Šikovnou křehkou švadlenku by v ní nikdo nehledal. Hubaté dryáčnice totiž bylo všude plno. Tajnosti slavných

Foto: archiv.narodni-divadlo.cz / Jaromír Svoboda

Popisek: Poznáte ji? Křehká kráska Blažena Holišová v roce 1963 jako Hermie v Shakespearově komedii Sen noci svatojánské

VIDEO „To zas bude v alejích nablito!“ Její nesmrtelná hláška z hořké komedie režiséra Jiřího Menzela Slavnosti sněženek, kterou jí vložil do úst scenárista a spisovatel Bohumil Hrabal, nebyla jediná, která zlidověla. Partnerku Rudolfa Hrušínského si zahrála pětkrát, Vladimíra Menšíka čtyřikrát.

Cesta k vysněnému herectví byla v případě svérázné herečky s téměř nezničitelným smyslem pro humor mnohem krkolomnější než u řady jejích kolegů. Životní sen se rázné Moravance Blaženě Holišové, jejíž nedožité devadesátiny si připomeneme 11. července, nakonec podařilo splnit, a oč déle si musela počkat, tím rychleji pak úspěšnou kariéru rozjela. Už po čtyřech letech od absolutoria zakotvila natrvalo v souboru činohry pražského Národního divadla.

Slavnosti sněženek:

Rolnický původ se hodil

Narodila se 11. července 1930 jako Blažena Zálešáková do rolnické rodiny v Nenkovicích u slováckého Kyjova, v úrodné krajině, plné sadů, polí a vinic, a především také lidových tradic. V zemědělství ale zůstat nechtěla, raději se vyučila švadlenou a několik let tuto profesi také vykonávala v oděvním průmyslu, nejprve v Prostějově, a poté v Brně. Nepřestávala ale snít o divadle, jehož kouzlu propadla už v dětství, a tak se nakonec rozhodla zkusit štěstí. A v bouřlivých padesátých letech se jí rolnický původ hodil, takže s dalším studiem neměla na rozdíl od kolegů, pocházejících z takzvaně buržoazních rodin, žádné kádrové problémy. Nejprve se přihlásila na dělnickou přípravku, oficiálně Státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy. Poté byla přijata ke studiu herectví na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kterou absolvovala v roce 1956 u profesorů Antonína Kurše a Jaroslava Lokše.

Láska na dálku neměla šanci

Do prvního angažmá nastoupila na tři roky v brněnském Divadle Julia Fučíka, z nějž se pak na jednu sezónu přesunula na jeviště Státního divadla Brno. A v moravské metropoli se také seznámila se svým prvním manželem, dirigentem a korepetitorem Evženem Holišem, takže do divadelního světa už vstoupila jako Holišová. V roce 1960 dostala nabídku, která se neodmítá, angažmá v činohře pražského Národního divadla. Tím ale rozcinkala umíráček svému manželství, téměř trvalé odloučení partneři neustáli. Později se Holišovou druhou životní partnerkou stala o dvě desetiletí mladší hvězda brněnské operety Hana Horká, která je matkou populární herečky a zpěvačky Hany Holišové, držitelky Ceny Thálie pro rok 2012 za roli papežky Jany v muzikálu Papežka. Osobně se ale Blažena s Hankou nikdy nesetkaly, protože exmanželé po rozvodu navždy ukončili veškeré kontakty.

Peraltona a Lucifer v hudební frašce kolumbijského dramatika Enrique Buenaventury Na pravici Boha otce, karnevalu věcí lidských i božských, s doprovodem hudby Miroslava Ponce a Petra Hapky – Tylovo divadlo 1970; foto archiv.narodni-divadlo.cz / Jaromír Svoboda

Start hlavní rolí

Pouhý rok po absolutoriu dostala Blažena první filmovou příležitost, režisér Ladislav Helge si ji vybral pro ztvárnění hlavní ženské postavy, učitelky Andulky Novotné, ve svém filmovém debutu, dramatu ze života venkovského učitele Škola otců, v němž si hlavní roli źahrál nezapomenutelný Karel Höger. Blažena se rázem ocitla ve světě největších hvězd, v jejichž společnosti pak začala přidávat rok co rok do své filmografie další filmovou roli. Po příchodu do Prahy po ní obratem sáhla i Československá televize, takže se už v roce 1961 poprvé objevila na obrazovce, nejprve ve dvou bezejmenných vedlejších rolích, pak jako Hanka Vitáková v psychologickém dramatu režiséra Oldřicha Daňka Pohled do očí. Před kamerou i v divadle ztvárňovala nejprve rozličné dívčí charaktery, které hrála s civilní střídmostí a skvělým smyslem pro autenticitu.

