Vyčítala (1995). Je spoluautor knih 100x o láske (Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (1995), Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (1998). Sám vytvořil knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (1991), Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (2019).
Ta kniha je upřímná jako on…
V posledně jmenovaném svazku, který má 256 stran, najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza prohlásil, kreslit humor, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem, se nikdy neodvážil. Napsal i vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (2000-2002), jejíž svazky zahrnují také jeho texty a mapují léta 1960-1974 (1. díl), 1975-1991 (2. díl) a 1992-2002 (3. díl). Následovaly osobnější a opět také nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (2003) a Co mě nezabije, to mě pošílí (2007), které se staly základem knížky Práce všeho druhu (2008). Vzpomíná tu i na mnohé přátele: Jana Plivníka Jedličku, Víta Hrubína, Josefa Šimka, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého, Karla Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu. Neostýchá se líčit ani některá erotická dobrodružství, své touhy a preference. Ta kniha je upřímná jako on, který se nechal slyšet, že traumata a veškeré problémy vždy okamžitě řeší. To řešení ovšem často spočívalo i v tvoření. Jak si vzpomínám, míval také chvíle, kdy se napolo uzavíral, a to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a čekal, kteří z příznivců se zastaví.
Trable kolem radaru
Nejbolestnější porevoluční herdu znamenal pro Honzu konflikt z roku 2007 okolo písně propagující protiraketový radar Spojených států:
Dokonce i můj kamarád, kreslíř a pedagog Jaromír Billíček Frič ze Stodůlek, který je vyznavač banja, country a Greenhornů, mi tehdy řekl, že Honza „dávno ztratil“ ponětí o době. Ale osobně se domnívám, že to tak nebylo. Pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. Ostatně jsem se brzy nato s ním setkal v Plzni a nepůsobil nijak rozklíženě. I když ho ledacos hnětlo, rychle se vždy dovedl otřepat, a ač ztratil koncem tisíciletí schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu.
Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap
Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap. „A Honzo, to vážně je veliká škoda, že´s odešel, a teď už tu ve tvém duchu a stylu zbývá snad jen ten Ringo.“
Jen vzpomínky poštmistrovic kluka:
Vložil: Ivo Fencl