Na televizní žranici u nenažraného moderátora. Já, já, já jenom já, zní opakovaně divadlem Archa. Fejeton Jiřího Macků
21.06.2020
Foto: FTV Prima (jako v celém textu)
Popisek: Moderátor Jan Kraus, nově s vousem
Jsme přizpůsobiví: stačil jeden měsíc padajícího listí a z vynucovaného Východu jsme se obratem přešupačili na doporučovaný Západ. Za těch pár let jsme toho od něj pochytili už tolik, až se hlava točí a často i žaludek obrací. V oblasti zábavy z oněch zámořských končin dorazil i zábavný pořad one man show.
Show je podst. jm. z angličtiny, odvozené od slovesa to show neboli ukázat, předvádět. Většinou se používá ve smyslu podívané, představení s velkým množstvím výtvarných, zvukových či světelných efektů. Přeneseně též v malém až komorním jako hostitelem moderované představení jednoho či více zajímavých hostů s předpokládanými efekty slovesnými.
Kdyby Kristus tušil, co se za jeho života dá stihnout
Tedy abychom byli přesní a také patrioti, něco podobného, a to na pěkně vysoké úrovni už jsme tady měli docela dávno předtím. Ti hodně staří si jistě rádi vybaví Hovory H, v nichž herec, režisér a spisovatel Miroslav Horníček už koncem 60. let (a potom znovu po Listopadu) zpovídal především své lidem milované kolegy z branže Jana Wericha, Jiřího Sováka, Jana Pivce, Milana Lasicu s Júliem Satinským a další. Méně staří spoluobčané zase v 80. letech rádi poseděli s Marii Rottrovou a jejími hosty i hity v Divadélku pod věží.
Domácí polistopadovou scénu v tomto žánru inspiroval především zámořský klasik žánru komik, moderátor a producent David Letterman, jenž ve své Noční show na televizních stanicích NBC a CBS během 33 let uvedl 6028 večerů. Jeho hosty byly nejrůznější hvězdy nejen americké společnosti jako Tom Hanks, Susan Sarandon, Eddie Murphy, Kenny Rogers, Maurice Gibb, Whitney Houston nebo Jimmy Connors, ale třeba i modelka Pavlína Pořízková či všichni úřadující američtí prezidenti.
U nás poté koncem století přivedl poprvé Na plovárnu řadu významných osobností angličtinou vládnoucí a pokorně hostící Marek Eben, na začátku nového zval Na kus řeči žoviální Miroslav Donutil a záhy navázal se svou Párty o všem a všech Karel Šíp. To nejlepší, co jsme mohli v tomto žánru nabídnout, než se v dalších letech s jejich následovníky roztrhl pytel.
Ego jako hlavní účinkující večera
V konkurenci nejrůznějších zábavných formátů se úsporné show s jediným protagonistou a bez baletek rozbujely zvláště. Protože klást zvídavé otázky přece umí každý, už i dvouleté děcko. Myslí si leckterý mnohaletý. Tak se stalo, že domácí mediální lučiny postupně se svými velkými představami a leckdy nevalnými schopnostmi zaplevelili šoumeni nejrůznějšího věku, pohlaví a inteligence. Mezi nimi i Jan Kraus se svou show, pečlivě okopírovanou právě od osvědčeného Davida Lettermana. Se scénou s velkou fotografií osvětleného velkoměsta a dvěma křesly. Vyšším moderátorovým posedem, protože shlížet i na slavné hosty svrchu slušně podpoří ego. Vedlejším pódiem pro hudební čísla.
Zvláště pak uvedením celého jména v názvu (zase to ego), k čemuž domácí konkurence (myslím tu relevantní) ani v jednom případě nesáhla. Domácím obohacením je bombastické entrée (stále to ego), zavedení statusu nezbytného maskota („Je tu pan Odvárka? Tak můžeme začít…“), stálého kšeftíku pro syna a dramaturgií po hostech požadovanými dárky (ne všechny, jako třeba obyčejné vstupenky, jsou však s díky opakovaně akceptované, viďte, Richarde Krajčo).
Já stačím si sám. Já se mám!
