Lepší svatá než nějaký buditel, řekl bych. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Rozestavěný Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. V kleci i toitoika pro odpůrce

Znovu vztyčení prostředníčku katolické církve na Staroměstském náměstí mě nadšením nenaplnilo. Proč by také. Návrat už dávno pohřbených vášní, další monokl, který na náměstí zůstane do jeho možného stržení v budoucnosti. Žijeme v dobách symbolů a jejich dokonalého nepochopení. Všechny snahy vyrovnat či nevyrovnat se se svou minulostí strháváním a budováním soch a pomníků jsou až komické. Ale budiž, nestranný pozorovatel si to musí nutně užívat. Pojďme si užívat s ním.

Hned v úvodu musím přiznat, že jsem moc rád, že si jiné radikální křídlo naší společnosti neprosadilo na Staroměstském náměstí do baroka vysochaného Che Guevaru. Případně že si radikálnější část uměleckého světa, co fušuje do moderního umění, neprosadila na náměstí nějakou zprohýbanou trubku s vagínou a přilepeným banánem a dlouhým interaktivním návodem, jak ten paskvil chápat. Takhle se nám nad Prahou rozklenula vcelku pěkná ženská, která má navíc v popisu práce jakousi obdobu OSPODU pro celé naše hlavní město. Fajn, kvituju s povděkem. Tak to má být.

Budování Mariánského sloupu. Nového, protože ten starý se v roce 1918, kdy Franta Sauer zavelel k jeho stržení, rozbil. Takže toto není ani replika, ale nové... no, umělecké dílo, s tím mají kritici trochu problém. Takže dílo. Snímek z facebookové stránky na oslavu této události. Existuje i stránka, která se znovuvztyčením ostře nesouhlasí

Katolík

Trochu mi v tom hapruje skutečnost, že vztyčením Mariánského sloupu se naplňuje dogmatická agenda katolické církve. Ale dobrá, odhlédněme od minulosti, ve které si katolíci hráli na katy světa. Katolická věrouka a katolický mysticismus může být v mnoha ohledech… hm, obohacující. Můžeme katolický mysticismus, klouzaje po povrchu věci, samozřejmě, chápat jako lásku, odpuštění, ochranu. Nemám s takovým symbolem lautr žádný problém. Duchu doby by nejspíš prospěla více nějaká socha ztepilého černocha. Ale nad tím by se nestranný pozorovatel jen zasmál jako bláhovosti, která brzy zajde za obzor módních politicko-společenských výstřelků. Panenka Marie bude vhodnější.

Psali jsme

Respekt čučkařům je zcela na místě, drazí. Komentář Štěpána Chába

A je, přiznejme si, pravdou, že fakticky spadáme do katolického světa, nikoliv do světa protestantského, který má už svou podstatou (a vlastně i svým mysticismem) k úkradkům Che Guevarům a ztepilým sochám černochů o mnoho blíže. My jsme holt území konzervativnějšího křídla křesťanství. A mohou si za to západní mocnosti vlastně samy. Kdyby nám neupálily Husa, nejspíš bychom vynašli protestantství o hodný kus dříve než Martin Luther. Ale upálily, tak místo politicky uvědomělých soch stavíme ty politicky méně uvědomělé. Když k tomu připočteme takové to pěkné české kverulanství, začne být člověku tak nějak příjemně. Protože zase nakrknul ty správné lidi. A to se počítá. Jednoznačně.

Narůžovělá bohorodička se tyčí, v pozadí Týnský chrám, foto z oslavné FB stránky

Sošné dějiny

A stejně je to zvláštní. V poslední době začal celý svět vedle koronaviru řešit sochy. Na západě po nich čmárají, močí na ně, rozbíjejí, svrhávají a obviňují je z rasismu a xenofobie. Je to zvláštní. Jako kdybychom se prostřednictvím novolidí snažili zapomenout na to, kým jsme. Protože kým jsme, je dáno hlavně tím, kým jsme byli. Svrhávání soch je takový zvláštní koníček. Ať už na Praze 6 nebo někde ve Washingtonu a Londýně. Znovuvztyčení Mariánského sloupu tak beru jako snahu o připomenutí toho, kým jsme byli. A že bychom se toho v lecčems měli i nadále držet. Jsem pro. A teď, prosím, zase v klidu do fronty na banány a nebrblat. Až se redakce A2larmu vydá sloup svrhnout, bude sranda. Pivo poteče proudem. A tak to má být. Dobře je na světě. Jen nevím, jestli jsme stržením Koněva splnili kvóty na poničení těch špatných. Já být revolucionář, uvažuju nad svržením svatého Václava. Byl to běloch, užíval si privilegia, ten nemá na sochu nárok.

Vložil: Štěpán Cháb