Velký sen se jí nesplnil, a tak si našla náhražku. A vše ostatní muselo na druhou kolej. Tajnosti slavných
27.05.2020
Foto: vcd.cz
Popisek: Gabriela Wilhelmová jako Soňa na jevišti Východočeského divadla Pardubice v roce 1965, v tragikomedii A. P. Čechova Strýček Váňa
FOTO / VIDEO Výraznou sólistkou byla v soukromém životě stejně jako na jevišti. Svoboda pro ni byla na prvním místě, nenechala se nikým a ničím omezovat. Není divu, že z toho leckdy byla pořádná ‘itálie‘.
Výrazná osobnost a královna tragikomedie šla vždy do hloubky a snažila se o jasnou srozumitelnost. Naplno a skvěle využívala svůj vrozený temperament, ženskou krásu, mimiku, gesta, hlas i postavu. Nejspíš si ji vybavíte jako sestřičku Růženku, která zachránila Vladimíra Menšíka coby vodníka Karla v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. O minulém víkendu nám ji připomněla televize Prima reprízou další nesmrtelné komedie, Herzových Holek z porcelánu, v nichž si zahrála členku inventarizační komise. Možná ale nevíte, že se Gabriela Wilhelmová stala u nás průkopnicí a režisérkou divadla pro jednoho herce.
Jak utopit dr. Mráčka:
Továrnická dcerunka
Narodila se 19. ledna 1942 v Prostějově do bohaté továrnické rodiny jako druhorozená, měla starší sestru Josefu a dva mladší sourozence Karla a Milušku. Odmalička se ráda předváděla, nakrucovala se před zrcadlem, namalovaná maminčinými šminkami a oblečená do jejích šatů. Neustále strhávala pozornost na sebe, takže jí doma říkali komediant. Přání stát se herečkou se v její hlavě zrodilo tak brzy, že nejspíš ani sama neměla úplně jasno, kdy vlastně. Byla zkrátka nezkrotný živel a buřič, divadlo se stalo pro ni tak velkou vášní a touhou, že proti nápadu přihlásit se ke studiu herectví na brněnské Janáčkově akademii doma nikdo nic neměl. Koneckonců byla zvyklá, že co si usmyslí, to také bude mít, a přestože rodina po druhé světové válce o majetek přišla, rodiče se dál všemožně snažili plnit svým dětem každé přání.
Nesplněný sen
V Brně poznala o dva měsíce staršího kolegu Ladislava Freje, který ale díky poválečným kotrmelcům ve školství maturoval už v šestnácti, takže byl o dva roky výš. Vzali se a Ladislav kvůli ní vydržel v moravské metropoli po absolutoriu ještě dva roky a hrál na satirické scéně Divadla Večerní Brno. Až poté, co v roce 1965 ukončila studia i jeho žena, odešli společně do angažmá ve Východočeském divadle Pardubice. Zpočátku byla Gabriela obsazována do rolí naivek, brzy se ale propracovala k dramatičtějším rolím. Na jevišti si plnila jedno přání za druhým, jen to největší jí osud nedopřál. S Ladislavem se snažili o potomka, jenže dvakrát potratila, a pak už to zřejmě bylo beznadějné. Nesplněné přání umocňovalo vršící se neshody, oba byli mimořádně temperamentní, takže se jejich manželství proměnilo v divokou 'itálii' a definitivně skončilo, poté co se Frej zakoukal do krásné kolegyně Evelyny Steimarové. Čas ale obrousil hrany, po rozvodu našli společnou řeč a zůstali přáteli.

Cristobal ve hře Kat a blázen, slavné satirické fantazii Jana Wericha a Jiřího Voskovce, s hudbou Jaroslava Ježka – Východočeské divadlo Pardubice 1969; vis.idu.cz / Miroslav Tůma
Královna mejdanů
Zhrzená a naštvaná Gabriela se po rozpadu manželství přesunula nakrátko do ostravského divadla a v roce 1969 zakotvila na tři sezóny ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 1972 přešla do slavného brněnského Divadla na provázku, kde došlo ke kuriózní situaci. Divadlo nemělo svoji stálou scénu, a tudíž neměl soubor kde zkoušet. A tak se zkoušelo u Gábiny. Bydlela totiž tenkrát v podnájmu ve vile, která patřila jakémusi plukovníkovi. A protože pan domácí býval často pryč, herci měli prakticky celou vilu k dispozici. Takže se přes den zkoušelo a večer byl mejdan. Měla ráda kolem sebe hodně lidí, organizovala večírky a získala pověst vynikající kuchařky. Byla mimořádně společenská, k životu potřebovala lidi a přitahovala je k sobě jako magnet svou bezprostředností. Jako herečka ale byla důsledná a nekompromisní k sobě i druhým.
Osudový Mráček
Z Divadla na provázku nakonec odešla kvůli neshodám s režisérem Petrem Sherhauferem a přesunula se do Prahy, kde zpočátku působila v Činoherním klubu. Od té doby už ale zůstala až do smrti bez stálého angažmá. V roce 1973 dostala první nabídky vedlejších rolí v televizních inscenacích a o rok později stanula poprvé i před filmovou kamerou jako sestřička Růženka ve slavné ‘vodnické‘ komedii režiséra Václava Vorlíčka Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Díky tomuto projektu také poznala druhého manžela, režiséra Rudolfa Růžičku, který si v něm zahrál malý ‘štěk‘. Vzali se a navzdory poněkud kočovnému životu jim krásný vztah vydržel až do Gabrieliny smrti. Již tehdy měla výraznou postavu a s přibývajícími lety se díky lásce k jídlu a svému kuchařskému umění trochu zakulatila, což ji předurčovalo do rolí maminek a různých svérázných, samostatných a energických žen.

