I průšvihy dělal s vervou. Populární ‘Langoš‘ konečně prozradil své utajované závislosti. Přečetli jsme

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

Popisek: Jiří Langmajer v seriálu České televize Labyrint

Herec Jiří Langmajer rozhovory příliš nedává, pro MF Dnes ale udělal výjimku a rozpovídal se třeba o tom, jak si byl herecky blízký s Janem Třískou. Oba jsou totiž stejně urputní a hrají až na dřeň.

Jiří Langmajer začínal na naší největší a nejznámější divadelní scéně a díky tomu se setkal i s hereckými legendami: „Když jsem v Národním hned po škole začínal, hrál jsem s panem Kemrem mladého vodníka v Lucerně, byli tam ještě pánové Hrušínský, Lukavský, Růžek, Postránecký... Tehdy jsem bral jako samozřejmost, že jsem mezi nimi. Byl jsem mladej a blbej, s odstupem času vím, že jsem to měl vnímat intenzivněji a víc z nich nasávat. Rozhodně jsem k nim měl úctu, ale bylo mi dvacet, takže průšvihů jsem se i tak nadělal vrchovatě,“ přiznal v rozhovoru pro MF Dnes. Před pár lety se zcela změnil, jeho minulost byla ale pěkně pestrá. „Já vlastně dělal vždycky všechno pořádně, jak průšvihy ve škole, s chlastem, se ženskými, tak dělám pořádně i svou práci. Když už, tak už! A tak i já s velkou láskou a vervou, aniž bych si to leckdy uvědomil, dělám věci, ať už jde o jídlo, pití nebo třeba sekání zahrady, o něco víc, než bych asi měl. Adéla se mi kvůli tomu často směje,“ pohovořil o své manželce, herečce Adéle Gondíkové.

Na jevišti Národního divadla v komedii Huga von Hofmannsthala Kristinčin návrat; foto archiv.narodni-divadlo.cz

Žil jen pro představení

Na Letních shakespearovských slavnostech se setkal s Janem Třískou, se kterým si rozuměl. „Chodili jsme spolu na obědy a hodně si povídali. Honza třetím rokem ještě dohrával Leara, zatímco já už hrál první rok Hamleta. Dvakrát se na moje představení přišel podívat a na konci jako jediný tleskal vestoje. Tahle přejícnost a uznalost některým našim kolegům hercům chybí. Chtěl dát všem najevo, že vidí svého o třicet let mladšího kolegu, a když hraje dobře, tak vstaňme a pojďme mu zatleskat,“ prozradil Jiří, který je známý důkladnou přípravou. „Střádal jsem síly, žil jsem jen pro ta představení, před každým jsem se rozcvičoval a kvůli hlasivkám rozezpívával. A po představení, kdy šli ostatní na pivo, já okamžitě mazal domů. Přitom pivo miluju, navíc jsem Plzeňák. Ale udržel jsem se, všichni věděli, že mě nikam nemají tahat a že musím mít vlastní šatnu, kde se potřebuju na velkou roli naprosto soustředit.“

V hlavní roli tragédie Williama Shakespeara Hamlet v roce 2003; foto shakespeare.cz

Šťastný, i když nehrál

Divadlo je pro něj sice na prvním místě, přesto prý během karantény nesmutnil. „Já byl během doby, co se nehrálo, velmi šťastný. Vzpomeňte si, jak krásné bylo počasí v březnu a dubnu. Na ty týdny budu vzpomínat celý život. Bydlím za Prahou v Pyšelích, každý den jsem v přírodě nachodil deset až patnáct kilometrů, někdy s mojí ženou, jindy sám. Chodil jsem po stejných trasách, v lese a přes louky, a pozoroval, jak se na jaře všechno probouzelo, jak se stromy každým dnem víc a víc zelenaly.“ Láska k divadlu se ale zase přihlásila. „Pak jsem ale přišel k prvnímu představení, začalo se hrát, uslyšel jsem diváky, jak strašně pozitivně a empaticky reagují, a najednou mi došlo – vždyť ono mi to scházelo! Uvědomil jsem si, že stejně, jako jsem závislý na krásných západech slunce, jsem závislý i na lidech, kteří nám dávají najevo, že jsou s námi rádi. To mi vlilo novou chuť do divadelní práce. Protože chtě nechtě, jsem prostě divadelní herec, a kdybych už neměl divadlo hrát, strašně moc by mi to chybělo.“

Vylomeniny svobodníka Kouby nepřestávají diváky bavit ani po více než třiceti letech. Komedii Copak je to za vojáka… natočil režisér Petr Tuček v roce 1987 a mnozí diváci si při jejím sledování ochotně znovu a znovu nostalgicky zavzpomínají, co všechno kdysi v ‘zeleném‘ zažili; foto ČT

Svobodník Kouba po třiceti letech

I když říká, že miluje hlavně divadlo, jde z filmu do filmu a jeho velký kamarád Michal Suchánek mu napsal pokračování nestárnoucí komedie z roku 1987 Copak je to za vojáka… „Říkat tomu pokračování by asi nebylo správné, psal to Michal a jeho humor je dost osobitý. Lidi se setkají s mým někdejším svobodníkem Koubou, který je po třiceti letech dávno někde jinde.“ A proč je vlastně film z prostředí Československé lidové armády tak populární? „Vznikl sice za totality, ale je apolitický. Vypráví o lásce, o vztazích, nebyla to žádná vojenská agitka. Nechali nás točit na obrovském tankodromu a lítaly tam zadarmo helikoptéry, to by dneska nikdo nezaplatil. Hrál jsem kluka, se kterým se mohli lidi ztotožnit, stejně jako třeba s postavou, kterou hrál Karel Roden.“

Vložil: Michaela Špačková