Univerzitní titul za porážku hada v počítačové hře? Komentář Štěpána Chába
komentář
19.06.2020
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Jan Amos Komenský. Zaplakal by nad naším školstvím?
Tak náš vzdělávací systém si vystavil vysvědčení. CERMAT totiž zveřejnil, jaká byla neúspěšnost při skládání maturitních zkoušek. Češtinu neudělalo 14 % studentů, matematiku 17,5 %, angličtinu 5 % a němčinu 26,5 %. Přičemž u češtiny byl vidět za posledních sedm let nárůst, kdy v roce 2013 zkoušku z češtiny nezvládly 2 % studentů. U němčiny zase propadlo v roce 2013 7 % studentů. Projevuje se u nové generace digitální demence? Nebo jsme svědky demence vzdělávacího systému? Mám pocit, že můžeme pozorovat vzácnou shodu obého.
Začněme zcela pragmaticky. Na rodiče je kladen společenský tlak, že řemeslo je špinavé a že dítě na učňovský obor dát nemají. Jejich potomek by měl mít nějaké teplé místečko na úřadě, pěkný plat, dvě auta v garáži a na účtu statisícové rezervy. A tak dávají své děti na maturitní obory a doufají, že to ti prevíti dotáhnou alespoň na bakaláře. Ostatně, co by tomu řekli sousedi, kdyby mělo dítě jen výuční list, že jo. A tak na maturitní obory chodí více dětí, které patří spíše na učňák.
Počty a platby
K tomu nutno připočíst i naši praxi, kdy se školy platí od počtu žáků a studentů. Mají-li jich málo, dostanou málo do svého rozpočtu. Což vede k tomu, že škola má tendenci brát prvního posledního. A protože se platí za studujícího žáka, snižuje škola nároky na učivo, nebo na hodnocení. Proč? Aby protáhla většinu žáků do čtvrtého, maturitního ročníku. Jenže do toho hází vidle CERMAT, který připravuje testy. CERMAT nemá potřebu snižovat nároky na vědomosti žáků, jeho neplatí za počet úspěšně složených zkoušek.
A ano, dovolím si tvrdit, že od absolventů maturitních oborů se musí očekávat určitá úroveň vzdělání, kdy prostě dokáží správně přiřadit k Jidášovi přídomek Iškariotský. Tato otázka se zjevila v testech z češtiny v roce 2015 a žáci, kteří u testu propadli, si na ni mohutně stěžovali. Tak nějak mi to přijde jako přirozená výše vzdělání. Kdo tohle neví, neměl by šermovat maturitním vysvědčením, protože prostě není vzdělaný. Stačí argument – vždyť si to můžu vygooglovat, nemusím se to tedy učit? Ono je to těžké, aby ti haranti vůbec věděli, co si mají googlovat, že. Určité všeobecné povědomí je prostě potřeba mít, přes to vlak nejede.
Středověk
Jenže je tu otázka toho, jak se ke svému vzdělání žáci dostanou. Většina škol stále zatvrzele úpí ve svých vzdělávacích metodách někde u kotníku Marie Terezie. Přidaly jen na státem vyžadovaných osnovách o sexuálních menšinách, menšinách rasových a výhodách našeho členství v EU a přijali z moderních technologií pohříchu jen prezentace v powerpointu. A to jen ty odvážnější. Školy se nedokázaly vyrovnat s dost zásadní proměnou samotné společnosti, která se digitalizovala o hodný kus více, než samotné školy. A co je zásadní, nedokáží podchytit pozornost studentů právě prostřednictvím moderních technologií. Ona se ta digitální demence prostě musí využít ku prospěchu věci.
Mnoho rodičů ale zároveň neustále trvá na starých metodách vtloukání informací do hlav žáků a vehementně se brání jakýmkoliv změnám ve školství. Po třídních schůzkách zatáhnou učitele za roh a s důrazem na něj vychrlí – když bude zlobit, pěkně mu namlaťte. Pak druhý extrém rodičů, kteří se chystají na žalobu proti učiteli a škole i v případě, kdy se učitel na dítě jen rozkřikne. Oba tábory ovšem trvají na tom, že naše školství bylo před třiceti lety jedno z nejlepších na světě a že teď už není. A proč? Protože škola stále učí jako před třiceti lety. Okolní státy se ve školství posunuly, my ne. Jsme horší, protože se naše školství zhoršilo? Nebo jsme horší, protože jsme zaostali za vývojem? Troufám si přiklonit se k druhé z možností. Protože žáci se vcelku pohodlně pohybují po digitálních technologiích, ale školy ve vývoji skončily u powerpointu.
Samospásné technologie?
Počítačová hra Kingdom Come od českého vývojářského studia Warhorse je postavená čistě na historických reáliích husitské epochy. Je možné místo dějepisu nainstalovat žákům hru a necpat jim do hlavy mrtvá data z té doby? Upřímně, děsně by je to bavilo. Jenže je tu problém. V okamžiku, kdy by je to bavilo, něco by se i naučili, a to je přeci nepřípustné. Jeden z dílů veleslavné počítačové hry Assassin's Creed vývojáři postavili také čistě na historii. Je nacpaná, stejně jako Kingdom Come, historickými reáliemi, popisuje dějinné výkruty a přitom hráče vrhne přímo do děje, stane se aktérem dějin. Je to v mnoha případech jen jiná a mnohem zábavnější výuka dějepisu. Jasně, abychom neskončili u toho, že maturita se bude skládat z toho, kdo v Minecraftu postaví lepší úkryt a univerzitní titul získá student za vystřílení hadů v téže hře. Minecraft, když už jsme u toho, je na Západě hojně využíván právě pro svůj vzdělávací potenciál. V něm se děti na školách učí, co a z čeho se vyrábí a staví.
Přehlcenost
Ale přesto mi to nedá – proč se učit stovky informací a dat, která člověk prostě zapomene, místo toho, aby se žákům informace předávaly zábavnou formou a tak, aby je dokázali použít a tedy i zapamatovat si je? Proč jsme stále zajetí v přesvědčení, že vzdělání je za trest? Já to přežil, ty to taky přežiješ, říkají rodiče vzpurným harantům. Nejsme i proto státem montoven, protože škola v dětech zabíjí kreativitu a sebedůvěru? I to s Jidášem je příklad kardinálního selhání školství. Ty děti nejsou blbé, jen jim náš vzdělávací systém nedokázal předat informace. Mezi školou a žákem vznikla prostě bariéra. A to bariéra i toho, že se do žáků neefektivním způsobem cpe příliš mnoho informací a vyžadují se po nich výkony, které jsou ve výsledku ke škodě.
Nepřemýšlej, jen reprodukuj. Pokud nebudeš dobrý reproduktor, jsi kazový člověk a už na počátku tvého života, kdy se teprve rozhlížíš po světě, tě zadupeme do podlahy, zničíme tvé sebevědomí, sebedůvěru, uděláme z tebe deprivované hovado. To je naše školství. Pokrok? Kde? Jaký? Naše školství stále produkuje jen další a další soutěžící AZ kvízu, nikoho jiného. A to je přeci naprosto vadný přístup. Neselhali ti, kteří maturitu nezvládli, selhali jejich učitelé.
Vložil: Štěpán Cháb