Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V den popravy se probudila se zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný. Dcera Milady Horákové o posledním setkání

29.06.2020
V den popravy se probudila se zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný. Dcera Milady Horákové o posledním setkání

Autor: Nakladatelství Zeď / archiv Jany Kánské (stejně jako ostatní snímky v článku a galerii, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Rodinu Bohuslava a Milady Horákových a jejich dcery Jany nejdříve na pět let rozbili nacisté a pak, už definitivně, komunisté. Tuto kresbu její matky, kterou udělal její otec, má Jana Kánská ve svém bytě ve Washingtonu

FOTOGALERIE Dcera Milady Horákové směla navštívit svou matku několik hodin před popravou. Přišla s tetou a strýcem. Všichni celou návštěvu proplakali. Jen Milada Horáková jim dodávala sílu. Šla s hlavou vztyčenou, jak napsala ve svém posledním dopisu, adresovaném svým blízkým. Vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou, zakončený její vraždou, se zasekl do naší historie s velkou silou.

Milada Horáková se stala symbolem na ideologii postavených vykonstruovaných soudních procesech v 50. letech minulého století. Komunistická totalita tak ukázala své krví zašpiněné tesáky a zahryzla se do lidí, kteří smýšleli svobodně, kteří svobodu ctili a bojovali za ni. Ve stejných vykonstruovaných procesech ovšem samotná revoluce požírala i vlastní děti, tedy ty, kteří mnohdy stáli u základů nástupu komunismu u nás. To ovšem není případ Milady Horákové, ta stála proti komunistickému režimu, odmítala ho, a byla tedy popravena.

 

Tento snímek je s Miladou Horákovou spjat asi nejvíc. Ukazuje, jak statečně a důstojně se sama hájila před zmanipulovaným soudem; foto Národní muzeum

Procesy

Politické procesy probíhaly podle vzoru Sovětského svazu, při kterých komunistický režim likvidoval své odpůrce a zastrašováním si upevňoval svou moc. Revolta byla po procesech takřka nemyslitelná. Lidé se báli ozvat. A tak mlčeli a přijali další diktát. Jednou z nejkřiklavějších obětí byla právě Milada Horáková.

 

Obálka knihy Jdu s hlavou vztyčenou publicisty Daniela Anýže, která vyšla v pátek, vpředvečer smutného výročí popravy Milady Horákové

Proces s Miladou Horákovou jako kdyby se nyní v naší silně rozdělené společnosti rozjel zase. Jedni soudí, druzí odsuzují. Oba tábory jsou, mírně řečeno, trochu zvláštní. Tichá pieta by byla na místě, křik, který se letos spustil, je smutnou ukázkou toho, kterak důstojnou pietu prostě nedáváme.

Zapomínat?

Nakladatelství Zeď vydalo knihu Daniela Anýže s názvem Jdu s hlavou vztyčenou, která vyšla den před smutným 70. výročím vraždy Milady Horákové. Kniha je naplněna vzpomínkami Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Je plná deníkových zápisů Bohuslava Horáka, manžela popravené političky, který provazu, jenž mu komunisté také chystali, unikl jen o chlup.

 

V prosinci 1933 se manželům Miladě a Bohuslavu Horákovým narodila dcera Jana

„Přijde mi neuvěřitelné, ale zároveň hrozně nebezpečné, že současní komunisté znovu a stále silněji svůj zločinný, krvavý režim 50. let obhajují. Se vzrůstající drzostí lžou o kruté, zlé podstatě své ideologie, a dokonce už zpochybňují i osobnost Milady Horákové. Doufám, věřím, že kniha české veřejnosti připomene, že zlo nelze přehlížet, že je potřeba na zlo ukázat. Bránit to, za co proti dvěma totalitám bojovali manželé Milada a Bohuslav Horákovi. Demokracii a svobodu,” řekl autor knihy Daniel Anýž.

