Sportovní redakce ČT nastoupila koronavirové prázdniny v anonymitě. Pracují za míň i sporťáci? Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: ČT / repro

Popisek: Redakce ČT sport jela v době karantény ´archívy´, nyní již vyrazila na hřiště za fotbalisty, kteří se pomalu dávají do tréninku. Sice bez roušek, zato s povinnými rozestupy, což jim moc nevoní

Pandemie postihla všechny a stěžovat si mohou i sportovci, boje utichly zvláště v kolektivních soutěžích. K vidění ještě mohou být někde mezi bunkry bloudící osamocení golfisté, možná lze uskutečnit i tenisovou dvouhru (ale už ne čtyřhru, při níž se spoluhráči pokaždé plácají). Zcela bez šance jsou fotbalisté, kteří se normálně po každém gólu hromadně objímají a líbají jako nějací účastníci Gay Pride Parade, a plážové volejbalistky jsou na tom stejně.

Leccos špatné může být k lecčemus dobré, v tomto případě ke vzedmuté celosvětové tsunami solidarity a obětavé spolupráce. To ani sportovci nezůstali stranou. Někde uznali, že když jako profesionálové na ledě, trávníku, antuce, tartanu, palubovce, sněhu či vodní hladině nepracují, nezaslouží si plnou odměnu. Navíc skutečné hvězdy nejrůznějších sportovních odvětví věnovaly finanční částky výškou odpovídající jejich mimořádnému jasu; příkladů ze zahraničí už známe dost.

Čtyři otázky na vysportovaná těla odborníků

A tak mě napadlo, jak se v této situaci zachovají profesionálové, které živí sport zprostředkovaně. Především ti, kteří jsou nejvíc vidět a slyšet celoročně ze všech koutů světa, televizní redaktoři, komentátoři a reportéři. Zaměstnanci naší veřejnoprávní ČT, jež mají ke své práci i prezentaci k dispozici celý jeden kanál. Tak jsem se rozhodl, že se zeptám na toto:

Ve středu zájmu hokejisté, fotbalisté a tenisté

Z televizního osídlení na Kavčích horách jsem si vybral pět adres specialistů: výkonného ředitele programu ČT sport J. Ponikelského a čtyři špičkové komentátory M. Dusíka (hokej), J. Bosáka, K. Čapka (fotbal) a M. Svačinu (tenis). Nakonec jsem přidal i šestou, protože mě napadlo, že televizní ombudsman Č. Franěk by mohl všechno objektivně nahlédnout i komentovat z výšin svého úřadu a letitých zkušeností. A začal se těšit: buď se dozvím žádané informace, nebo se potvrdí, co za zacyklovanou instituci plnou tajemství Česká televize je. Nu, nezklamal jsem se: nedozvěděl jsem se zhola nic. Třem osloveným jsem navíc ani nestál za odpověď, symbolicky se vystavili mimo hru.

J. Ponikelský alespoň překvapil sportovní hbitostí: odpověď jsem dostal již za necelou hodinu, čímž jsem si utvořil osobní rekord v komunikaci s někým důležitým z nějaké důležité instituce. Pan ředitel (kolik jich vůbec na Kavkách je?) však známé přísloví ´Kdo rychle dává, dvakrát dává´ zcela postavil na hlavu: dal rychle, nedal však nic.

„Ano, po sportovní stránce svět přestal žít, po televizně sportovní ne. Řada akcí se překládá, řada ruší. Probíhá mnoho jednání na základě těchto skutečností a dotýká se to řady mých kolegů. V kombinaci s bezpečnostními nařízeními řešíme denně mnoho nepříjemných situací, ostatně tak jako všichni občané v naší době.“ A k tomu nezbytná rada: „Co se týká otázek, obraťte se na vedoucí našeho tiskového odboru, jako každá velká společnost máme své předpisy, které i ředitel musí dodržovat.“

Nikdo nic neví, nic neřekne, nic nekomentuje

Šéf, který se nemůže pochlubit tím, co jeho podřízení dělají v době úplného zastavení veškeré sportovní činnosti, ani kolik berou (to bych mu ještě odpustil, na platy jsou v ČT, jak známo, citliví). O případné úpravě snížením by však něco vědět mohl (pokud už by ji sám neinicioval), stejně jako o nějakých občanských aktivitách, jimiž by se chtěli novináři postavit po boku sportovcům. Nu nevěděl, je prostě jenom ředitelem. Každopádně jsem na jeho radu otázky hned poslal tiskovému odboru.

Mezitím přišla odpověď od M. Dusíka, dle očekávání zcela v intencích ´kafkárny´: „Jak je zvykem u všech společností, i komunikace s ČT probíhá prostřednictvím tiskového oddělení. Prosím obraťte se tam.“ Nedal jsem se odbýt: „Děkuji za odpověď, i když jinou než alibistickou a vyhýbavou jsem pochopitelně nečekal. Nechápu ovšem, proč bych se měl obracet na tiskové oddělení, když jsem neoslovil ´společnost´, ale pouze Vás osobně.“ A ještě jeden return: „Jenom abych Vás trochu zorientoval v problematice, která je Vám evidentně cizí a neznámá. Jako zaměstnanec ČT mám logicky zákaz přímého poskytování informací. Vaše otázky rád zodpovím, pokud budete postupovat standardní a běžnou cestou, která je obvyklá u všech novinářů.“

Z dob nekaranténních, foto Facebook

No, problematika a zvláště logika jednání lidí v ČT je mi skutečně evidentně cizí, přiznávám a omlouvám se. Nepochopil jsem proto, ani jaká cesta je pro novináře běžnější než zpovídanému položit dotaz, a už se jenom zmohl na vzpomínku: když jsem skoro čtvrtstoletí pracoval jako sporťák, nikdy jsem neměl problém odpovídat na osobní dotazy, ani netrpěl manýry vydávat se za společnost a schovávat za nějaké tiskové oddělení. Kdo komu může zakázat hovořit o jeho osobních věcech? Ale dnes asi leckde leckdo každému. 

