Stařičká maminka jako za katrem. Co je podle Veroniky Žilkové ještě normální? Přečetli jsme

Foto: Instagram (stejně jako v článku)

Popisek: Veronika Žilková absolvovala evakuaci z Izraele kvůli mamince. Cesta to byla hodně strastiplná.

Herečka Veronika Žilková udělala to, co by mnohé nenapadlo. Vrátila se z Izraele, kde působí coby žena velvyslance, aby se postarala o maminku. Nechtěla totiž, aby zůstala v karanténě v domově pro seniory. Jak se ale svěřila v rozhovoru pro MF Dnes, přijde jí to zcela normální.

Veronika dostala na výběr, zda se chce nechat evakuovat s ostatními rodinnými příslušníky. „Nejdřív jsem si řekla, že neodjedu. Jenže pak jsem slyšela, jaká jsou u nás opatření u seniorů. Že se nesmějí stýkat navzájem, přijímat návštěvy, že jsou v naprosté izolaci. Ve zprávách zaznělo, jak v Německu uvažují o tom, že senioři budou v karanténě až rok. Maminka žila v garsonce v domově s pečovatelskou službou. Věděla jsem, že je zavřená, nemůže vycházet z pokoje a jídlo jí dávají za dveře. Představila jsem si, že by tam takhle mohla být i rok,“ povzdechla si v rozhovoru a přiznala, že byla z maminčiny situace na dálku zoufalá.

„Téměř denně k ní pod okno chodil někdo z rodiny. Jenže okno bylo ve třetím patře, přes dvůr, tak se jen mávalo. Když jsem jí volala, první den byla veselá. Pátý den méně. Po týdnu byla zoufalá, i když se tvářila, že není. Tak jsem se rozhodla, že odjedu, vezmu si ji k sobě a budu se o ni starat,“ přiznala herečka a dodala: „Po návratu jsem šla do karantény. V den, kdy mi končila, byla maminka v tak vážném stavu, že jí hrozila sepse organismu.“

Konečně zase s maminkou. Z její izolace během nouzového stavu byly zoufalé obě, i když to ani jedna nepřiznala nahlas.

Je to normální!

Své rozhodnutí rozhodně za hrdinství nepovažuje. „Vždyť to je přece naprosto normální. Můj tatínek k nám domů taky bral babičku z Ostravy. Byla invalidní, neměla nohu, táta se s ní často hádal, ale všichni jsme byli rádi, když přijela. Víte, já jsem fatalista. Nikdo nevíme. Nikdy by mě nenapadlo, že můj druhý manžel zemře náhle v padesáti třech letech. Stejně by mě nenapadlo, že moje máma, která byla celý život nemocná, bude letos v květnu slavit devadesáté šesté narozeniny. To je všechno osud. Prostě to tak má být. Jiná odpověď mě nenapadá.“

V rozhovoru se usmívala nad tím, že se někdo stále jejímu rozhodnutí podivuje. „Maminka nás všechny tři sourozence vychovala tak, že to normální je. Myslím, že nikoho z nás, ani z našich dětí, by nenapadlo považovat to za něco výjimečného. Máma vždycky říkala: Když lásku rozdáváš, tak se ti vrací. Znám v okolí několik lidí, kteří se starají o své příbuzné. Sousedka má velmi těžce nemocnou starou maminku. Tak si vždycky sdělujeme, co ta naše malá děvčátka ten den dělala, jakou křížovku luštila. Já si myslím, že v české společnosti stále patří k dobrému vychování starost o seniory.“

Hereččina maminka je opravdu frajerka. I když před třemi týdny oslavila už 96. narozeniny, zvládne hravě i počítač. Takhle například 'chodila' během nouzového stavu na mši.

Práce jenom zadarmo

Lidi v Izraeli považuje za mnohem veselejší a usměvavější než u nás. „V každé rodině mají někoho, koho se dotkl holocaust. Takže si váží každého dne, protože vědí, že jsou na světě jen díky tomu, že někdo z jejich předků měl štěstí a holocaust přežil. Dává jim to chuť do života, radost i vděk. V Izraeli se moc nehledí na vnější věci. Hodně lidí tady má obyčejná starší auta, neinvestují příliš do bytů a do baráků, jak je zvykem třeba v Česku,“ prozradila s tím, že coby žena Martina Stropnického podléhá v současnosti speciálnímu režimu.

„Jako velvyslancova manželka nemůžu pracovat za peníze. Takže budu v červenci zadarmo učit na ProART festivalu, což je workshop divadla, tance a kreativního psaní. Každý rok je to moc fajn, protože se sjíždějí zájemci různého věku, od patnáctiletých po sedmdesátileté, kteří mají nějaký vztah k umění. V srpnu mě potom čeká česká premiéry hry Lope de Vegy Ženy a sluhové. Ta hra byla zapomenutá, našla se před lety a můj syn Cyril Navrátil ji čtyři roky složitě překládal ze starošpanělštiny. Představení se odehraje na zámku v Plumlově v polovině srpna, já to pomáhám organizovat, hrát ale nebudu,“ popsala, co ji čeká v nejbližších týdnech, a upřesnila: „Pracovat můžu, ale zadarmo. Nebo nebýt takzvaně uvolněná manželka a jezdit do Izraele jen jako turista, samoplátce, hradit si všechno sama. Být uvolněná manželka velvyslance, to obnáší určitá pravidla. Například že nesmím být v Česku déle než čtyřicet dnů v roce. Což je teď pro mě asi nesplnitelné. Myslím, že to je příliš málo na to, abych mamince byla při jejím zhoršujícím se zdravotním stavu schopna zajistit potřebnou péči.“

Vložil: Michaela Špačková