Kdy jsme se seznámili s americkými kapitalisty a proč partajní předseda pokaždé mizel z průvodu. Fejeton Jiřího Macků
03.05.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Prvomájový průvod v roce 1976, Youtube bohužel neuvádí, kde
Byl První máj… Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisícůkráte po Čechách; ale letos - a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně - jako ve snu - tichounkým šeptem. Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene!"
No, upřímně řečeno, taky jsem chtěl zahájit vzpomínání na své první máje tak nějak poeticky, a stejně nakonec tento fejeton můj uvedl text právě 130 let starého feuilletonu Nerudova. Ani já na ně nezapomenu, i když jsem u těch prvních nebyl zdaleka coby muž dozrálý, natož přemýšlivý. Stačila nám ta sláva všude kolem, spousta lidí, vlajky, fábory a třepetalky, velká porce zmrzliny (vybaví si ještě někdo chuť a vůni tehdejší?), vyštafírované alegorické vozy.
Naši potomci nám už nerozumí
Tam, jako součást svátečně naladěného davu, jsme navíc brali první znalosti z přírodovědy, protože nikde jinde nebyl k vidění tak krásně v barvách vyvedený brouk, jako ten na transparentech pruhovaně ohvězdičkovaný americký bramborový. A tam jsme se také seznámili s historickým třídním nepřítelem z Valstrýtu, protože nikde jinde nebyl k vidění tak krásně v barvách vyvedený kapitalista, jako ten v pruhovaně ohvězdičkovaném kabátci s nezbytným cylindrem. Těšili jsme se ze setkání s kamarády a taky upřímně z toho, že horníci vyrubali na počest něčeho o tisíc tun koksu navíc, a posílali pracovitým zemědělcům zdravice za více píce republice.
Zmatené dítě, ovlivněné soudruhy rodiči, ovlivněnými soudruhy z Rudého práva… Tak o mě a mých vzpomínkách pohrdlivě smýšlí dnešní o dvě generace mladší generace, zvláště ta politicky vyspělá a polistopadově ideově vykovaná. No bóže, říkám si já bezvěrec, do pražských kaváren mezi ně nechodím, co si o mně müsslí, je mi u brusele. Ať si vykřikují, co chtějí, když už jsme jim vycinkali tu demokracii. Ale ať při tom taky někdy přiloží ruku k dílu. Ruku, ne hubu, jako páni politologové.
Nejen my s rodiči zpočátku na Václavském, a poté na Letné, slavit chodili i druzí v městských průvodech či na krátkých shromážděních v malých místech. Nedělám si iluze, že všichni jásali rádi, ale proč si komplikovat život, vážili si zaměstnání, živili rodiny, vychovávali socialismu nové budovatele. Když už disciplinovaně volili kandidáty Národní fronty, co by nezašli s národem do průvodu. V pracovním dnu by stejně zařezávali, a v neděli to pojali jako celorodinný výlet. A ti, co jásavě hysterčili pod tribunou a těm na ní skandovali ideově upravenou Tisíckrát pozdravujem Tebe? Oni to tak prostě cítili. Takovou jsme spolu tehdy žili dobu, i s rodiči dnešních kavárníků, a přesto je na leccos vzpomínat.
Prvomájové úniky jednoho kovaného komunisty
Já třeba často právě na něj. Kolega fotbalový expert, tak vyhlášený, že se jako jediný český novinář zúčastnil Mistrovství světa v Chile 1962. V redakci Čs. sportu byl navíc předsedou ZO KSČ, z čehož pro něho každoročně vyplynul úkol na prvomájovém seřadišti nakladatelství Olympia odškrtat přítomnost jednotlivých zaměstnanců. Jakmile však měl odškrtáno, sám z kolektivu zmizel, vše nastávající už mu bylo srdečně ukradené. Bodejť by také ne, když v Krhanicích na Sázavě, kde měl chatu, si připomínali svátek práce každoročně už od rána volejbalovým turnajem.
Ani letos se v našich končinách oslavy Svátku práce neplánovaly, virus to navíc překazil i jeho domácím skalním vyznavačům, stejně jako jinde. Už tři desetiletí nás prostě nic a nikdo nenutí chodit do průvodu, stejně jako chlapy posílat na vojnu, odrostlé potomky do práce a malé do školy, platit dluhy. Máme demokracii, svobodu slova i jednání. Už tři desetiletí si ho nepřipomínáme záměrně i proto, že je to prý svátek komoušský - i když se poprvé slavil již více než tři desetiletí před vznikem KSČ, viz pan Neruda. Už se k sobě ani neumíme chovat tak nějak kolegiálně 'po soudružsky' - ačkoli toto v podstatě synonymum francouzského slova camarade vzniklo už po Velké francouzské revoluci na konci 18. století. Prostě teď jsme si zařídili leccos jinak, a jsme na to hrdí.
Jenže přece jenom něco pro budoucnost v nás ty zavržené masové účasti zanechaly, denně si to uvědomujeme. Opět je nás mohutných 99,7 % jako u volebních uren, kteří si zodpovědně natahujeme roušky. Ta masová disciplína je prostě v nás. Netuším, kolik lidí mohla zachránit, ale i kdyby jenom jednoho.
Tak ať žije první máj, i když už jenom lásky čas…
(Ještě omluvná vysvětlivka k textu: koks se nerube, ale to jsme se naučili až pozdějc.)
Vložil: Jiří Macků