O Show Jana Krause by se pochopitelně dalo říct i dost pozitivního, což je především nekončící snaha seznámit veřejnost s nejrůznějšími hosty. Taky však ledacos negativního, třeba na téma pečlivé připravenosti, způsobu vedení rozhovoru, výběru otázek, schopnosti vypořádat se s nenadálou změnou tématu či úspěšně odolávat inteligentnímu protivníku. Další připomínání už nechám na samotných divácích a pilně diskutujících na sociálních sítích. Mě ze všeho v podání J. Krause nejvíce zaráží jeho nehorázná snaha prosazovat se na úkor hostů. Způsobem, jak o tom už roky zpívá Olympic: „Já, já, já, jenom já! Každou větu začal slůvkem Já. Každou větu končil slůvkem Já. Já stačím si sám. Já se mám!“
Až na panenky vyprázdněná lednička Krausových
Pro příklad zajděme nyní do Divadla Archa pro připomínku dvou letošních oslav pravého gurmánství. Zdeněk Pohlreich, jenž prý už roky neví, co je hlad, se místo zasvěcených otázek na svou profesi dočkal vypočítávání vyživovacích problémů, které denně řeší moderátor.
„Když jsem doma a přijde hladomor, co mám dělat? Objednat, deset minut čekat… A pak rovnou z plastu. Já vlastně všude žeru jak v letadle. Ale tam jsou malý porce… Když je hlad, tak je zle… Smaženej sejra je king, teď bych si ho hned dal. Já jsem se naučil výborně jíst tím umělohmotným příborem hned. Protože nemusím nic mejt, já to hned vyhodím. Já si s tím hraju jako kočka s myší. Já umím otvírat i ty pidi omáčky a jedu, to je koncert rukou. A je po hladu. Víte vy vůbec, jak vypadá hlad? Jak žijeme my normální lidi? Já přijdu domů, otevřu lednici, ta vypadá, že se prodává, vydrbaná na prodej. Pak se podívám do šuflat, tam jsou vzpomínky na minulost, bonbony sedm let starý, a začíná panychida. Chleba tam je, ale zmrzlej (následuje delší pasáž popisu souboje moderátora se zmrzlým chlebem – pozn. autora). To bych si musel furt domů něco nosit…
Já si v létě vařím jenom jedno jídlo, každej den. Panenku (pro seniory a matky vícečlenných rodin: nejdražší vepřové maso na trhu – pozn. aut.) na grilu, výhradně medium (následuje delší pasáž o sestavování zeleninové oblohy - pozn. aut.), opečený chleba a jím. A vždycky, když to sním, tak si říkám, že to bylo naposled (to vše pochopitelně průběžně šperkované moderátorovým řehotem – pozn. aut.), když to bylo už po třicátý. Ale mám na to dobrej recept, ráno si řeknu, už si tohle nebudu dělat, patra lednice plný panenky, ale když hodinu počkám, tak si říkám já si tu dobrotu udělám! A už jedu!“
Vlastním dětem by i poslední sousta sežral
Cožpak s kuchařem, to se to o dlabanci povídá jedna radost. Ale jak navázat řeč s takovou životosprávu si hlídající dámou, jakou je zpěvačka Marie Rottrová? Jemu snadno, hned jakmile jí v nadhozeném tématu uklouzlo, že sice strašně ráda jí, ale musí malé porce…
Jan Kraus s Marií Rottrovou, umístěnou poněkud níže
„Tak si dejte normální a já bych to za vás dojedl. Já strašně rád dojídám. Já i dětem žral jídlo. Mě vzrušují dětský nedožerky úplně gastronomicky. Kradu jim poslední sousta. Ta porcička mě tak dráždila, že jsem sotva dojedl, a pak si to zvrátil do obličeje. Mně by se zdálo ideální, že byste si dala normální porci, už byste jako nemohla, a já bych to sfrknul… Já mám psychickou záklopku, když dostanu jídlo tak mám pocit, že je poslední v mým životě, že už nebude a potřebuju se tak najíst, abych měl zbytek života klid. A když to dojím, tak mám pocit, že už nikdy v životě nebudu chtít něco jíst.“
Pokračování se poté zvrhlo v opak rozhovoru, v němž otázky začal dávat host a hostitel se předváděl a sám na sobě se bavil. Nutno ovšem objektivně dodat, že stejně tak je z podobných výstupů nadšené publikum, což je zřejmě ta potřebná inspirace v podobných zhůvěřilostech pokračovat. Kdybych měl předávat, jak to dělával Zdeněk Pohlreich, visačku kvality, na vchod do Divadla Archa bych přilepil oznámení, že tam dávají:
Fotokoláž Ondřej Vanča
Ale nezatracujme ho, jistě i on má potenciál se zlepšit. K tomu, vedle broukání písničky Olympiku, doporučuji opakované připomínání dvou výroků. První vyslovil již zmiňovaný klasik David Letterman, autor oněch 6028 TV pořadů, sebekriticky ironickým konstatováním: „Byl jsem u většiny z nich. A můžu vám říct, že velké procento těchto show nestálo za nic.“ A také moudré rozhodnutí domácí hvězdy tohoto žánru Karla Šípa: „Zakázal jsem si používat zájmeno já.“
Vložil: Jiří Macků