Tvrdohlavý romantik dostal z každého maximum. A ještě u toho byla sranda. Tajnosti slavných
15.05.2020
Foto: archiv.narodni-divadlo.cz
Popisek: Významný operní dirigent Zdeněk Chalabala
Za první republiky se to sice hvězdami jen hemžilo, opravdové mistry ale na filmovém plátně spatříte jen stěží. Největší osobnosti se totiž rodily, tvořily a žily hlavně pro divadlo. A bez velkých mistrů v orchestřišti by sotva zazářily hvězdy na jevišti.
První republika byla nejen zlatou érou prvních velkých filmových hvězd, u nichž se ale leckdy o velkém umění mluvit nedalo. Tu pravou plejádu skutečných umělců toto období nabízelo na divadelní scéně a právě tenkrát se tu formovala další generace významných osobností. A to nejen velkých pěvců, od Beno Blachuta a Eduarda Hakena přes Libuši Domanínskou, Martu Krásovou či Marii Podvalovou až po Ivo Žídka a Antonína Votavu, ale také hudebníků, operních režisérů či dirigentů. Jedním z mimořádných představitelů této generace byl dirigent Zdeněk Chalabala, jenž měl vynikající schopnost vykreslit a skloubit hudbu z orchestřiště s dějem, který se odehrával na scéně. Se stejně velkým úspěchem ale dirigoval i velká symfonická díla.
Matčin dirigent
Narodil se 18. dubna 1899 v Uherském Hradišti a talent rozhodně měl po kom zdědit. Jeho matka Otýlie Šinarová-Chalabalová byla ceněná klavíristka, varhanice a dirigentka, takže o základy synova hudebního vzdělání i umění se logicky přičinila právě ona. Už v pěti letech se Zdeněk začal učit na klavír, o dva roky později k němu přidal ještě housle. Do deseti let žil v Moravských Budějovicích, pak se během studia na gymnáziu v Uherském Hradišti stal členem studentského orchestru pod vedením profesora Kollmanna. Později založil studentský kvartet v obsazení Chalabala, Daněk, Wagner a Žejglic, s nímž vystupoval i v Moravských Budějovicích. Velmi často ale také působil jako sólový houslista i dirigent ženského sboru, který založila jeho matka.
Student učitelem
Po maturitě v roce 1917 narukoval do Vídně, z vojenského výcviku byl ale ze zdravotních důvodů osvobozen. Místo pobíhání po cvičáku tedy vystupoval ve vojenských kruzích jako houslista a souběžně si doplňoval hudební vzdělání u houslisty, hudebního pedagoga a skladatele Františka Ondříčka. V roce 1918 se zapsal na vídeňskou právnickou fakultu, v následujícím ročníku přestoupil do Prahy, vzápětí ale práva opustil, protože u něj zvítězila láska k hudbě. Od roku 1919 přešel na brněnskou konzervatoř a stal se žákem dirigenta Františka Neumanna. Během studia založil Hudební svaz vysokoškolského studentstva a v letech 1919–21 byl jeho sbormistrem. Svou činnost zahájil v květnu 1919 veřejným koncertem při příležitosti všestudentských oslav v Brně. Navíc chodil i na hodiny klavíru k Růženě Kurzové a díky mimořádnému talentu byl už od roku 1921 pověřen i první pedagogickou činností – korepeticí a řízením orchestru konzervatoře. V Neumannově třídě absolvoval v roce 1922 a o rok později ukončil studium v oddělení kompozice.
Janáčkův žák
V roce 1924 založil s kolegy v Uherském Hradišti u příležitosti stého výročí narození Bedřicha Smetany Slováckou filharmonii a stal se jejím dirigentem. První sestava orchestru byla z řad učitelů, úředníků, řemeslníků, studentů, ale také hudebníků z povolání. Současně vznikla i Hudební škola Slovácké filharmonie, která pořádala kurzy a přednášky profesorů z brněnské konzervatoře. Soubor se zaměřoval především na díla českých skladatelů. V roce 1925 ale Zdeněk z dirigentského postu odešel, protože ve studijním roce 1925-26 navštěvoval kompoziční mistrovskou třídu slavného hudebního skladatele Leoše Janáčka. Přesunul se za svým učitelem Františkem Neumannem do brněnského Národního divadla jako dirigent opery, po jeho smrti v roce 1929 se stal prvním dirigentem a v následujícím roce i dramaturgem.
