Pachtí se za filmovými, televizními, dabingovými a reklamními kšefty, čas na divadlo už nezbývá. Co zaujalo Jiřího Macků
17.06.2020
Foto: Divadlo Palace / Facebook (Jiří N. Jelínek)
Popisek: Inscenace Africká královna, proslavená stejnojmenným americkým filmem, je na repertoáru Divadla Palace již osm let
Z původního úmyslu sepsat zkušenosti se třemi pražskými divadly v jednom zátahu sešlo – jakmile si člověk srovná myšlenky, začínají se písmenka hromadit, až je jich najednou příliš. Minule jsme tak stihli připomenout jenom inscenaci Spolku Kašpar a dnes se vydáme navštívit představení jedné scény sídlící ve středu jednoho slavného náměstí, jež je středem města, jež je středem země, jež je středem Evropy.
Řeč bude o výkonech jednoho interpreta (stejně tak dramatického jako reklamního), ale opět pouze jako soukromý zážitek draze platícího běžného diváka, tj. mě. Přitom nemíním hodnotit natož kritizovat, nerad bych se ztrapnil, v podobných případech osobních rozpaků zůstávám, tváře se zasvěceně, u taktického utroušení „No, bylo to každopádně docela zajímavý, objevný,“ čímž se nedá nic pokazit. Ony se totiž dojmy prostého spotřebitele divadelního umění někdy až podezřele liší od mínění hodnotících odborníků. Jako bych úplně slyšel zákulisní ševelení tvůrčího souznění autora, dramaturga, režiséra, herců i kritiků nad společným dílem: „Jsme jedné krve, ty i já…“
Kvalita na pokračování válcovaná kvantitou
Ale než se na Václavské náměstí vypravíme, ještě dvě odbočení. První: Parlamentním listům poskytl rozhovor etnolog, spisovatel a cestovatel Mnislav Zelený-Atapana, tuším v Amazonii tamními indiány uznávaný i něco jako jejich náčelník honoris causa. Člověk velmi zkušený, zcestovalý a moudrý (tak moudrý, že se odmítá zaplést s politikou, a to ani v řadách Zelených), jenž má co říct snad ke všemu. Tématem pochopitelně byla i současná ekonomická situace, konkrétně kvalita potravin. V malé ukázce mně jeho názory inspirovaly k drobným obměnám textu:
„Máme hodně domácích výrobců (herců), jsou schopní, ale bohužel jsou převálcováni tím množstvím. Já vždy hledím na kvalitu, a ne na množství. A tam bychom měli hledět všichni. Ale současná mamutí výroba (divadelních a muzikálových inscenací, televizních seriálů) funguje tak, že produkuje velké množství, aby převálcovala konkurenci. A tím jde do háje kvalita. S nedostatkem kvality potravin (dramatického umění) souvisí naše zdraví (i duševní).“
K Oscarovi tentokrát daleko
A nyní ještě vzhůru za zážitky nabízené televizní obrazovkou, což je oním odbočením druhým. Za ´uměním´, které tak často svými nevítanými neomalenými několikasekundovými vstupy kazí požitek z umění opravdového. K osvědčeným hrdinům TV spotů patří i jeden opravdový chlapák (dle typologie kritiků ´zemitý něžný drsňák rozdávající rány i moudra´), navíc nositel udatné bělostné zádele (viz divadelní inscenace a TV seriál), jenž se v postavení Stříbrohřbetého (pro nezasvěcené označení starého vůdce gorilí smečky) symbolicky buší v zarostlou hruď jednou s hokejovou tlupou za zády pro reklamu Tipsportu před světovým šampionátem, jindy (to už v sérii) propaguje stopadesátileté pivo nejmenované značky, tentokrát s backgroundem čtyřiceti zaměstnanců smíchovského pivovaru.
Je to ovšem borec, protože nadšeně propagovat současně sport i alkohol není snadné, takové vzájemně se vylučující protivy dokáže sloučit pouze bankovní účet. A jelikož produkci českých filmů a seriálů jsem nějak odvykl, rozhodl jsem se spojit jednu letitou nostalgickou vzpomínku na filmové dobrodružství kuriózní dvojice (anglické misionářky Katharine Hepburnové a kanadského dobrodruha na rozpadající se Africké královně) a vydal se ji, puzen dvojí zvědavostí, občerstvit do divadla. Zvědav jednak na to, jak si výprava poradí s vodní hladinou na divadelních prknech, jednak jak si zemitý propagátor českého piva poradí s rolí, za niž Humphrey Bogart dostal Oscara.
No, někdy člověk šlápne vedle a lituje času i peněz. Neznaje film, nevěděl bych z poloviny, o čem divadelní děj je. Prostě jsem nerozuměl hrdinovi, jenž se jednak často (díky bouřlivé textilní hladině zmítající dřevěnou kocábkou i osádkou) obracel k publiku zády (což v případě komplexní nahoty bylo ovšem vůči publiku ohleduplné), jindy jeho slova zanikla v jakémsi šumlování, jež možná nahrazovalo polozapomenutý text. Nekvalitním sluchem jsem netrpěl, české misionářce Lindě Rybové jsem rozuměl všechno.
Když je mi smutno a žíznivo, pustím si ten o pivu
Ale na obranu nejmenovaného, byť čtenářstvem asi vytušeného umělce: možná to byla jenom vzácná výjimka. Možná měl špatný den a já se prostě tím pádem smolně za několik stovek octl v nesprávném čase na nesprávném místě. Už si to ověřovat podruhé nepůjdu a jemu jsem odpustil. Kdykoli však na něj přijde řeč, pustím si raději nějaký jeho reklamní spot, tam umí. Jsou skvělé, režijně precizně odvedené, herecky propracované a výrazně přesvědčivé, zvláště ten z posledních, pokoronavirově pivní. Stříbrohřbetý mluví vždy hlasitě a srozumitelně, vnímám každé slovo, prostě zážitek:
A tak se ještě závěrem vraťme k úvaze indiánského náčelníka o tom, jak se v přemíře kvantity zákonitě ztrácí kvalita. V hlavě se míhají představy herců pachtících se po filmových rolích, přeskakujících z jednoho televizního seriálu do druhého, z rozhlasu spěchajících do dabingového studia a poté - logicky - marně stíhajících svědomité nastudování divadelní role, ze všech připomenutých hereckých příležitostí toho nejdůležitějšího, bohužel však nejméně zaplaceného.
Ke všemu když navíc někteří z nich přidají i hostování při trapných deklamacích manifestačních výzev, sepsaných dramaturgem pouličních představení během některé z milionu chvilek jeho revolučního hnutí mysli.
Vložil: Jiří Macků