Zůstal jsem sedět v hledišti zařezaný jako špalek a přemítal, zda si ze mě někdo nedělá kašpara. Co zaujalo Jiřího Macků
10.06.2020
Foto: Divadlo Kašpar
Popisek: Jakub Špalek, principál Divadla Kašpar, ve hře Politika správcovny
Co se týká divadla, jsem jako jeho návštěvník a spotřebitel hereckého umění ze staré školy, a navíc umělecky asi nepříliš vyspělý. Nemám rád modernu, kolikrát originální za každou možnou cenu (pochopitelně i vstupenek).
Kostýmy musejí odpovídat době, a ne aby Vévodkyně valdštejnských vojsk bubnovala do boje v džínové soupravě. K pravé atmosféře dosud stojícího Višňového sadu potřebuji mít na scéně pár, byť jen nakašírovaných stromů, kolem jejichž osudu se vše odehrává, a ne na kempinkovém stolku vyrovnané sklenice višňového kompotu, jehož prodej by měl statku zaplatit dluhy. Ani ten největší drsňák z Našich furiantů mě neohromí, když dorazí na scénu na harleyi. Na prchajícího Richarda III. zanevřu v okamžiku, když nabízí anglické království za elektrokoloběžku.
Nekonečně dlouhý monolog nemusí unavit jenom herce
Podle toho si vybírám, znám cenu svého času i nabízených vstupenek. Výjimečně jsem však ochotný něco obětovat, to, když jsem pozván, protože odmítnout je nezdvořilé a zvědavost funguje. To je i případ loňského setkání s jednou nevelkou pražskou scénou, na níž se dávala generální zkouška kusu pro jednoho herce Politika správcovny, dle charakteristiky ´monolog správce sportovního klubu, který předává pomyslné žezlo svému nástupci, napomíná hráče a jiné ´dementy´ a současně posílá dopisy autorkám knižních bestselerů´. No…
Hru (zvládnout bezpřestávkový sedmdesátiminutový monolog dle mého mínění značně nezáživného textu každopádně oceňuji jako obdivuhodný výkon) však hodnotit nemám nárok, nejsa k tomu patřičně vzdělán ani placen. Je zřejmě pouze mým problémem, že jsem se dostavil do sklepní divadelní klubovny v Jindřišské ulici vnímat toto ´diverzní monodrama o praxi obnovy´ (jak ho zakukleně nazval sám autor S. d. Ch.) nedostatečně mentálně připravený. Když vše skončilo (poněkud mě ten náhlý konec zaskočil), seděl jsem chvíli zařezaný jako špalek přemítaje, jestli si mně neudělali kašpara.
Cestou domů, s hlavou prázdnou dojmy, jsem přemítal, jak se takový kus, dávaný pro deset diváků, ekonomicky vyplácí. No, co si budeme povídat, nevyplácí. Pokud někdo nepřiplácí. A tím se přes oslí můstek ekonomiky dostávám k aktuálnímu tématu vztahu současného divadelního umění a jeho podpory, což navíc v případě epidemie nastolilo otázky ohrožení existence umělců dočasně pobývajících na neplacené dovolené.
Tři prameny finanční podpory
Jak je na tom divadelní spolek Kašpar, na jehož představení jsem byl pozván? Jedno z mnoha, přemnoha, ba ještě více než přemnoha divadel, spolupodílejících se v této oblasti na údajném celosvětovém prvenství Prahy. Vyvíjí bohatou činnost, na svých webových stránkách představuje 54 (!) herců a hereček, s nimiž průběžně spolupracuje na řadě inscenací a které tím pádem také musí mít na výplatní listině. Což všechno pochopitelně něco nemálo stojí. Spolek se sice prezentuje jako ´nezávislý´, ale už neuvádí na čem. Na financích je totiž závislý jednoznačně, ať už jsou to dotace, granty nebo sponzoring.
Oficiální stránka uvádí tři prameny podpory: od pražského magistrátu jde o fixní částku pět miliónů ročně, u ministerstva kultury a Městské části Praha 1 není uvedena. Web hlidacstatu.cz konečný příjem upřesnil: od roku 2016, kdy byl zaveden Registr smluv, inkasoval Spolek Kašpar na dotacích přesně 13 353 195 Kč. A Portál hl. města Prahy sděluje, že magistrát Kašparu přihodil na grantech dalších dokonce 25 miliónů.
Méně představení, více koncentrovaného umění?
Nemůžu posoudit, a ani se o to nemíním snažit, zda je oněch více než 38 miliónů (a to ještě bez upřesněného vkladu ministerstva a Prahy 1) pro jednu zdaleka ne přední scénu hodně, nebo málo. Jestli to třeba vůbec stačí na pokrytí všech výdajů. Na kolik, konkrétně v případě inscenace Politika správcovny pro deset diváků, přišel scénář, interpret, režisér a výprava (stůl, židle, poštovní schránka). Kolik diváků za tři stovky vstupného umělecky obohatil, a ještě snad někdy obohatí, protože momentálně na programu není. Ale možná ano: znovu opakuji, že já nejsem zřejmě divákem patřičně vnímavým.
Jenom si dovolím vyslovit názor, že je v tom divadelním světě nějak nepřehledno. A že méně by někdy bylo více. Kašpar pochopitelně nezaměstnává 54 herců a hereček (přiznám, že ze čtyř pětin mně zcela neznámých, nesleduji totiž TV seriály), tatáž jména najdete i na webových stránkách divadel jiných. Interpreti dramatických textů všech těch Shakespearů, Goldoniů, Shawů, Dostojevských, Jirásků, Daňků a mnohých dalších, často běžnému diváku utajených totiž přelétají mezi jednotlivými scénami coby nikde nevázané osoby výdělečně činné. Interpreti schopní udržet v hlavě své role třeba i v sedmi momentálně v metropoli dávaných hrách. Pro mě výkon na pamatováka úžasný, pro ně jistě činnost ekonomicky zajímavá.
Ale co umění?
Vložil: Jiří Macků