S Jindřichem Hinke v divadelní hře pedagoga a dramatika Jaromíra Sypala Napoleon z Doubku – Divadlo S. K. Neumanna 1977; vis.idu.cz / Jaromír Svoboda
One woman show
Působení na volné noze jí umožnilo lépe koordinovat hostování na divadelních scénách a spolupráci s filmem a televizí. Velké role se před kamerou sice nikdy nedočkala, každá její postava ale byla nepřehlédnutelná a v její filmografii jich najdeme více než sto padesát. Působila na celé řadě pražských divadelních scén, hrála v Divadle ABC, Divadle S. K. Neumanna, Dílně 24, Laterně Magice, v Divadle v Řeznické… Jádrem její práce se ale brzy stalo u nás do té doby nezvyklé divadlo jednoho herce. Koneckonců se o ní říkalo, že je výraznou sólistkou na jevišti i v životě. Ke všem rolím vždy přistupovala velmi poctivě, dřela texty, promýšlela postavy a každé se snažila dát něco ze sebe. Právě tyto inscenace, s nimiž jezdila po celé republice, naplno vyjadřovaly její individualismus a současně umožňovaly vyniknout jejímu smyslu pro humor, inteligenci a bezprostřednosti. K nejúspěšnějším patřila placená společnice ve hře Viktorie Hradské o legendární pěvkyni Emě Destinnové Commedia finita, prostitutka Antonie Havlová alias Tonka Šibenice v Macourkově komedii Racajda, hořká komedie Arnošta Goldflama Biletářka či hra Ester Krumbachové Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů. Ve druhé polovině osmdesátých let mimo jiné spolupracovala se slovenským dramatikem a šansoniérem Igorem Šebo.
Kamera jí neseděla
Jejích televizních a filmových postav je sice hodně dlouhá řada, přesto jí práce před kamerou nevyhovovala. Herec je během ní v podstatě nahnán do určitého prostoru, musí čekat, až je scéna správně nasvícena podle představ režie, než jsou vyzkoušeny různé úhly záběru… V procesu vzniku filmu prostě není tím hlavním činitelem. A to odporovalo Gabrielinu pojetí herecké svobody. Přesto nabídky neodmítala a v osmdesátých letech často spolupracovala s režisérem Karlem Smyczkem. „Byla citlivou a až nebezpečnou ženou, která dovedla rozkrýt každého člověka. Velkou a bohužel nevyužitou herečkou, která prošlapávala svoji vlastní osobitou a nelehkou cestu. Ženou, která ovlivnila každého, kdo ji potkal. S ojedinělým nadhledem vnímala svět a lidi. Když jsem jí nabízel roli, vždycky se ptala, jestli má duši. Pro mě je to dušička, která hledala něhu a pohlazení,“ zavzpomínal na ni před časem Karel Smyczek v jednom rozhovoru.

S Yvettou Kornovou a Vladimírem Javorským v dramatu režiséra Karla Smyczka Krajina s nábytkem; FSB / Zdeněk Dukát
Permanentní hledání
V roce 1996 si ji vzal na mušku krutý osud a lékaři u ní diagnostikovali rakovinu, přesto dál hrála a spolupracovala s televizními produkcemi. Se zákeřnou nemocí se prala dlouhých šest let, nelítostný souboj prohrála 14. října 2002. Bylo jí pouhých šedesát let. Její poslední postava, ředitelka filharmonie v seriálu Místo nahoře, se dočkala premiéry až dva roky po její smrti a v roce 2006 o ní natočil Karel Čtveráček životopisný dokument Otisky. Na prvním místě a téměř posvátné pro ni ale bylo vždy divadlo, kterému dávala přednost úplně před vším. V jednom z rozhovorů řekla: „Když nemáte práci, a já jsem to svého času zažila, všechno je bez chuti, vůně, zápachu. Život vás přestává bavit. Práce je tím, co ve vás probudí všechny vjemy. Ať už je to divadlo, televize nebo film. Rozdíl je jen v tom, že herec na divadle je zvyklý, že mu jsou role přidělovány, kdežto já, prošlá léty na volné noze, jsem zvyklá na permanentní hledání toho koření: práce, vzrušení, textů, jejichž prostřednictvím bych sdělila, co mě na světě trápí a z čeho mám radost.“

Vložil: Adina Janovská