Herectvo chodí po žebrotě, proto jsem se rozhodl alespoň některým přispět. Dostal jsem však košem. Fejeton Jiřího Macků
28.06.2020
Foto: ČT
Popisek: Prázdné divadlo, ilustrační foto
Neměli to svěřenci sv. Víta, patrona herců a komediantů, v minulém čtvrtletí lehké, co si budeme povídat. Prkna, jež znamenají svět, zapadala divadelním prachem. Filmové hvězdy dostaly až příliš času lenošit a plánovat, kde sehnat patřičné miliony na spáchání podobné umělecké havárie, jakým byl naposledy Bourák. Vyprázdnily se ulice i ordinace, ty s velkými písmeny.
Nebyla práce, nebyly koláče. Finanční příliv na bankovní účty s heslem Maledivy, Las Vegas, Bali, škola dcery v Anglii, rodinná hacienda na Floridě aj. se limitně přiblížil nule. Měli to ovšem stejně složité jako ostatní, kteří kvůli okolnostem nemohli do práce, a kteří navíc – chudáci jejich diváci – neměli ani založené podobné účty. Jenže herci, protože zvládat velká gesta a dramaticky se vyjadřovat se naučili, si toho o své bídě nastěžovali ze všech nejvíc. Ba si, jako malé děti, i začali vydupávat priority.
A teď z jiného konce, něco o ambicích
Skvělá vlastnost, když se ji podaří udržet na uzdě. Ambice pohánějí snad každého: atlet by chtěl jednou lámat rekordy, fotbalista okresního přeboru by se rád dostal do ligy, zatímco autor Okresního přeboru k nobelovce. Řadová zdravotní sestra touží být hlavní, řadový nástrojař mistrem a řadový vojín alespoň četařem. A leckterý řadový herec jednou třeba národním umělcem, což je ovšem v současných poměrech honby za honoráři meta takřka nedosažitelná.
Ambiciózností, jako autor, trpím i já. To bylo uspokojení, když vyšla první knížka a postupně na ni navázala třetí, sedmá, čtrnáctá, dvaadvacátá. Jedna z posledních je novela Osudové koncovky, příběh z komunistického lágru, postavený na skutečných příbězích dvou protagonistů: hokejista Marek Augustín je literárním obrazem mého přítele Augustina Bubníka, a v osobě lágrového lékaře Davida Blumenfelda se promítl osud mého souseda Františka Krause. První skončil na uranu jako mistr světa, druhý – poté co přežil Terezín, Osvětim, americké nálety v továrně na benzín ve Schwarzheide a na sklonku války ještě pochod smrti – odsouzený coby izraelský špión za to, že dva roky jako dobrovolník bojoval v řadách Hagany.
Prototyp sovětského důstojníka jako vymalovaný
Čtyřčlenný kolektiv doplňuje Němec Schlaghammer, původně kápo v německém koncentráku, po osvobození odsouzený za ostnaté dráty v témže lágru a nadále v téže funkci; pováleční komunisté ochotně přebírali od nacistů zkušenosti i služby. Poslední do party (a také figurou, která mně vnukla nápad skromným způsobem v těchto složitých dobách snad trochu pomoci jednomu divadlu) je plukovník sovětské armády Petrovský, dozorčí těžby v uranových dolech. Čtveřice rozdílných jedinců, které okolnosti krátce svedly do jedné miniaturní lágrové společnosti.
Na téměř nejvyšším bodu autorových ambicí, pominu-li onu nobelovku, bývá přání shlédnout svůj text v divadelním provedení. Povzbuzen vysokým oceněním novely literární kritikou (96 %) jsem se pokusil o dramatizaci, a skutečně jenom jako pokus ji před měsíci zdarma nabídl právě tomu divadlu, na jehož scéně vystupuje herec, který jako by plk. Petrovskému postavou, fyziognomií i gesty z oka vypadl. A navíc ta jeho původu odpovídající řeč, dokonalost sama!
Když se v divadle nehraje na slušnost
Oslovit dnes přímo pana herce přímo obyčejným člověkem již zřejmě nelze. Jako by tvořili nějakou v kavárnách či divadelních klubech uzavřenou a od ostatních odloučenou komunitu, jež občas vyšle jedince cosi lidu oddeklamovat na tribuně manifestační, či si s ním zafandit na fotbalové. Snadno získáte přímé spojení na poslance ba i ministry, na herce však ani náhodou. Maximálně vám v divadle slíbí, že dotaz předají. Dopadl jsem podobně: ředitel marketingu a PR divadla, zástupce producenta Mgr. Tomáš Přenosil mně odepsal, že můj dopis zmíněnému vytouženému adresátu předá. Zda to učinil nevím, každopádně žádná odpověď nepřicházela.
Po čase jsem proto ještě oslovil přímo majitele a hlavního producenta divadla MgA. Michala Hrubého. Hádejte, můžete klidně třikrát, jak jsem dopadl. V minulých dnech jsem to, po měsících, zkusil do třetice se spekulací, že buď p. vedlejší producent nemluvil pravdu a nepředal, nebo předal a p. herec má problém zareagovat. V odpovědi p. Přenosila jsem se leč pouze dozvěděl, že svým dotazem napadám jeho, herce i komplet celé divadlo, vysvětlení však žádné.
Divné v době, kdy si část herectva permanentně stěžuje, do jakého málem hladomoru se dostala vinou koronaviru, dle mínění některých svých kolegů mazaně řízeného přímo z centrály ANO. Nevím, kolik se platí za divadelní scénář nebo alespoň námět, ale nějakou tisícovku to jistě mohlo kase uchovat. Jenže nebyl zájem ani nabídku s díky odmítnout.
Tak už nezbývá, než odtajnit divadlo, v němž se na slušnost moc nehraje: Studio Dva. Jméno autorova vysněného herce neprásknu, jeho kamarádka a chvilková kolegyně Evička by se asi zlobila.
Vložil: Jiří Macků