Neznámý manžel

V té době se podruhé provdala za téměř neznámého epizodního herce Valentina Knora, bratra klavíristy Stanislava Knora, který po několika vedlejších filmových rolích prošel na přelomu padesátých a šedesátých let dvěma divadelními angažmá – dvě sezóny strávil v Mladé Boleslavi, pak další dvě v Liberci. Poté se v roce 1963 definitivně kamsi ztratil a tiše zmizel i z Blaženina života. Ta mezitím naplno odstartovala kariéru na jevišti Národního divadla, kde vytvořila řadu hlavních i vedlejších rolí v 68 inscenacích. Poprvé se ale představila jako host už v roce 1958 coby Dorotka v romantické báchorce Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen a odvedla tak brilantní výkon, že v následující sezóně byla obsazena hned v šesti premiérových inscenacích. Od 1. února 1960 pak dostala stálou smlouvu a sólistkou činoherního souboru zůstala až do oficiálního odchodu do důchodu 30. listopadu 1992.

V roce 1977 v seriálu Žena za pultem; foto imdb.com

Divoký temperament

Blaženinou devízou byl výborný civilní herecký projev, pravdivost, bezprostřednost a přirozenost, a i když potlačovala patos, dosahovala přímo monumentálních účinků. Její doménou se staly temperamentní ženy s prudkým slovním projevem a výbušností, mistrně dokázala bleskurychlé přechody od jásavého veselí ke klidu a pokoře. Od šedesátých let vedle působení v divadle tak často spolupracovala s televizí a filmem, že jí na soukromý život vlastně ani nezbýval čas, veškeré volno věnovala jedinému synovi. Mimo jiné si zahrála například ošetřovatelku Alžbětu ve slavném válečném dramatu režisérské dvojice Elmar Klos a Ján Kadár Smrt si říká Engelchen, Václav Vorlíček jí nabídl titulní roli ve své psychologické sondě do manželského života Marie, Otakar Vávra ji obsadil jako sestru hlavní hrdinky Karlu v dramatu na námět stejnojmenné novely Františka Hrubína Zlatá reneta, v posledním celovečerním filmu Pavla Blumenfelda, kriminální veselohře Dva tygři, ztvárnila postavu manželky Heleny…

Živoucí karikatura

Od poloviny šedesátých let se rychle přehrála z křehkých dívek do zralých rozšafných žen z lidu, ironicky dokázala karikovat ženskou marnivost a omezenost. Výraznou příležitost jí dal režisér Otakar Vávra ve slavném  historickém thrilleru Kladivo na čarodějnice, když ji obsadil do úlohy nevinné Marie Sattlerové, která je donucena mučením přiznat se k čarodějnictví a je za to upálena. V roce 1968 si poprvé zahrála v televizním seriálu, ve třetí epizodě projektu Sňatky z rozumu, natočeném podle románu Vladimíra Neffa o vrcholném období našeho národního obrození. A od té doby až do přelomu tisíciletí nebylo natočeno mnoho seriálů, v nichž by se neobjevila alespoň v malé vedlejší roli. K nejznámějším patří hospodská Šťovíčková ve válečné minisérii Byl jednou jeden dům či Janoušková v Ženě za pultem. Velmi často se objevovala i v pohádkách a její filmografie obsahuje téměř 170 postav.

S Markem Vašutem v dramatu slovenského autora Jána Soloviče Meridián – Nová scéna Národního divadla 1985; foto archiv.narodni-divadlo.cz /Oldřich Pernica

Dlouhé trápení

V roce 1981 získala titul Zasloužilá členka Národního divadla, s filmem se rozloučila v roce 1990 v povídkovém filmu Karla Háši Trojlístek, natočeném podle Čapkových Povídek z druhé kapsy, aby zakrátko ukončila i divadelní kariéru. Dál pak už spolupracovala pouze s televizí, postupně ale práci omezovala. V roce 2001 převzala Cenu Senior Prix a o dva roky později stanula naposledy před kamerou v adaptaci Moliérovy klasické kritické komedie Lakomec, kterou natočil režisér Zdeněk Zelenka. Pak už se definitivně stáhla do ústraní, trápily ji problémy s klouby a koleny, takže jí musela být voperována endoprotéza. Navíc jí začala vážně komplikovat každodenní život Parkinsonova choroba, která nejspíš měla velký podíl i na vážném úrazu, který utrpěla v roce 2009. „Mám zlomený čtvrtý obratel. Zakopla jsem o šňůru, když jsem žehlila. Je to příšerná bolest, k zbláznění,“ posteskla si tenkrát médiím. Blažena Holišová zemřela po dlouhé nemoci 7. dubna 2011 v jedné z pražských nemocnic.

Vložil: Adina Janovská