Poúnorová režimní saň hledala oběti i mezi sportovci, bezútěšná korespondence jara roku padesátého. Co zaujalo Jiřího Macků
06.05.2020
Foto: Archiv Jiřího Macků
Popisek: Kožené bundy dostali hráči (zprava Modrý, Troják a Augustin Bubník) za stříbrné olympijské medaile v únoru 1948 ve Sv. Mořici. Troják si jí moc neužil, už na podzim zahynul při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche, dva zbývající připravil režim každého o pět let svobody
FOTOGALERIE Třeba si někdo tenkrát naivně pomyslel, že oslavy pátého výročí osvobození přinesou nějaké uklidnění a oddechnutí, jenže ve skutečnosti se nad společností onoho května černé mraky ještě více zatáhly.
Již za několik dní byli znovu v permanenci kati u šibenic: osmnáctého byl popraven autodopravce Lindner, následující den student Bušek, poté rolník a poslanec Čs. strany lidové Broj, následovali strážmistr SNB Petelík, důstojníci čsl. armády Černý, Plešmíd a Pohl, kolotoč smrti nabíral na obrátkách. To už probíhal i proces s Miladou Horákovou, které nezachránily život ani žádosti o milost od představitelů světové veřejnosti.
V této životu nebezpečné atmosféře pokračovalo vyšetřování ´protistátní´ činnosti zatčených hokejových mistrů světa Bohumila Modrého, Augustina Bubníka, Václava Roziňáka, Stanislava Konopáska, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirky a dalších, včetně Mojmíra Ujčíka, nájemce hostince U Herzlíků, kde byli 13. března po zrušeném startu na mistrovství světa v Londýně zatčeni první hráči.
V archivech ministerstva vnitra jsou, vedle stovek stránek vyšetřovacích protokolů, uloženy i dopisy, které do hokejového dramatu neodmyslitelně patří…
Věra Ujčíková velitelství Státní bezpečnosti Praha II, Bartolomějská 10 (27. března): Prosím snažně státní bezpečnost o sebemenší zprávu o mém zatčeném manželovi. Ode dne jeho zatčení jsem se pokoušela několikrát přinést mu aspoň trochu jídla a čisté prádlo, ale byla jsem vždy vrácena s poukazem, že nemám povolenku. Prosím, abyste laskavě zvážili, že tato nejistota je mnohem krutější, než co jiného. (…) Doufám, že budete tak shovívaví, že mu povolíte i menší balíček s jídlem.
Jan Macelis (otec jednoho z hráčů) prezidentu Klementu Gottwaldovi (21. března): Ctěný bratře, předem prosím, abych byl omluven, že dovoluji Tobě psáti, dělám to v zájmu našich zlatých hochů hockeystů národního mužstva. Prosím aby tento můj dopis byl brán jako soukromý, bratrský, jak u nás v sokolské rodině bývalo zvykem: bratři buďme a do očí si mluvme. Bratře presidente nemohu si pomoci, abych se nezastal našich zlatých hochů, kteří mají nyní pykati za chyby jiných, nebo kdyby se tyto chyby nestaly, tak by nikdy k zatčení našich hochů nedošlo. V první řadě stala se chyba ze strany vedoucích, že chlapci nebyli upozorněni, že jest možnost, že se na mistrovství nepojede. Další chyby se stala ze strany vedoucích, že je hned neposlali do svých domovů, že je nechali o samotě bez dozoru. Představ si bratře presidente, pět měsíců se těšiti na vítězství, které měli naši hoši jisté a potom se jej museti vzdáti.(…) Myslím bratře presidente, že i Tobě by neuškodilo, kdyby si toto nechutné vyšetřování, hlavně nedati tučné sousto nepřátelské propagandě, zastavil a hochy poslal domů.
