Prázdné hlediště znamená nulový zisk, ale to je riziko podnikání. Holt letos nebudou Seychely. Fejeton Jiřího Macků
31.05.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Aňa Geislerová, Martha Issová, Pavel Liška, Lenka Krobotová a Jiří Macháček na demonstraci Milionu chvilek. Před rokem naši umělci protestovali proti současné vládě z plných plic, teď by mnozí chtěli, aby je živila
Už jsem jednou to srovnání použil: jak v tehdejších časech byl součástí záplavy nejrůznějších transparentů v prvomájovém proudu i ten ´Umělci jdou s lidem´ a přitom všichni cítili, že to neplatilo jenom na letmé okamžiky v průvodu.
Změnil se režim a okamžitě i přístup umělců k manifestacím a nejrůznějším mítinkům. Už nejsou k vidění, jak kráčejí s davem, ani z Hradčanského náměstí na Staroměstské, nyní na něj shlížejí poněkud svrchu z tribun. Ale těžko jim to zazlívat, vždyť jenom hrají, je to jejich živobytí; na divadle jednou jako šlechtic a příště coby podvodník, tak proč ne také v roli horlivého příznivce té které politické strany. A příště zase nějaké jiné podobné.
Jenom si tak s gustem zaprotestovat
To byly okamžiky, kdy měly hotové žně agentury, nabízející služby stovek umělců. Občany na předvolební mítinky lákala zvláště muzika, i když konečný efekt byl různý: třeba domácí countryové Schovanky podpořily úspěch sociální demokracie (2002), zatímco ani velikán ´z dovozu´ Chuck Berry, jedna z rockových legend, koncertováním v Brně (1996) nedokázal přibrzdit nastávající pozvolný odchod Občanské demokratické aliance do politického zapomnění.
Počet předvolebních mítinků v poslední době rozšířily další masové akce, především vůči vedení státu zaměřená protestní shromáždění, s opakovanou účastí některých (mnoha ne) představitelů herecké sféry. Nyní už pořadatelé nenabízejí country and western či rock´n´roll, odsunuto do zapomnění bylo i omšelé Hutkovo ubezpečování, že nejkrásnější jsou usměvavé tváře. Tváří rozlíceně gestikulujícího letenského davu se stala hystericky uječená umělkyně Pogodová.
A leckdy všechno ukončil vichr z hor
Herectví nebývala v počátcích pro slušné přežití jistá profese. Jeho představitelé, kamenných divadel nevlastníce, křižovali se svými kusy, speciálně personálně upravenými pro miniaturní jeviště hospod (třeba Vstanou noví Blaničtí bojovníci ve čtyřech persónách), krajem jako dráteníci či cikáni. A když s jejich výkony vyslovovali diváci opakovaně nelibost, leckdy musel představení předčasně ukončit legendární cimrmanovský vichr z hor. Kdyby jenom průkopníci tušili, jak si dnes hoví jejich následovníci, mnohdy ani jejich talentu nemajíce, na výsluní přízně, až kam se vyšvihli v žebříčku společenské obliby i příjmů. Proto když se něco ve společnosti semele, jakýkoli zádrhel ohrožující životní standard, odloží masky. Jenom výhrůžná gesta na tribunách a pódiích, vydávaná za demokratická vyjádření, zůstanou.
Živ nás, státe!
Upřímně řečeno nikdy jsem se nezajímal, jak lukrativní je herecká profese, naopak z okruhu známých poznal, že spousty nadšení pro divadelničení je i mezi amatérskými soubory, a tam to holt o penězích není.
Zamýšlet jsem se začal až v poslední době, kdy všeobecná koronavirová bída striktními omezeními znemožnila vše, i nejrůznější manifestace. Představitele herecké profese či hudebníky to postihlo zvláště citelně, co si budeme povídat. Prázdné hlediště představuje nulový zisk. A prázdná byla všechna, nejen to na Jezerce. Záhy se také (nebylo jich mnoho, jenom známé tváře, ale o to hlasitěji) ozvali: Jsme bez práce, bez honorářů, živ nás, státe! Bodejť že z peněz spoluobčanů, vždyť jsme jejich elita! A stát živí, ne že ne. A ne že špatně…
Když Zlatá kaplička zavřela své brány
A v tuto chvíli se přímo nabízí připomenout jednu událost, jak se s velkým a dlouhodobým ohrožením své práce vypořádali ti nejlepší představitelé své profese ze Zlaté kapličky (tenkrát to byla věru na jedné scéně soustředěná elita), ozdobení tituly národních a zasloužilých umělců. Vzpomínka stará přesně 43 let.
V zimě onoho roku 1977 jsme se v redakci sportovního týdeníku nápaditě vypořádali se dvěma aktuálními výročími: přesně sedmdesátku oslavoval český hokej, stejně jako oblíbený František Filipovský. Opatrně oslovený srandista měl pochopení pro náš ztřeštěný nápad, ochotně se navlékl do muzeálního obleku tehdejšího gólmana a zapózoval v hokejové brance. Pro mě z toho, vedle dobrého pocitu z povedeného titulu, vzešlo navíc pozvání na první duben, na poslední představení před začátkem přestavby Národního divadla, na herecký koncert zvaný Lucerna. A potom konec na více než šest let až do 30. září 1983. Už nikdo nespočítá, o kolik pracovních příležitostí přišli, protože do Stavovského divadla se všechna představení obou scén nevešla. A nemohli to nahradit každodenním natáčením nejrůznějších Ulic či Ordinací. Ti by asi ani nechtěli. Natož aby je napadlo atakovat odpovědná ministerstva.
Tak jsem si postupem času začal dělit herce na dvě skupiny: na ty z mnohačetné masy, kteří při natáčení televizních seriálů zvládnou nesložitou desetisekundovou sekvenci až tak na desátou klapku, a ty s velkým ´K´, uznávané borce z divadelních prken, kteří musí dát každý večer všechno na první dobrou, a ještě k tomu věrohodně, tzv. umělecky. Na manifestacích se naštěstí setkáváme většinou jenom s těmi prvními.
Něco víc o hereckém zákulisí a kuriózních zkušenostech ze tří malých pražských divadel ještě za týden.
Vložil: Jiří Macků