Jedinečný docent Chocholoušek se měl stát knězem. Pak ale zjistil, že se kritika neodpouští. Tajnosti slavných
08.05.2020
Foto: repro youtube.com
Popisek: Václav Lohniský jako legendární docent Chocholoušek v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje
VIDEO Vyhublý, s vysokým čelem a pronikavým pohledem, obdařený démonickým úsměvem. Podlézavý, úskočný velký mistr malých rolí se dokázal velmi obratně pohybovat v temných zákoutích lidské duše.
Díky svému typu, který čistě hereckými prostředky vypracoval k naprosté dokonalosti, mohl hrát slabochy, padouchy i podivíny nejrůznějšího ražení. K precizní dokonalosti vypracoval i různé mnichy, faráře a kostelníky. Možná právě proto, že původně studoval na kněze. Snaživý šplhoun Hujer a jeho švestičky z vlastní zahrádky jsou nezapomenutelné stejně jako docent Chocholoušek z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje, který se stal lidovým synonymem pro psychiatry. Hlavní roli dostal jenom jedinou, navíc ještě ve slovenském filmu – v roce 1969 mistrně ztvárnil v psychologickém dramatu Dušana Hanáka 322 stárnoucího kuchaře Lauka, který je konfrontován s hrozbou smrti. Lékaři mu totiž diagnostikují rakovinu hrdla. V Hanákově metaforickém jazyce ovšem ‘nemožností mluvit‘ trpí celá společnost.
Jáchyme, hoď ho do stroje:
Kritika se neodpouští
Syn státního rady se narodil 5. listopadu 1920 v Holicích u Pardubic, dětství a rané mládí ale prožil v Úpici, kam byl prý tatínek přeložen za trest. Na tamním gymnáziu také odmaturoval, a poté vstoupil na přání rodičů do bohosloveckého semináře v Hradci Králové. Na dráhu rozvážného služebníka božího ale byl zřejmě příliš plný života. Navíc měl odmalička před očima tvrdý život chudých obyvatel horských strání, takže na poněkud černobílý náboženský výklad příčin a následků v lidském životě získal hodně kritický názor a netajil se jím. Proto byl nakonec ze semináře vyloučen, oficiálně kvůli svému levicovému smýšlení. Co dál? Odmalička miloval literaturu a divadlo, a tak zamířil na zdánlivě zcela opačný konec světa, Státní konzervatoř v Praze.
První semaforský režisér
Vinou válečných událostí se léta jeho studií poněkud protáhla, už za války ale působil v legendárním pražském divadle Větrník nejen jako herec, ale také jako režisér, a dokonce hostoval i v Národním divadle. Po osvobození začal režírovat v nově založeném školním divadle Disk, které zahájilo činnost premiérou Mahenova Nasreddina v září 1945. A samozřejmě se vrátil ke studiu – v roce 1946 absolvoval jako herec a o dva roky později v oboru režie. Poté prošel především jako režisér Divadlem mladých pionýrů, Státním divadlem v Ostravě a Krajským oblastním divadlem v Plzni zpátky do Prahy. V roce 1956 zakotvil v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, kde byl v letech 1958 až 1965 zároveň i uměleckým ředitelem.
Soukromá vichřice
(s Pavlem Landovským):
Člověk z půdy
Jako režisér, herec a několik let i ředitel usiloval vždy o žánrovou pestrost, v Plzni dokonce režíroval i opery. V Praze uvedl řadu klasických i moderních her a jako režisér prezentoval české divadlo také ve značné části Evropy. Jeho historicky největším režisérským počinem se stala první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy, která měla premiéru 30. října 1959, tehdy ještě v divadélku Ve Smečkách, a odstartovala zlatou éru legendárního divadla Semafor.
Nevydržel chvíli v klidu
Ve filmu a televizi ztvárnil více než sto dvacet postav, a i když byly s jedinou, již zmíněnou výjimkou vedlejší, vždy jim dokázal dodat výraznost a mimořádnost. Před kamerou stanul poprvé v roce 1949 v krátkometrážním dramatu I andělé ztrácejí trpělivost, v němž si zahrál po boku legend Rudolfa Deyla mladšího a Loly Skrbkové. Po odchodu na oblastní scény ho pak filmování několik let míjelo, po návratu do Prahy si to ale bohatě vynahradil. Na přelomu padesátých a šedesátých let hrál v osmi filmech ročně, což byl při současném působení v divadle výkon přímo úctyhodný. Prostě prý nevydržel chvíli v klidu, což nejspíš podpořilo i jeho vážné problémy se srdcem. Koncem šedesátých let se pokusil i o vlastní filmovou režii. Výsledkem byla hořká komedie Panenství a kriminál, k níž napsal s Rudolfem Rážem i scénář a hlavní roli svěřil Vladimíru Menšíkovi. Zahrál si v řadě televizních inscenací i v některých seriálech, jeho posledním výrazným vystoupením před kamerou byla postava zloděje Fouska v seriálu Arabela. Jako režisér působil i v rozhlase.
Kladivo na čarodějnice:
Ani dcera neunikla
Jeho první manželkou byla o tři roky mladší herečka Zora Jiráková, dcera známého hudebního skladatele, dirigenta a pedagoga Karla Boleslava Jiráka, někdejšího ředitele Československého rozhlasu, který emigroval do USA. V roce 1946 se jim narodila dcera Michaela, krátce nato se ale Zora nechala s Václavem rozvést, a on pak vyrazil na své divadelní putování na ‘oblast‘. Možná právě proto neměla Michaela o herectví zájem a vystudovala raději sklářskou školu v Železném Brodě se zaměřením na bižuterii a tavenou plastiku. Pak si ji ale režisér Oldřich Daněk vyhlédl v roce 1963 pro hlavní ženskou roli v historickém dramatu Spanilá jízda a Michaela nakonec skončila na divadelních prknech a dodnes je členkou činohry libereckého Divadla F. X. Šaldy. Po slavném tatínkovi jí prý zbyla jediná památka, zápisník s obrázky, uložený v kovovém pouzdru od cigaret, který nosil neustále u sebe.
Osudní lyžníci
Osudnou se mu stala úspěšná rodinná komedie Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci, která se natáčela v únoru 1980 na zasněžených krkonošských pláních nad Jilemnicí. Právě se měla točit scéna, v níž měl Václav Lohniský jako starší financ sjet dolů z kopce. Vydal se s lyžemi přes rameno nahoru, s ním tehdejší asistent režie Zdeněk Troška, který se snažil zprovoznit stávkující vysílačku. „Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu je vezmu. Těkal jsem očima mezi vysílačkou a místem, odkud se měl pořídit záběr, a najednou vidím, že si pan Lohniský lehl do sněhu,“ zavzpomínal později slavný režisér s tím, že na něj ještě zavolal, že si nevybral právě nejvhodnější místo pro odpočinek. Hned ale poznal, že s ním není něco v pořádku. „Přiběhl jsem k němu a viděl, jak se mu oči obrací v sloup.“
Marečku, podejte mi pero!
Předčasný odchod
Václav Lohniský měl v té době za sebou již tři infarkty a ten čtvrtý byl prý natolik závažný, že by mu nedokázal pomoci ani lékař, který by vedle něj v té chvíli stál na kopci. Pro Trošku to byl šok, s nímž se velmi dlouho a obtížně vyrovnával, a smrt kolegy natolik sebrala celý štáb, že dokonce všichni vážně uvažovali, jestli tenhle prokletý film raději neodpískají. Nakonec ho ale dotočili a měl velký úspěch. „Krkonoše miloval, to bylo zvláštní, jak se ten život nějak vrací do kruhů k tomu počátku. Tam prožil nejkrásnější dobu svého života, útlé mládí, a pak tam přišel vlastně umřít,“ povzdychla si před lety druhá manželka nezapomenutelného herce, který náhle odešel 18. února 1980. Do oslavy šedesátin mu zbývalo devět měsíců.
Vložil: Adina Janovská