Mistr z Národního
Kromě řízení brněnského orchestru začal spolupracovat s Českou filharmonií a v roce 1934 nastudoval v Záhřebu Dvořákovu Rusalku a Smetanovu Prodanou nevěstu. S brněnským divadlem se rozloučil nastudováním Fibichovy Bouře, která byla poprvé uvedena2. dubna 1936, a od 1. května 1936 už působil jako dramaturg pražského Národního divadla. Na nejvýznamnější české divadelní scéně dozrávalo jeho dirigentské umění a osobnost pod vedením legendárního dirigenta, houslisty, hudebního pedagoga a organizátora hudebního dění Václava Talicha a jeho představení se stala vedle Talichových nejvýznamnějšími. Kromě dramaturgické a dirigentské profese se ale začal věnovat i publicistice. Stal se redaktorem časopisu Národní divadlo a společně s uznávaným muzikologem Josefem Hutterem redigoval knihu České umění dramatické.
Velké putování
Po osvobození byl v roce 1945 přeložen do Ostravy s posláním pozvednout po válce tamní operu. Jako šéf operního souboru působil v severomoravské metropoli do roku 1947 a za úspěšnou práci byl oceněn 11. května 1947 Zemskou cenou osvobození. Poté se nakrátko vrátil do Prahy, kde uvedl na scéně Národního divadla jako dirigent 3. prosince 1948 s velkým úspěchem operu Antonína Dvořáka Dimitrij. V roce 1949 byl přeložen jako vynikající organizátor a dirigent do Brna na post šéfa opery. V květnu 1952 přešel do Bratislavy jako šéf opery Slovenského národního divadla, ani tam se ale dlouho neohřál. Už v září 1953 putoval zpátky do pražského Národního divadla a 24. listopadu byl jmenován za vynikající činnost zasloužilým umělcem. Držitelem tohoto titulu se stal v době, kdy ještě nebyl zpolitizován a opravdu něco znamenal.
Hvězda Velkého divadla
V roce 1955 se zúčastnil s operním souborem Národního divadla zájezdu do Moskvy, kde řídil v lednu Dvořákovu Rusalku a v září Smetanovu Prodanou nevěstu. Obě premiéry měly obrovský úspěch a vynesly mu nabídku angažmá v moskevském Velkém divadle, kterou o rok později přijal. Předtím ale ještě stihl vystoupit s operou Národního divadla v Berlíně, dirigoval v Lipsku, Záhřebu, Katovicích, Bytomi a v drážďanské Staatskapelle. V Moskvě nastoupil v polovině prosince 1956 a svoji činnost zahájil uvedením Borise Godunova, slavné opery M. P. s libretem na motivy stejnojmenné tragédie A. S. Puškina. O rok později nastudoval ve vlastní úpravě Šebalinovo Zkrocení zlé ženy. Premiéru mělo na 6. Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě a Chalabala byl za ni vyznamenán první cenou Všesvazového divadelního festivalu Svazu sovětských socialistických republik. Během působení v Moskvě se ale snažil prosazovat na ruské jeviště i českou operní tvorbu, mimo jiné uvedl v roce 1958 v Moskvě Janáčkovu operu Jenufa a o rok později v Leningradě Dvořákovu Rusalku.
Premiéru už nestihl
V roce 1958 řídil v italských Benátkách Dvořákovu Rusalku a vzápětí se mu nabídky ze zahraničí přímo hrnuly. Stáli o něj ve Florencii, Amsterdamu, Madridu, Vídni, Drážďanech, Paříži…, vzhledem k uzavřené smlouvě v Moskvě ale nemohl přijmout. Při příležitosti oslav 75. výročí založení Národního divadla byl jmenován národním umělcem a v roce 1959 se po uvedení Dvořákovy Rusalky v Leningradě konečně vrátil do pražského Národního divadla. Jeho uměleckým vrcholem se stala opera Sergeje Prokofjeva Příběh opravdového člověka, která byla v Praze uvedena v roce 1961 poprvé mimo území Sovětského svazu. Poté připravoval pro pražské publikum i Šebalinovo Zkrocení zlé ženy, jeho premiéry už se ale nedožil. Jeden z největších českých dirigentů a operních dramaturgů odešel příliš brzy, zemřel po krátké nemoci 4. března 1962.
Z každého vyčaroval maximum
„Chalabala sám neměl žádný hlas, spíše technicky přemáhal chronickou hlasovou indispozici, ale všechno dovedl demonstrovat. A neúnavně. A trpělivě. A hlavně přesvědčivě. Až více nebo méně chápavá ‘oběť‘ pochopila,“ prozradil o něm slavný operní tenor Ivo Žídek v knize Jaromíra Svobody Národní divadlo zblízka. „Nikdy nevyžadoval stereotypní opakování plným hlasem, znal jeho hodnotu a cítil, jak s ním zacházet. Stačilo ‘vyčuchat‘, co požaduje, a z dřiny se stal zážitek partnerské spolupráce. S vtipem a humorem se pak lehce dosahovalo těch žádoucích podtónů hudebně-dramaticky důležitých recitativů. Vyčaroval z každého maximum. S ním jsme opravdu studovali a nejkrásnějším zadostiučiněním za ty hodiny dorozumívání a hledání byl pocit, že se ‘studánka otvírá‘.“
Vložil: Adina Janovská