Přišla o práci, zdraví i své nejbližší. Jediné, co nikdy neztratila, byla hrdost. Tajnosti slavných
27.04.2020
Foto: archiv Hedy Čechové
Popisek: Nejkrásnější česká televizní hlasatelka Heda Čechová
Ženy napodobovaly její styl, muži jí leželi u nohou. Stala se ideálem ženské krásy. V soukromí ale nejslavnější českou hlasatelku stíhala jedna tragédie za druhou a bylo jich tolik, že by na ně nejspíš nestačil ani celovečerní film. Jediné, co nikdy neztratila, byla hrdost.
Vyrostla sice v mediálním prostředí, původně ale měla o své profesní kariéře úplně jinou představu. Milovala chemii, úspěšně z ní odmaturovala a toužila ji studovat i na vysoké škole. Jenže otec byl jiného názoru, a tak ji paradoxně popostrčil do světa, v němž sám působil a před jehož záludnostmi chtěl nejspíš své dítě ochránit. Jakmile nastala nějaká společenská změna, obratem život jedinečné Hedy Čechové tvrdě poznamenala, a aby toho nebylo málo, nevyhnula se jí ani série soukromých tragédií. Přesto nikdy neztratila šarm, eleganci, noblesu a především hrdost.

Vzor ženské krásy a elegance šedesátých let; archiv Hedy Čechové
Osudový převrat
Narodila se 17. července 1928 v Praze, do rodiny správního ředitele rozhlasu Jaromíra Šimandla. Snila o chemii, jenže otec odmítl její vysokoškolská studia financovat. A tak se tajně přihlásila do konkurzu na hlasatelku Československého rozhlasu, aby si na školu vydělala. Věděly prý o tom tenkrát jen maminka a třídní profesorka. V konkurenci tří stovek uchazeček uspěla jako jediná, ukázalo se, že se jako hlasatelka nejspíš narodila. Brzy patřila k nejlepším, profesionalitou a podmanivým hlasem zaujala i tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který chodil do rádia glosovat aktuální události. „Když jsme vešli do studia, Jan Masaryk si mě přeměřil pohledem a povídá: Ona má nejenom pěknej hlas, ona má i pěkný nohy,“ zavzpomínala v rozhovoru pro časopis Vital. Stalo se to na podzim 1947, na jaře ji chtěl Masaryk vyslat na roční stáž do britské BBC, a pak měla jet ještě do Francie. „Chtěl ze mě udělat mezinárodní hlasatelku, jak to bylo zvykem na Západě,“ dodala. Jenže přišel únor 1948.
Vražedná nespravedlnost
Pouhé dva týdny po převratu našli pracovníci ministerstva zahraničí Masarykovo bezvládné tělo na dlažbě pod okny Černínského paláce, tím ale Hediny osudové tragédie teprve začaly. Vzápětí prodělala těžkou infekční žloutenku a lékaři tvrdili, že nejspíš nebude moci mít děti. V září pak odstartovala další rodinná tragédie. Její otec byl označen na podnikové schůzi za nepřítele a vyhozen z rozhlasu. Dlouho pak nemohl najít práci, nakonec sehnal v Jinonicích místo vedoucího drůbežárny. Tak obrovskou nespravedlnost ale velmi těžce nesl a nedokázal se s ní vyrovnat. Dne 23. května 1949 se zastřelil a v den svých 45. narozenin měl pohřeb. Vyhazov z rozhlasu hrozil i Hedě, naštěstí se jí ale zastal tehdejší generální ředitel Kazimír Stahl. Zachránil tím život i mamince, protože byla v domácnosti, odkázána na Hedinu pomoc. A aby toho nebylo málo, na podzim 1949 zatkli i maminčina bratra Františka Klímu, který byl jako nejbližší spolupracovník Milady Horákové odsouzen na doživotí.

Na jedné z akcí v pražské Lucerně; archiv Hedy Čechové
Štěstí v neštěstí
Naštěstí poznala kolegu Vladimíra Čecha, provdala se za něj a navzdory vážným obavám lékařů porodila 6. července 1951 syna Vladimíra, pozdějšího úspěšného herce a moderátora. Po sedmi letech se ale manželství rozpadlo a Čech úplně ztratil o syna zájem. „On se o Vladimíra vůbec nestaral. Čili to, co z něj bylo, byla víceméně moje zásluha,“ prozradila před časem při besedě k dokumentu České televize 13. komnata, věnovanému jejímu synovi. „Jeho otec, když jsem mu řekla, že Vladimír půjde na gymnázium, i když mi to jak třídní učitelka i ředitelka doporučovaly, protože byl studijní typ, s tím nesouhlasil. Když šel na vysokou, tak mi přestal dávat alimenty. Řekl, že se měl vyučit kuchařem nebo něčím takovým a vydělávat si.“ Na péči o dítě tudíž zůstala sama, naštěstí se jí ale dařilo alespoň profesně. V roce 1956 ji totiž pozvali na konkurz do Československé televize, dopoledne ho úspěšně zvládla a večer už četla před kamerou zprávy.
Neuspěl ani Interpol
Zpočátku pracovala jako externistka, v roce 1960 jí nabídli stálé místo programové hlasatelky. Kromě toho uváděla i velké přímé přenosy, například z Národního divadla, koncerty sólistů Pražského jara či legendární estrády s Janem Pixou. Vždycky měla nádherné šaty, které divačky obdivovaly. „Šaty mi šila moje matka, já jsem je vymýšlela a moc mě to bavilo,“ přiznala. Její popularita byla obrovská. Dostávala nabídky k sňatku, dvořili se jí i komunističtí funkcionáři, jejich zájmu se ale dokázala snadno zbavit. „Měla jsem na to svoji metodu – zavedla jsem řeč na jejich ženy a děti,“ prozradila. V roce 1965 ji ale postihla další tragédie. Její o čtyři roky mladší sestra emigrovala a doslova se po ní slehla zem. Nenašla se jediná stopa, přestože po ní dokonce pátral i Interpol.

Se synem Vladimírem v dokumentu 13. komnata; foto ČT
Dvacetiletý distanc
Další dramatické období v jejím životě odstartovala invaze v srpnu 1968. „Televize ve Vladislavově ulici byla celá obsazená sovětskými vojáky, takže se odtud nemohlo vysílat. Když se po nich uklidil hrozný nepořádek, teprve nám bylo dovoleno jít do práce. První večer, kdy na mě připadla služba, jsem si oblékla černé šaty – a všichni pochopili, jak se k okupaci stavím. Samozřejmě že z toho byl poprask. Ten večer jsem jen stroze přečetla program – žádné přání hezkého večera, ani do kamery jsem se nepodívala,“ zavzpomínala. Na Štědrý večer pak zarecitovala báseň Jaroslava Seiferta, který byl už v té době na indexu, a ještě pak napsala článek do novin, poté co se upálil Jan Palach. „To už byly mé dny na obrazovce sečtené. Pamatuju si, jak na mě v režii, plné lidí, jeden opilý soudruh ÚV řval: Jsi sice naše nejlepší hlasatelka, ale dala ses k nim – a dokud tu budeme my, hlásit nebudeš! A pak jsem opravdu dvacet let nesměla na obrazovku.“
Zůstala kvůli lásce
Vladimírovi bylo tehdy sedmnáct, takže prudké životní zvraty nesl velmi těžce. Jako syn ‘zakázané‘ Hedy Čechové to neměl lehké, nikdy jí to ale nevyčetl a ona zase kvůli němu odmítla emigraci. „Mohla jsem jít do západního Německa, kde mi drželi nějaký čas místo starší manekýny, nebo bych mohla hlásit na Svobodné Evropě – ale to bylo v době, kdy byl Vladimír čerstvě zamilovaný a odmítl odejít. A já bych bez něho nikdy nešla,“ prozradila. V pouhých devětačtyřiceti letech, v roce 1977, si ji vzal znovu osud na mušku. Na chalupě v jižních Čechách málem vykrvácela, převezli ji do nemocnice v Prachaticích, kde ji okamžitě operovali, a pak v Českých Budějovicích ozařovali. Později se dozvěděla, že jí lékaři dávali tři měsíce života. „Ale já si tehdy téměř vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo skončit špatně.“ Po roce dostala invalidní důchod a od té doby trávila větší část roku na chalupě. Vladimír se oženil, v roce 1980 se narodila vnučka Petra, o osm let později Vladimír a později k nim přibyli z jeho druhého manželství ještě Sára a Matěj. „Nikdy jsem si nemyslela, že od jednoho syna budu mít čtyři vnoučata,“ dodala.
Politici jenom hrabou
Krátce po listopadové revoluci šla jednoho dne na procházku se psem, zašla do kanceláře Občanského fóra a rozhodla se vstoupit do politiky. Od roku 1990 byla dva roky poslankyní České národní rady. „Brali jsme dvanáct tisíc korun měsíčně a kvůli penězům jsme to určitě nedělali, pro nás byl důležitý pocit svobody,“ zavzpomínala. Zato ze současné politiky byla čím dál víc znechucená, současné a politiky vnímala velmi špatně. „To jsou lidi, kterým nejde o věc, jen hrabou. Samozřejmě neplatí to o všech, ale ten převládající dojem z parlamentu je bohužel takový.“ Všechny životní tragédie nakonec překonala, jediné, s čím se nedokázala smířit, byla smrt syna Vladimíra, který v březnu 2013 podlehl rakovině. Sledovala všechny reprízy jeho pořadů, pouštěla si filmy, v nichž hrál… Navenek působila vyrovnaně, říkávala, že za to vděčí silné vůli a povaze. „Mám asi vrozenou takovou mírnou lehkomyslnost. Mně se strašně líbila Scarlett O‘ Hara v Severu proti Jihu, to její: Na to budu myslet až zítra. Řekla jsem si, že se tomu nesmím poddat! Tu radost jim nesmím udělat, aby mě viděli na kolenou.“ Legendární hlasatelka Heda Čechová zemřela 23. dubna 2020, svého úspěšného syna přežila o sedm let.

Vložil: Adina Janovská