 

Manžel na útěku

V den zatčení Milady Horákové musel její manžel Bohuslav před policií utéct. Zároveň se snažil kontaktovat svou ženu, aby se také ukryla. To se mu bohužel nepodařilo. Tady je přepis jedné strany jeho zápisků, týkající se právě jeho útěku, kterou Krajským listům.cz laskavě poskytl autor knihy Daniel Anýž a jejíž originál najdete ve fotogalerii:

„Čekal jsem, že za mnou začnou pálit z pistolí. Nic se nestalo. Vzápětí se přede mnou otevřela zahrada hoření vily. Končila vysokou zdí, po níž vedly schůdky k zahradním vrátkům ulice nad námi. Byl tam ovšem drátěný plot a vrátka pevně zamčena. Stále ještě nikdo po mně nestřílel. Vrhl jsem se na ten drátěný plot, ale ten se prohnul a já sletěl zase dolů. Z domu za mnou se ozval jakýsi poplašný křik, ale hned zase zmlkl… Teď šlo jen o to dostat se k Miladě, to jest Jínům. Uvědomil jsem si, že nesmím přes Vltavu. Mosty mohly být obsazeny a kontrolovány. Jínovi naštěstí bydlili na levém břehu. Také tramvají se mi to nezdálo bezpečné. Musil jsem pěšky. A zase nepříliš rychle. Konečně jsem stanul před Jínovým domem. Všude vládl klid, žádné auto. Vyběhl jsem nahoru a zazvonil. Byli oba doma. Stručně jsem jim řekl, že máme v bytě policii, která čeká na Miladu. Řekli mi – a byli velmi znepokojeni – že už to vědí… Rychle jsem se rozloučil a hned dále. Ale kam. Pro takovýto případ nebylo vůbec nic připraveno. A každou minutu tu mohla být policie. Neotálel jsem a zamířil přímo k bytu Fanynky Švarcové, vdově po kamarádu, který byl nacisty popraven. Před domem stála skupina starších žen. Šel jsem tak jistě a samozřejmě, že si mne vůbec nevšimly. Fanynka byla sama doma – myslím, že právě prala – a když mne vyslechla, prohlásila, že u ní zůstat nemohu. Měla totiž na bytě jakési jugoslávské komunisty, tedy lidi, o něž se tenkrát velmi zajímala policie. Převedla mě tedy do bytu paní Marešové, Miladiny sekretářky. Ta se mne zděsila a radila mi, abych se šel ihned udat policii. Odmítl jsem. Převedli mne do nějakého dalšího bytu v tom domě, kde bylo konečně trochu klidu. Napadlo mne, že by se Milada dala snad nalézt na některé trolejbusové stanici u našeho bytu. Získal jsem pro tento plán kromě Marešové a Fanynky ještě jednu další ženu. Vrátily se až večer.“

 

Zde se tato dramatická anabáze začala. Dnes Miladu Horákovou na domě připomíná pamětní deska. Představitelé smíchovské radnice Renáta Zajíčková, Lubomír Brož, Petr Lachnit, Zuzana Hamanová a Marie Ulrichová-Hakenová v sobotu 27. 6. ráno uctili její památku. Pietní akt se konal v Mošnově ulici 2 před domem, kde Milada Horáková žila až do svého zatčení.

Jako psaní z jiného světa, že? A přitom to byla naše realita, naše společnost. Podobně otřesná je vzpomínka, kterou psala dcera Milady Horákové, Jana Kánská. Její vzpomínka patřila poslednímu setkání se svou matkou:

„Já jsem prořekla, že bude mít Věra miminko, což ji nesmírně dojalo a soustředila svoji řeč dost dlouho na to. Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my i strýc jsme jen brečeli. Po půlhodině Moučka návštěvu ukončil. Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné.

Víc už si nepamatuji, jen že jsem se ráno v době popravy probudila se strašně zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný.

O několik dní později jsme my tři mohli přijít dát sbohem zavřené rakvi v zadním traktu krematoria. Bylo to v 6 hodin ráno, v civilním obleku a bez květin. Rakev zůstala zavřena a popel jsme nikdy nedostali.“

 

Memento?

Ano, trochu se rozjíždí v naší společnosti relativizování zločinů, spáchaných komunistickým režimem. Ono cirkusové představení, které se kolem 70. výročí vraždy Milady Horákové rozjelo, je jen ke škodě, protože přestalo být pietou, ale stává se dalším politickým bojem, kdy je společnost tlačená, aby se postavila do jednoho z táborů. A přitom smrt Milady Horákové bychom měli všichni vnímat jako zločin minulého režimu. Ne jej obhajovat, protože cirkusového přestavení s pietou se chopil názorový tábor, s kterým nesouhlasíme. Důstojnost to naše vzpomínání postrádalo naprosto.

Vložil: Kamil Fára

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace