O tom, kde a proč se zasekl jeden maršál, a taky o nelítostném intimním rozhovoru s oblíbeným hercem. Fejeton Jiřího Macků

Foto: Vladimir Grebněv

Popisek: Berlínská řež u Sprévy, foto bojiště

FOTOGALERIE Kde ses zasekl, Koněve, žes to nestihl do Prahy včas? Tak se budeme už asi navždy pošklebovat jednomu několikanásobně mezinárodně omedajlovanému maršálovi, otloukajíce mu s gustem o jeho bronzovou hlavu připomínku, že bezesporu stateční vojáci 1. Ukrajinského frontu dorazili do Prahy o pár hodin později, než na trase úprku do vytoužené americké záchrany bezesporu připodělané spolunacistické jednotky ROA. Čímž Koněvovci historicky sami sobě zavinili, že metropoli ve skutečnosti neosvobodili, a ty kvetoucí šeříky jim šťastní Pražané škubali nezaslouženě.

No kde by se asi zasekl, ony ty boje v Berlíně, zvláště poslední fáze útoku na Reichstag, nebyla žádná májová procházka podél Sprévy. Mrkněte na ten panoramatický záběr po řežbě u Moltkeho mostu na těsném přístupu k budově Říšského kancléřství, na to pohřebiště ocelových monster, o lidských obětech nemluvě.

Moc si této fotografie ve svém archívu považuji. Osobně mi ji věnoval její autor Vladimír Grebněv, když v roce 1972 už jako starý fotopardál přijel do Prahy na světový hokejový šampionát. Člen jedné moskevské sportovní redakce, jehož školou i praxí se stala celá válečná anabáze s fotoaparátem v ruce a pistolí u pasu. Černobílá fotografie, která už navždy bude vypovídat víc, než ideologické žvásty z obou stran.

Repro textu autora na rubu fotografie, kterou vidíte nahoře 

Krutě intimní zpověď Martina Dejdara

Na Parlamentních listech mě v posledních hodinách zaujaly dva příspěvky, shodou okolností na společné téma: nejdřív anketa ´Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?´ a následně i stručný přepis rozhovoru známého herce pro televizi Seznam.

Do ankety ve chvíli mého posledního nahlédnutí přispělo téměř 33 000 respondentů, což už je docela reprezentativní zastoupení, trojnásobně přesahující počet názorů v anketách mnohem důležitějších, například předvolebních. Poučovat a priori by se ovšem nechalo pouhé jedno procento spoluobčanů, tentýž počet ještě souhlasil s variantou Jak od kterých, zatímco zdrcujících 98% bylo jednoznačně proti edukativním záchvatům rozličných uměleckých hvězd Ulice, Ordinace či Služebny.

Žádná anketa není úplně přesná a objektivní, tato navíc je i nespravedlivá. Protože určitě takových, kteří by nám měli co rozumného říci, je výrazně víc zvláště ze starší (mlčící, všímáte si?) generace, doplácejí však na své zviditelňující se ukřičené kolegy, kteří dávají nerozumně přednost onomu stříbru ze známého přísloví. Sice kolegy z branže, málokdy však skutečné Herce, protože takoví by se během svých dvou minut slávy při projevu k národu nezakoktávali jako kandrdasové na první čtené zkoušce.

Škoda času, škoda peněz

A teď do tajů onoho rozhovoru. Uskutečnil se v rámci série Intimní zpověď na TV Seznam, zpovídala (dle v Googlu vypočítaných angažmá zkušená novinářka) Blanka Kubíková. Nuže: nic intimního se nekonalo, a když se už-už schylovalo alespoň k náznaku něčeho nadějného, oproti jako pecka sedící redaktorka se nezmohla ani na to nakousnutou informaci rozvést. Škoda umělcova času, vyhozený redaktorčin plat.

Martin Dejdar, foto Seznam / repro

Na to, co jsem se nejprve dočetl v článku, jsem chvíli jenom zíral, a tak jsem pro jistotu další půlhodinu života obětoval i live záznamu. V podstatě jsem se dozvěděl totéž, až na informaci ze začátku rozhovoru ohledně začátku hercova: „Eva Holubová mě tenkrát zatáhla do Divadla Sklep, kde to bylo non stop vožralý a já jenom koukal, jaký se dějou věci.“ No, zážitek a první zkušenost nic moc, ale asi se to vopradový umění jinak, a sice bez známých logických následků, dělat ani nedá, viďte, Evičko?

Únik před šikanou až za moře

Proč odjela celá rodina do USA? „Syn zažíval ve škole šikanu, fakt několik hnusných věcí, do toho nějaké noviny, řeči na děti…“ A zpovídající jenom zírá a nic, žádná upřesňující, rozvíjející či doplňující otázka nenapadá. Že by právě potomek populárního herce zažíval šikanu místo toho aby mu spolužáci nelezli do přízně? Od koho byla a proč? V jaké škole? Jaké hnusné věci se děly a z čí strany? Jaké noviny v tom jely a s čím, jaké řeči? Námětů vyvinout nějakou novinářskou aktivitu zpovídající nevyvinula, slibované intimnosti veškeré žádné.

Jednoho dne se Dejdarovi prostě rozhodli, a celá čtyřčlenná rodina se vydala do USA mj. proto, že v Americe jsou školy lepší než v Čechách. (No, žádný objev, to už skoro všude.) Jak si s tím však mají poradit všichni ti čeští Nedejdarovi? „Dali jsme tam děti do školy, pochopitelně soukromé. Měli by si to takhle vyzkoušet i ostatní,“ poradila národu hlava rodiny. Škoda, že nepadl dotaz za kolik, aby si to všichni herectvím nepostižení včas rozmysleli. Ale za zaznamenání jeho dublované ohodnocení amerického vzdělávacího systému rozhodně stojí: „Jsme hodně daleko za nimi. Oni jsou absolutně před námi.“ Tak už to na světě chodí…

Lidé jsou hovada a víme, kdo za to může

Ještě hodně výroků, vzpomínek a rad tohoto globetrottra (před lety absolvovali sedmiměsíční cestu kolem světa, a on se pak do řady exotických končin zase postupně rád vracel) by stálo za zmínku. Třeba to, že syn tam chodil do školy za tvrdé doláče rád – ale už jsme se nedozvěděli, proč ji tedy nedokončil. Že dneska mladí po prvním nezdaru, nebo když se jim něco nezdá, mají tendenci se na všechno vyprdnout. Jaký podíl na tom mají rodiče, nepřiznal. Velkým problémem mladých je prý úcta a netolerance k autoritám. Ale kde ji mají brát, když sám Dejdar hlásá, že lidi se chovají jako hovada a všechno to jde z Hradčan a Strakovky dolů.

„Vždyť se podívej ven, je rok 2020 a my jsme zdivočelá země víc než v roce 1993,“ vyzval k pohledu z okna spolubesednici. Tak, konečně výrok, který seděl. Doplňující otázka, proč a komu to jde na triko, však opět nepadla. Takže vlastně i Martina Dejdara, navzdory jeho všeoblíbenosti, zařazuji mezi ty, od nichž se rozhodně nenechám poučovat a vychovávat.

Vložil: Jiří Macků