Kdo má veřejnosti sdělit nejvíc, nejvíc mlží

Odpověď K. Blinkové, tiskové mluvčí ČT, přišla až za týden. Původně jsem usuzoval, že běhá po budovách a zjišťuje, na co ve sportovní redakci nestačili a co ani její ředitel netušil, ale ukázalo se, že měla dovolenou. Ani ona, ta údajně nejinformovanější z informovaných, se však nezmohla na víc, než z titulu své funkce jenom oficiálně mlžit: 

„Česká televize stále vysílá na všech svých programech 24 hodin denně. To platí i pro program ČT sport. Jeho vysílání nadále zajišťují zaměstnanci redakce ČT sport, kteří svoji práci nadále vykonávají, i když třeba nyní nejde o komentování živých sportovních akcí. Realizační složky se podílejí třeba i na výrobě zpravodajství, někteří redaktoři jsou externími spolupracovníky, tudíž je nevyužíváme. Nezjišťujeme, jak a zda pracovníci české televize přispívají na charitativní účely, to je čistě osobní věcí každého.“ 

Jaromír Bosák (zcela vlevo, nakukující do záběru) neodpověděl vůbec. To bychom od takového sympaťáka nečekali...

Informace jako zvon. Prostě zaměstnanci vykonávají práci a realizační složky se podílejí na realizaci. Co však třeba dnes dělají hokejoví experti, kteří by v době finále ligy měli normálně týdně až tři přenosy a na ně navazující odborné klábosení po utkání, po celém kole, po týdnu? Zvláště když ´realizace pořadů´ zatím probíhá především na úrovni totálního vykrádání archívu - což bych ovšem v této situaci redakci vytýkal nejmíň. 

A já vám neodpovím, neodpovím a neodpovím!

Oslovit televizního ombudsmana byl další nápad, který se nepovedl. Č. Franěk mně nejdřív vyčinil, proč se obracím právě na něho, jako bych nevěděl, co je jeho náplní práce.

Poté usoudil, že jsem se ani nepokusil oslovit někoho kompetentního, jímž je bezpochyby J. Ponikelský: „Připadá mi téměř neuvěřitelné, že bych Vás měl instruovat, že nejlepší je zavolat přes ústřednu jeho sekretariát. Anebo se obrátit na tiskovou mluvčí ČT paní Blinkovou. I z výše uvedených informací vyplývá, že Vám na Vaše dotazy neodpovím. Nejen proto, že to není v mé kompetenci, částečně protizákonné, ale konkrétní odpovědi ani neznám.“ A ještě: jako ombudsman ČT se prý nemůže vyjadřovat soukromě, navíc nemá jistotu, že jeho soukromý názor nezveřejním. Já se prý rozesíláním mailů na všechny možné adresy bavím, ale jeho stojí odpovědi spoustu času. 

Odpověděl jsem mj.: „Času formulovat a klást otázky nelituji, je to moje novinářská práce. Pokud Vám bere čas na otázky odpovídat, s tím pochopitelně nic nenadělám. Přece nemusíte. Chtěl jsem jenom znát Váš soukromý názor. Ale buď ho nemáte, případně ho nesmíte mít. Respektuji to, ale zkusit jsem to musel. A když už tedy nemáte zbytečný čas, mám to chápat tak, že se Vám hromadí stížností nespokojených diváků? Maily jsem nerozesílal na všechny možné strany, ale pouze na jména Ponikelský, Dusík, Bosák, Svačina a Čapek. Nenašel jsem pro své dotazy adresy kompetentnější. Vás jsem si přimyslel jenom jako třešinku na dortu, názor člověka vysoko nad odbornou věcí.“ Z celého zamýšleného ´dortu´ zajímavých televizních informací však zůstala jenom nechutná patlanina neochoty cokoli sdělit.

Impuls přišel z nizozemského trávníku

To, co mě však původně hlavně zajímalo, bylo případné souznění sporťáků se sportovci a tím i s dramatickou celospolečenskou situací. A ne že by příklady nebyly: první reakce, která udělala našemu sportu čest, však přišla ze zahraničí: mladík Michal Sadílek, reprezentant do 21 let, jenž působí v PSV Eindhoven, se rozhodl na boj s koronavirem rozdělit půl miliónu mezi nemocnici v Uherském Hradišti a město Uničov, které v Olomouckém kraji patřilo do uzavřené oblasti.

Čest českým sportovcům zachraňuje fotbalista Sadílek; foto Instagram

A to je vlastně konec jedné nepovedené sondáže. Odpověď od zbývajících jmenovaných odborníků Bosáka, Svačiny a Čapka nepřišla ani po dvanácti dnech, ani nějaká taková trapně vyhýbavá dusíkovská přes kopírák. Ano, i takhle se přece může, podle vzoru sportovců, držet parta. Ale konečně kdo z veřejných pracovníků veřejné televize bude před veřejností odkrývat svou činnost? Navíc za těch směšných veřejných 135 káčé…

Vložil: Jiří Macků