Čs. stavební závody n. p. závod Vodostavba Ředitelství státní bezpečnosti (3. dubna): Technický úředník našeho závodu ing. Bohumil Modrý byl dne 24. 3. orgány státní bezpečnosti zajištěn. Jmenovaný pracoval u nás na disposičních plánech pro důležitou stavbu na Mělníce. Tyto naléhavé práce byly nyní přerušeny. Žádáme zdvořile o laskavou zprávu, kdy můžeme počítat s jeho návratem do zaměstnání. Neboť nám velmi záleží na tom, aby ve svěřených mu pracech mohl pokračovati a je dokončiti. S pozdravem Pětiletce zdar!
Josef Jirka ministru Václavu Kopeckému (dopis byl z vězení jako moták vynesen pí. Ujčíkovou, ale nikdy nebyl rodinou odeslán): Vážený Pane Ministře Kopecký, prosím Vás tímto dopisem zdali byste my mohl pomoci. Jsem syn chudé české mami která nás vychovala 4 a dala nám všem řemeslo. Úpím 4 měsíce v kopce kam jsem se dostal úplně nevině. Jsem hráč národního mužstva hockeyového. Prosím Vás tímto zdali bych nemohl byt k úřednímu orgánu jelikož jsem doznal co jsem udělati vůbec nechtěl jelikož jsem měl strach že budu byt. Jelikož mi bylo vyhrožováno. Pane Ministře chci věrně bojovat za naší lidové demokratickou republiku. Tímto Vám slibují že nikdy jsem dělnickou třídu nezradil aniž bych ji chtěl zradit nyní. Proto Vás žádám tímto dopisem zdali my můžete pomoci. Moje snoubenka čeká rodinu. Pane Ministře hrozy my zde Tuberkolosa. Tímto končím a děkuji předem. Vojín Josef Jirka.
Věra Ujčíková první dámě Martě Gottwaldové (14. dubna): Vážená paní, protože jsem již z mnoha úst slyšela o vašem dobrém srdci a vzácném pochopení pro strasti lidí a protože se neodvažuji rušit svým nic neznamenajícím dopisem práci našeho p. presidenta, přicházím o pomoc k Vám, jako žena k ženě a snad lépe řečeno hluboce nešťastná žena k té ženě, která má všechny možnosti její neštěstí při nejmenším zmírnit. (…)
Paní Bubníková v censurovaném dopisu synu Augustinovi (7. května): Můj nejmilejší Gustíčku. Ani nevíš kolik si mě zase nahnal strachu a starostí stím jak jsem Tě psala až v úterý po prvním půjdem za tebou a zatím jsme tam nepochodili. Prosila jsem, aby nám aspoň balíček vzali, ale kde pak museli jsme stím jít na poštu a poslat, ale druhý den nám vše přišlo zpět. Tak krutý byli že nám ani neřekli, abychom to neposílali, že už tam nejste. Nad vším jsem si zas zaplakala. (…) Hleď ať si zdráv, aby si vše předržel, co ještě na Tebe čeká. Jak často, vlastně každé sousto, každý krok kde Tě stále vydím si na Tebe vzpomínám a modlím se každý den aby Tě p. Marie vyslyšela. (…) Je dnes 7 května den 5 výročí co jsi dělal barikády tahal panceřáky a já pro Tebe plakala, že jsi ležel pod vlakem skrytý a dnes pláči, že tak musíš být od nás odloučen a já Tě nemohu aspoň 5 minut vidět. Už je to 8 týdnů co jsi z domova tak nám tu scházíš, já nejsem k žádné práci, přesto že ji máme tolika.(…) Vova (Zábrodský – pozn. aut.) ještě rodinu nemá, jezdí si vesele. Byl také v průvodě to víš ty narážky až utekl. V neděli jde zas průvod sportovců celý A.T.K. kdopak asi Vás povede.(…) Líbá Tě tisíckrát tvá mamka.
Co dodat? Ani jedna žádost, ani jedna ponížená snažná prosba nejsou vyslyšeny. Píše se jaro roku padesátého, a komunistická moc i přes mrtvoly upevňuje své postavení.
Vložil: Jiří Macků