Z mámy vydyndal kytaru, do školy ale nesměl. A ztraceného tátu našli až po půl roce v kriminále. Tajnosti slavných
29.05.2020
Foto: spiritualkvintet.cz
Popisek: Jiří Tichota
AUDIO / VIDEO První dramata prožíval už jako kluk, po únorovém převratu pak bylo ještě mnohem hůř. Dětství a mládí zakladatele naší první folkové skupiny by vydalo na hodně dobrodružný román.
„Za největší nebezpečí pro lidstvo považuji hloupost, přeceňování sama sebe a neochotu přiznávat ostatním stejná práva, jaká vyžaduji sám pro sebe.“ Jeden z oblíbených citátů Jiřího Tichoty, který je posledním žijícím ze zakladatelů legendární folkové skupiny Spirituál kvintet, vypovídá hodně o muži, který rozdává už šest desetiletí nejen radost, ale především spoustu témat, hodných zamyšlení. Možná ke skalním fanouškům této hudby nepatříte, určitě ale znáte celou řadu jejích písniček. Dlouhá desetiletí je totiž kdekdo hraje a zpívá u táboráků. Až se k nám právo vrátí, Jednou budem dál, Pane můj, Soudný stát, Za svou pravdou stát… Jak je možné, že provokativní texty autorům procházely i za minulého režimu? Skupina zpívala černošské spirituály, tedy písně slabších a utiskovaných, a to prostě zakázat nešlo. Přesto životní pouť Jiřího Tichoty by vydala na hodně tlustý a pořádně napínavý román.
Twelve Gates:
Rodit musel táta
Zakladatel české folkové legendy se narodil 18. dubna 1937 na Točné a bylo to tenkrát hodně napínavé. Rodiče byli právě na chatě, odkud nebylo žádné spojení, a tak Jiřímu pomohl na svět otec, doktor, inženýr a vysokoškolský učitel Jiří Tichota, který byl mimo jiné i vášnivý kynolog. A také vynikající znalec a milovník operní hudby. „Sbíral desky slavných operních zpěváků, které jsme museli za války vždy v neděli odpoledne poslouchat na klikovém gramofonu,“ zavzpomínal Jiří před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Vztah k hudbě měla rodina v genech, už Jirkův prapradědeček Antonín Liehmann byl amatérský skladatel. Ve Zlonicích byl prvním učitelem hudby Antonína Dvořáka a zasloužil se o to, aby budoucí geniální skladatel směl studovat na konzervatoři. Dědeček z otcovy strany zase působil jako správce hospodářství u zámku v Pteníně, který patřil rodu Esterházy.
Už se nám čas krátí:
Útěk na poslední chvíli
Během druhé světové války bydlela rodina v Lahovicích, u Zbraslavi a otce německé úřady donutily pracovat v nedalekém Radotíně. Ke konci války už narůstalo nebezpečí, a tak bylo dokonce zakázáno školní vyučování. „Chodili jsme tedy několik týdnů domů k paní doktorce Vančurové na náhradní vyučování, což byla vdova po spisovateli Vančurovi,“ prozradil ve vzpomínkách pro Paměť národa. V noci z 8. na 9. května esesáci popravili v Lahovicích všechny muže jako odvetu za barikádu na lahovickém mostě přes Berounku. Jirkovu otci se podařilo na poslední chvíli utéct na Točnou, čímž si zachránil život. Cestou prý ale narazil na vlasovce, kteří po něm stříleli. Lahovice byly ostřelovány a jeden tank zasáhl dům, v němž Tichotovi bydleli.
Pane můj:
Klavír v Pařížské
Po válce se rodina přestěhovala do pražské Pařížské ulice, do domu, v něž byl i klavír. A Jirku začala hudba přitahovat čím dál víc. Vybrnkával si na něm jednoduché melodie a tatínka tím pořádně štval. Dokonce prý prohlásil, že klavír musí z domu, protože ho odvádí od učení. Přál si totiž, aby syn vystudoval medicínu. Osud s ním měl ale jiné plány. V roce 1950 se otec, který pracoval ve státním podniku, vyvážejícím zvěř do zahraničí, prostě jednoho dne nevrátil domů z práce. Rodina se rázem ocitla bez prostředků, a tak šla maminka uklízet, aby Jirku a jeho sestru uživila. A taky háčkovala po večerech rukavičky, které se pak pokoušela prodávat před slavným obchodním domem Bílá labuť. Brzy si jí všimly prodavačky, nabídky jí pomoc a její rukavičky zařadily načerno mezi ostatní zboží.
Krutá válka:
Vězeň bez soudu
Půl roku rodina nevěděla, co se stalo. Až pak se mamince podařilo zjistit, že je otec ve věznici v Řepích, obviněný ze sabotáže kvůli záhadné epidemii ve velkochovu koroptví. A mohla ho i s dětmi navštívit. „V prostředku místnosti stála kovová klec a v ní táta,“ zavzpomínal Jiří. „Tam se k mámě přitočil jeden dozorce, a že by mohl dostat tátu ven, ale něco by to stálo! Opravdu přišel k nám, sebral spoustu knih, obrazů a šperků, dal je do kufru, odjel a víckrát jsme o něm neslyšeli.“ V roce 1951 Jiří ukončil základní školu, na studia ale mohl kvůli vězněnému otci zapomenout a musel nastoupit jako dělník do Spolany Neratovice. Otec strávil ve vězení téměř tři roky, přestože nikdy nebyl odsouzen. Propuštěn byl až v roce 1953 v rámci tzv. Berijovy amnestie, která byla vyhlášena po Stalinově smrti. „Využil jsem té doby, kdy nebyl tatínek doma a byl ve vězení, a z maminky jsem vyloudil kytaru,“ přiznal Jiří.
Poutník a dívka:
Vítěz v zeleném
V roce 1955 mohl konečně odmaturovat na jedenáctiletce a byl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Ve druhém ročníku už hrál na vymodlenou kytaru tak dobře, že začal vystupovat, účastnil se i celostátních soutěží a rozhodl se přestoupit na filozofickou fakultu, na muzikologii. Oznámil tedy, že na VŠCHT končí, jenže než stihl vyřídit všechny formality, došlápli si na něj vojáci a koncem roku 1957 dostal povolávací rozkaz. Narukoval k pohraničníkům, místo zbraně ale dostal jako politicky nespolehlivý do rukou krumpáč. Povinnou vojnu odsloužil v ženijní četě, tedy u ‘bigošů‘, kteří budovali pohraniční pásmo. Kytary se ale nevzdal, a tak byl vyslán do armádní soutěže tvořivosti mládeže, kterou s Dvořákovým koncertem e-moll vyhrál. Vzápětí ho velitel požádal, aby založil nějakou kapelu, a tak vznikla skupina, která za dalšího půl roku opět soutěž vyhrála.
(Pokračování v pondělí 1. června)
Vložil: Adina Janovská