Jak podvést něco tak nádherného, jako je český jazyk. Komentář Štěpána Chába
komentář
06.06.2020
Foto: Pixabay
Popisek: Tužka naostřená, čeština vždy v pohotovosti a schopná popsat cokoliv a jakkoliv
Český jazyk je nádherný, tvárný, ohebný. I milovat v češtině je nenapodobitelné. Když miluje Pepík Mařenku a Mařenka Pepíka, může to mít jazykově mnohem větší grády, než lecjaký Romeo s Julií. Protože se s láskou dokážeme jazykově pomazlit tak, až Mařenka jihne a Pepík nabývá dojmu, že by mohl pokořit svět. Jazyk je mocný. Čeština je všemocná. Ano, mluví ze mě slepá láska, omlouvám se.
Rád bych text uvodil citátem Pavla Eisnera, ikonou mezi milovníky jazyka českého: „Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři.“ Čí vinou? Vinou školství, které na tak neukojitelně živý a divoký element, jakým je český jazyk, uplatňuje ukazovátko, disciplínu a fůru mrtvých definic.
Padání s pády
Šestileté dítě zcela přirozeně a správně používá slovesné pády, nekulhá ve vedlejších větách, dokáže sestavit souvětí, které dává smysl, je srozumitelné. Používá bez zaváhání rody, pády, časy, způsob oznamovací, sem tam rozkazovací a velmi často způsob podmiňovací. A neví o tom, to holátko bez vědomostí. Popisuje věci, děje, dokáže vyprávět, reportovat (občas i aportovat, když je dostatečně poddajné nebo pobavené). A to všechno, a mnoho dalšího, používá zcela přirozeně jako vlastní končetiny.
Vztažné zájmeno
A teď přijde do školy a tam, po výuce písmenek, po základech čtení a psaní, mu začnou tvrdit, že nic z toho vlastně neumí. Protože to neumí nazvat. Protože to neumí definovat. A přijdou definice a požadavky na to, aby byly definice chápány a aplikovány do výsledných testů a zkoušení. Použij ve větě zájmeno vztažné. Dítě umí zájmeno vztažné, jen neví, že je to vztažné zájmeno. A, a to je základem, ani nepotřebuje vědět, co je to zájmeno vztažné. Upřímně – já to netuším. Definice vztažného zájmena se mi dávno vytratila ze sekce mozku, kam si v průběhu času a žití zařazuji zbytečné informace. Jistě, z vyznění tuším, kam si ho zařadit, ale nepociťuji potřebu to udělat. A to se psaním s úspěchem přiživuji.
A co dítě učiteli dokáže větou, v které použije vztažné zájmeno? Že umí češtinu? Že je pro budoucí život obohaceno? Nedokáže mu jen to, že se naučilo definici, která je mu k ničemu? Neučí se vlastně jen pro to, aby zvládlo školu a dostalo kýženou jedničku? Jsou definice typu vztažné zájmeno jen učení pro školu, aby dítě zvládlo školu samotnou? Protože při přijímačkách na střední se může záludné vztažné zájmeno objevit v otázce testu. A bez zvládnuté definice by se dítě nedostalo tam, kam chce… třeba na zdrávku. Jaká to hrůza, ten harant neví, on neví, co je to vztažné zájmeno. V životě to nepoužije, ale pohoršení je přesto namístě. A proto bychom jej neměli pustit do takové profese, jako je zdravotní sestra. Co kdyby pak, nedej Bože, kvůli nepochopení vztažného zájmena špatně aplikovalo na pacienta obinadlo!
Pojďte si určit PUZ a PUČ
A takových definic je výuka českého jazyka plná. Kdy jste si naposledy určovali PUČ a PUZ? Řešili jste někdy s partnerem nebo partnerkou, jestli vedlejší věta, kterou pronesl váš potomek, byla doplňková nebo příslovečná účelová? A nestačilo jen vykřiknout – do postele a bez večeře? Přičemž vám bylo ale úplně jedno, jestli jste u toho křiku použili definici, kterou vám pančelka vtloukala dlouhá léta do hlavy a tvrdila, že to musíte umět, jako když bičem mrská. I kdyby vás o půlnoci probudila, jak pančelky v čase mé docházky do školy rády říkávaly.
Přitom pro správné pochopení pravopisu stačí několik málo mnemotechnických pomůcek a pár tvrdě naučených vzorů a slov. Délka výuky pro pochopení – maximálně dva roky, když se bude postupovat klidným krokem Indiána. Výsledek nyní? Stačí se podívat do diskuzí na internetu. Velmi časté nezvládnutí i elementárního pravopisu, velmi nejisté vyjadřování, slabá slovní zásoba. Kdyby takhle fungovala soukromá firma, třeba Škodovka, viděli bychom jediné – chrlení automobilových vraků a následný krach. Proč nikdo nereklamuje ve škole, že jeho dítě, které má za sebou minimálně 14 let výuky českého jazyka, neumí pravopis? Dá se oponovat tím, že je dítě prostě blbé? Sem tam jistě, ale rozhodně ne v takové míře, jakou vidíme v praxi.
A je vlastně fascinující, že dítě, které by umělo psát bez chyby, za pomoci mnemotechnických pomůcek, by nejspíš mělo problémy s prospěchem, protože by neumělo své vědění uplatnit při určování definic toho, co vlastně umí. Zkrátka holátko bez vědomostí.
Při psaní tohoto textu jsem ani jednou nesklouzl k promrskávání pádů, neurčoval jsem slovesné časy, neudělal jsem si větný rozbor a nemám ponětí o tom, které druhy vedlejších vět jsem v textu použil. A žíly mi to skutečně netrhá.
Vložil: Štěpán Cháb