Největší lásku potkal už ve čtrnácti a na tu pravou inspiraci narazil v hospodě. Tajnosti slavných
26.06.2020
Foto: Supraphon
Popisek: Petr Janda
AUDIO / VIDEO Zpíval u Kulínského a byl nadějným houslistou. Možná by to dotáhl až ke kariéře virtuosa. Jenže mu učitel donesl kytaru, navíc v době, kdy začínal rock’n’roll, a geniální samouk pověsil skřipky definitivně na hřebík.
V sedmdesátých letech jsme jeho písničky zpívali s kytarou a doba to byla úžasná. Na vandrech jsme hulákali i během přesunů místními lokálkami, což už se dnes nesmí – zkuste ve vlaku vybalit kytaru a vzápětí vám napaří mastnou pokutu. V hospodách nám nadšení štamgasti zajišťovali přísun ‘životabudičů‘ a neskrývali zklamání po zjištění, že druhý den už budeme o dům dál. Dokázali jsme hrát dlouhé hodiny a přitom se neopakovat. Želva, Slzy tvý mámy, Jasná zpráva, Dej mi víc své lásky… bez hitů Olympiku to nešlo. Jejich frontman Petr Janda se stal legendou už v roce 1993, když byl uveden do Síně Slávy Akademie české populární hudby. Tehdy mu bylo jednapadesát a od poloviny devadesátek začal vzpomínat. Několikrát oznámil konec kariéry, znovu a znovu se ale vracel do vyjetých kolejí. Prostě Olympic a Petr Janda se staly synonymy českého rock’n’rollu a legendárnímu kapelníkovi je jasné, že bez muziky žít nedokáže.
Adresát neznámý:
Legendární hit Karla Gotta Adresát neznámý byl první skladbou, kterou Olympic nahrál na singl v roce 1964 společně s hitem Yvonne Přenosilové Roň slzy. Oficiálně je sice uveden Taneční orchestr Čs. rozhlasu s dirigentem Josefem Vobrubou, na desce ale opravdu hraje Olympic. Svědčí o tom nejen tento dochovaný klip, ale také vyplacený honorář pro skupinu ve výši 60 korun.
Tátovy housle
Narodil se 2. května 1942 v Praze, oba rodiče byli vysokoškoláci a měli vztah k hudbě. S tou prý Petr přišel poprvé do kontaktu, když mu maminka zpívala, nejspíš to ale zná z vyprávění. V bytě na Vinohradech měli dokonce hudební pokoj, kterému vévodil velký klavír, takzvané křídlo, na který hrála maminka. Tatínek zase mistrně ovládal hru na housle a rodiče dokonce doma dělali malé soukromé koncerty, i když ani jeden nebyl profesionální hudebník. Talent tudíž Petr měl po kom zdědit. Navíc měli i gramofon a otec ho brával s sebou na houslové koncerty. S o rok starším bratrem Jiřím se už v pěti letech zúčastnil konkurzu do dětského sboru hudebního pedagoga a předního teoretika v oboru dětského zpěvu Bohumila Kulínského staršího a přijati byli oba.
That's all you gotta do:
Yvonne Přenosilová s doprovodem skupiny Olympic v roce 1964,
v televizním hudebním pořadu Horečka
Hodně dlouhá brigáda
V roce 1948 právě nastoupil do školy a na rodinu dolehly trable. Otce vyhodili z práce, vzápětí skončil dokonce ve vězení. Pro děti, které byly ještě příliš malé, aby dokázaly chápat politickou situaci, byl oficiálně na brigádě. „Vrátil se pěkně zhuntovanej. A moje dětská dušička si říkala: To byl asi opravdu na brigádě, asi se tam hodně nadřel...“ zavzpomínal na oficiálním webu Olympiku. Jako politicky nespolehlivý pak otec jen obtížně sháněl práci, nakonec skončil ve fabrice na Kladně. „Když jsem pak po letech viděl film Skřivánci na niti, on byl jedním z těch vzdělaných lidí, kteří neuměli ani zatlouct hřebík.“ V devíti letech se Petr začal učit hrát na housle. „Otec se mnou měl ohromnou trpělivost a tříbil mi sluch, za což jsem mu hrozně vděčný.“
Ondráš podotýká:
Pásmo tuzemských i zahraničních skladeb, živě z divadla Semafor
První koncert
Po čase ho začal učit virtuos a první houslista Symfonického orchestru Československého rozhlasu Vojtěch Freit, do hodin ale Petr nechodil, učitel naopak docházel k Jandům domů. Jedna lekce prý trvala dvě hodiny, učitel ho doprovázel na klavír a Petr přiznává, že ho to celkem bavilo. „Houslím jsem se věnoval do takové míry, že jsem dokonce už jako kluk dostal nabídku, abych hrál Mendelsohnův koncert s jedním pražským amatérským orchestrem, s Petrem Křičkou coby dirigentem,“ prozradil. Časem začal hrát s kvartetem, pak s jedním lázeňským orchestrem, který vystupoval každou neděli odpoledne ve Vojanových sadech. „To pro mne bylo utrpení, protože jsem kvůli tomu musel prchat z plovárny, celé odpoledne trávit v parnu v bílé košili a hrát předehry k operetám a podobné věci...“ Bylo mu tenkrát čtrnáct, právě v té době se zrodil rock’n’roll a Petr znejistěl. Muzice se každopádně věnovat chtěl, začal si ale klást otázku, zda jsou housle to pravé.
Želva:
Nežádoucí kádr
V té době totiž poprvé vzal do rukou i kytaru, kterou jednou přinesl do hodiny houslí jeho učitel. Aniž tušil, co tím způsobí. „Začal jsem cítit, že konzervatoř by mne u houslí asi udržela, ale protože můj učitel říkal, že konzervatoř by mě zkazila, nikdy jsem se tam ani nehlásil – a začal jsem ztrácet motivaci.“ Po základní škole chtěl na gymnázium, jenže měl špatný třídní původ, takže mu ředitelka školy řekla na rovinu, že má jedinou možnost – přestoupit na jedenáctiletku v Košířích. „Bylo mi asi šestnáct, když jsme s jedním kamarádem ze školy, se kterým jsme společně brnkali instrumentálky na kytaru, šli zahrát do jedné košířské hospody. A tam tenkrát přišel takový hejsek a všichni říkali: Hele, ten umí rock’n‘roll! Začal hrát a při tom tak úžasně řval a tak do toho hrozně mlátil, že mě to okamžitě zaujalo.“
Pták Rosomák:
Geniální samouk
Nebylo to ale jediné, ještě předtím ho vzal dixieland, a tak ho začal hrát – s jedním souborem na kytaru a se školním zase na klarinet. A s kamarády začali pořádat poslechové rock’n’rollové večírky, až kvůli nim skončili na policii. „Na kytaru mě nikdo neučil, a protože jsem ty potřebné hmaty neznal, sám jsem si je vyhledával. A to bylo něco úžasného! Fungoval ve mně takový objevitelský fenomén – když se mi povedl nějaký akord, byl jsem z toho úplně hotovej...“ Ve škole nakonec místo tří let strávil čtyři, protože jeden ročník opakoval. „Nebyl jsem moc vzorný žák, byl jsem už hodně zaneprázdněn rock’n’rollem,“ přiznal s tím, že v té době ještě hrál na housle, věnoval se fotbalu, kytara ale pro něj začala být absolutní jednička. A v sedmnácti se konečně odhodlal otci říct, že s houslemi definitivně končí. Nesl to prý statečně, i když ho to mrzelo.
(Pokračování v pondělí 29. června)
Vložil: Adina Janovská